KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Giorgia Meloniová oslavila minulý týden tři roky v úřadu. Politicky se nachází v záviděníhodné pozici – ekonomika země jde nahoru hned v několika klíčových ukazatelích a její popularita coby premiérky je nadále na italské poměry velice vysoká. Doby, kdy rozpočtové výstřelky a neustálé změny vlád představovaly noční můru fiskálně zodpovědných zemí evropského bloku, se zdají být pryč. Pravicová stabilita, kterou Meloniová zajistila, sklízí chválu napříč kontinentem. Není ale zdaleka všechno růžové ve státě italském.
Začněme ovšem dobrými zprávami, tedy úspěchy Říma. Meloniová za poslední dva roky snížila deficit, který je nyní na cestě klesnout pod 3 procenta HDP v příštím roce. To by Itálii umožnilo vyhnout se následkům procedury kvůli nadměrnému deficitu, kterou s touto zemí Evropská unie zahájila loni pro neplnění maastrichtských kritérií.
Výnosy italských desetiletých dluhopisů – tedy cena, kterou vláda platí za půjčování peněz na finančních trzích – za Meloniové podstatně klesly a nyní jsou prakticky na stejné úrovni jako ve Francii. Trh práce si také vede relativně dobře – nezaměstnanost se snížila z 8 na 6 procent, což přineslo státní pokladně vyšší daňové příjmy.
Když v září ratingová agentura Fitch zvýšila hodnocení Itálie s odkazem na její politickou stabilitu a zlepšenou finanční situaci, působilo to jako příjemné překvapení, Italové nejsou v posledních dekádách na něco takového zvyklí.
Jen v pěti letech před vítězným volebním tažením Meloniové v roce 2022 země zažila čtyři různé koaliční vlády a za poslední čtvrtstoletí italský veřejný dluh vzrostl na více než 130 procent HDP, což ho činí druhým nejvyšším v eurozóně hned po Řecku.
Poslední, spíše nominálně než fakticky pravicový premiér Itálie, Silvio Berlusconi, odstoupil v roce 2011. Nakonec ne kvůli svým nekonečným a nesčetným skandálům, ale kvůli obavám, že náklady na financování státního dluhu se zcela vymknou kontrole.
Postfašismus vs. demokracie stabilnější než Francie
Po třech letech ve funkci můžeme zodpovědně prohlásit, že debaty o tom, jak je nepřípustné, aby Itálii vedla „postfašistická vůdkyně”, byly přesně tak trapné a prázdné, jak mnozí z nás deklarovali už tehdy. Giorgia Meloniová si označení „postfašistická“ zaslouží mnohem méně, než si mnozí její kritici, kteří by nejraději cenzurovali a prověřovali politické kandidáty jako v Íránu na základě jejich menšinových preferencí, přejí.
Její vláda je nyní jednou z nejdelších v Itálii od konce druhé světové války. Změna reputace země pod jejím vedením je pozoruhodná, zejména také vzhledem k politickému chaosu, který se odehrává v sousední Francii. Tam se střídají krátkodobí premiéři a zemí zmítá chaos pramenící z existence paralelních společností a rozvratu veřejných financí.
Francie a Itálie si v politické stabilitě a ekonomickém vývoji vyměnily role.
Od 50. let 20. století si Francie zvykla na relativní politickou a ekonomickou stabilitu, tedy alespoň ve srovnání se svým jihovýchodním sousedem. Za poslední rok se však Paříž zmítá v politické krizi vyvolané rozhodnutím prezidenta Emmanuela Macrona vypsat předčasné volby, které vedly k patové situaci v parlamentu bez jasné většiny.
Od té doby měla Francie už tři premiéry; a ten staronový současný (Lecornu) čelí nejisté budoucnosti, protože se snaží prosadit rozpočet zaměřený na konsolidaci nekontrolovatelného francouzského deficitu. Což odmítá jak levice, tak národní konzervativci.
Francie a Itálie si tak z vnějšího pohledu jako by vyměnily role. To neuniklo médiím ani v jedné z těchto zemí, přičemž na italské straně je patrná značná dávka ustěpačné ironie dlouholetého otloukánka.
„Co se stalo s tou [pověstnou francouzskou] velkolepostí?“ vysmíval se minulý měsíc italský deník Il Messaggero Macronově výsledkům ve svém úvodníku. „Anarchie není tady, je tam.“
Bilance Meloniové však není jen růžová. Deficit Itálie možná klesl, ale její veřejný dluh stále dosahuje ohromujících 137 procent HDP. A nadále stoupá! Ekonomický růst letos sotva dosáhl půl procenta, což je chabé i podle mrzkých standardů EU – a to navzdory více než 200 miliardám eur z postpandemických unijních fondů, které Itálie nyní ve velkém čerpá.
Jako největší příjemce prvních velkých fondů Evropské unie pocházejících ze společného půjčování, známých jako Nástroj pro oživení a odolnost, se Itálie fakticky stala testovacím polem: EU se snaží zjistit, zda lze takové transfery bezpečně a efektivně zvládnout v zemi, kterou mnozí fiskálně konzervativnější Evropané s podezřením považují za inherentně zkorumpovanou a prolezlou organizovaným zločinem.
Plán národní obnovy zatím nepřináší žádná pozitiva v oblasti zvýšení produktivity, podpory podnikání a inovací.
Proud evropských fondů na obnovu, v Itálii známý jako Piano Nazionale di Ripresa e Resilienza (PNRR, Národní plán obnovy a odolnosti), nejprve spravovala vláda Maria Draghiho, než ho Meloni v letech 2022–2023 mírně upravila. Z makroekonomického pohledu je podle expertů zatím poměrně úspěšně zvládnut.
Většinou je vynakládán na železnice, školy a další infrastrukturu a vybavení. A také – samozřejmě, jsme v EU – na „zelenou transformaci“. I když projekty této velikosti nevyhnutelně přinášejí chyby a prostor pro korupci a neefektivitu, výsledky jsou zatím hodnoceny jako většinou dobré.
PNRR však zřejmě nepřináší žádný podstatný (měřitelný) dopad na produktivitu, inovace nebo podnikání. Infrastruktura jistě přinese benefity a v mnoha ohledech zlepší kvalitu života, nicméně trend ekonomického růstu nevykazuje žádné známky změny k lepšímu.
Zátěž veřejného dluhu a problém stárnoucí populace Itálie jsou značné. To jako obvykle znamená, že na místě by byly strukturální deregulační a liberalizační reformy jako jediný reálný způsob, jak tuto zátěž překonat a dosáhnout dlouhodobé změny. Draghiho vláda trvala příliš krátce na to, aby takové reformy uskutečnila, a Meloniová se o ně zatím v žádném větším rozsahu nepokusila.
Slabá opozice, potrhlá koalice a stabilní partnerství se Západem
Popularita Meloniové zůstává od jejího nástupu do úřadu vysoká: její strana Fratelli d’Italia (FdI), vede v průzkumech veřejného mínění. Výrazně předčí i středolevicovou Demokratickou stranu, svého dnes hlavního rivala v boji o moc.
Jednou ze silných stránek premiérky Meloniové je její schopnost udržovat spokojenost své vyhraněně pravicové základny a zároveň chlácholit umírněné (a finanční trhy) svou fiskální opatrností. To je možné díky tomu, že do značné míry dokáže ven projektovat dva různé obrazy: Jeden je tvrdě kulturně konzervativní, obraz jakési hřímající tribunky lidu, schopné oslovit emoce. A druhý je obraz respektované státnice s mezinárodní důvěrou.
Meloniová strávila roky kritikou fiskálních pravidel EU jako členka italské opozice. Od svého nástupu do úřadu však dbá na to, aby nevystrašila trhy ani evropské byrokraty, a dříve kritizovaná fiskální konsolidace se stala hlavním cílem její ekonomické politiky.
Na mezinárodní úrovni se snaží působit pragmaticky, pevně stojí na straně Ukrajiny a buduje konstruktivní – i když občas napjatý – pracovní vztah s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou.
Při oslovování tvrdého jádra své voličské základny však Meloniová dál tvrdě tepe LGBT propagandu a vysílá euroskeptické a to, čemu její kritici říkají xenofobní signály, které poháněly její politický vzestup. Pokud by její reálně prosazované politiky proti „duhové propagandě“, zkoušel doma prosadit Viktor Orbán nebo Mateusz Morawiecki, zasloužily by si tyto vlády hněv Komise a mezinárodních médií, avšak Meloniová prochází pod radarem.
V zahraniční politice hraje vláda mainstreamovou a pragmatickou roli. Silně podporuje NATO a Ukrajinu, přičemž dbá na to, aby Itálie neposkytovala Ukrajině podstatnou finanční nebo vojenskou podporu, čímž nahrála politickým oponentům.
Zavázala se zvýšit současnou nízkou úroveň výdajů na obranu, která činí něco přes 1,5 procenta HDP, na cíl NATO 2 procenta a nakonec na 3,5 procenta, ale zatím to dělá hlavně přemalováváním stávajících výdajů na obranu na růžovo (např. zahrnutím výdajů na pobřežní stráž nebo vojenské penze), spíše než vynakládáním většího množství prostředků na získání nových vojenských schopností.
