Odvrácená tvář Macronovy Francie: Dopřává si oddechový čas, ale její nemoc oslabuje celou Unii

Nechme stranou francouzské vnitropolitické hrátky a podívejme se na maléry posledních měsíců z evropského hlediska. Když se Macron v roce 2017 ujímal úřadu, přesahoval státní dluh v poměru k HDP průměr eurozóny o 11 procent. Dnes to je 25 procent. 

Zadlužení dosáhlo letos 116 procent HDP a rozpočtový deficit dvojnásobku průměru EU. Taková čísla měla už dávno rozblikat červené kontrolky v Evropské komisi, která měla – rovněž už dávno – zahájit proti Francii řízení pro nadměrný dluh i deficit. 

Jenže to nestalo, protože jde právě o Francii, centrální mocnost Evropské unie – ačkoli jsou si všechny státy eurozóny rovny, některé jsou si prostě rovnější.

Evropský Pakt stability a růstu ukládá zemím platícím eurem (a potažmo všem ostatním), že jejich negativní rozpočtový schodek nesmí překročit tři procenta HDP. A že státní dluh se má držet pod 60 procenty HDP.

Francie tyto mety nedodržuje soustavně od roku 2002 a její deficity neustále stoupají. Fakt, že se dnes ocitla v ekonomické pasti, je tedy mimo jiné také důsledkem shovívavosti Evropské komise – ta měla konat a přimět Paříž k větší disciplíně.

Prezident Macron se odklonil od svého ekonomického programu už v roce 2018. Tehdy pod tlakem spontánního hnutí „žlutých vest“ zrušil plánované zdražení pohonných hmot, kterým chtěl podnítit rozvoj elektromobility, a současně ve snaze uchlácholitrozbouřenou ulici přišel s desetimiliardovým balíkem ústupků včetně navýšení minimálních mezd, zrušení daně z přesčasové práce nebo zastavení zvyšování daně z důchodů. 

Podobně populisticky zmrazil ceny energií za energetické krize po ruské invazi na Ukrajinu, což státní rozpočet stálo sto miliard eur. Jeho ekonomické vládnutí charakterizuje nedůslednost, těkavost, ba nezodpovědnost.

Návrat k původním záměrům měla znamenat důchodová reforma; Macron ji nakonec prosadil bez řádné parlamentní debaty prostřednictvím článku 49.3 ústavy, umožňujícího zákonodárný sbor obejít. Nic na tom nezměnila ani mobilizace veřejnosti, i na francouzské poměry mimořádná.

Francie určitě důchodovou reformu potřebuje, a ta Macronova byla na evropské poměry mírná – předpokládala zvýšení věku odchodu do důchodu ze 62 na 64 let. Nejenže se proti ní spojily krajní levice a pravice, ale značnou část veřejnosti rozladila Macronova neochota vést o věci veřejnou debatu, včetně parlamentní, považovaná za aroganci moci.

Rozpuštění Národního shromáždění a vypsání předčasných parlamentních voleb v roce 2024 pak bylo Macronovou nejhrubší chybou, kterou se připravil o většinu v parlamentu. Jeho po sobě jdoucí vlády se od té doby potácejí od jednoho hlasování o nedůvěře k druhému, aniž by byl prezident schopen z toho vyvodit důsledky a zahájit skutečné „spolužití“ s premiérem a vládou z jiného politického tábora, odpovídající novému rozložení sil.

Na tuto nestabilitu, za páté francouzské republiky nevídanou, negativně reagují finanční trhy i ratingové agentury. Zdražuje obsluha francouzského dluhu i schopnost si půjčovat za výhodných podmínek. Vzrůstá opatrnost investorů, kteří mají obavy z příštího vývoje ekonomiky. 

Z Francie se tak stává „nemocný článek“ eurozóny. Zatím se sice nezdá, že by propad mohl vést až k dluhové krizi podobné té řecké před 15 lety, nicméně Francie plíživě zabředává do podezřelého marasmu, který podvazuje její váhu a vliv v EU.

Vláda v čele se Sébastienem Lecornuem sice odolala čtvrtečním návrhům na vyslovení nedůvěry, může však padnout už za pár dní při projednávání rozpočtu. Nebude sice záviset – jako ta Barnierova nebo Bayrouova – na libovůli Národního sdružení a Nepoddajné Francie, zato ji budou držet pod krkem socialisté. Ti se sice tváří o chlup konstruktivněji a státotvorněji než krajní levice či pravice, budou však tlačit Lecornua do levicových pozic, které nakonec mohou být nepřijatelné pro jeho vlastní středové formace či umírněnou pravici. Bude to ještě jízda.

Takto oslabená vláda, popřípadě vláda v demisi, země chystající další předčasné parlamentní volby či dokonce odstupující prezident – to všechno jsou možné scénáře, ze kterých vychází, že Francie nebude v nadcházejícím období stabilní. Bude zahleděna do svých vnitřních problémů a nebude tedy hrát významnou roli, která se od ní očekává na evropské scéně. 

Přitom právě v EU se má v příštích měsících rozhodovat o věcech důležitých pro budoucnost kontinentu, zejména v oblasti bezpečnosti a obrany, ale také migrace, klimatu nebo nového sedmiletého rozpočtu EU.

Francie byla vždy tahounem evropské integrace. V bruselských institucích se odevždy – napůl vážně, napůl žertem – říkalo, že Francie evropskou integraci vymýšlí a Německo ji platí. Fungující francouzsko-německý tandem je stále považován za jednu ze záruk akceschopnosti celé EU. 

Prezident Macron si nikdy nenašel cestu ke kancléři Olafu Scholzovi; po německých volbách se zdálo, že chemie s jeho nástupcem Friedrichem Merzem bude fungovat lépe. Jenže se záhy ukázalo, že slabým článkem v tomto tandemu bude stále více francouzský prezident. 

Ačkoli má pořád co říct k mnoha klíčovým evropským otázkám, jeho stanoviska znějí na pozadí domácích problémů méně věrohodně.

Zajisté, ve francouzském prezidentském systému nese odpovědnost za zahraniční politiku především prezident. Teoreticky se může jaksi povznést nad domácí „čurbes“, a také to dělá. Jenže ani ve Francii, ani v očích evropských partnerů nejde jedno od druhého úplně oddělit. 

Ukázalo se to například při projednávání záruk za případnou půjčku Ukrajině z ruských aktiv zmrazených v Evropě, které měly poskytnout velké státy. Francie se jako jediná zdráhala a navrhovala, aby se na to použil rozpočet EU. Protože její veřejné finance jsou prostě na dně.

Tato částečná paralýza negativně ovlivní francouzské priority, zejména pak důraz na „strategickou autonomii“ Evropské unie – v obraně, bezpečnosti, ale i šířeji v ekonomice. Většina vlád členských zemí na tento koncept přistoupila, také pod „náhodně stejnosměrným“ tlakem Spojených států za prezidenta Donalda Trumpa. 

Nebudou však už tolik Paříž poslouchat – třeba při rozhodování, zda mají dát přednost nákupu evropských zbraní pro Ukrajinu před americkými. Případně zda se asertivně vymezovat vůči Číně, která limituje vývoz svých vzácných zemin a nerostů, nebo jí naopak jít na ruku.

Dramatický posun by pak znamenalo vítězství Národního sdružení v parlamentních a potažmo posléze v prezidentských volbách, které dnes předpovídají všechny průzkumy veřejného mínění. S každou blamáží v podobě nové neúspěšné vlády se zvyšuje rating krajní pravice a tím i pravděpodobnost, že se v ne tak vzdálené budoucnosti ujme ve Francii moci.

Národní sdružení nechce podporovat Ukrajinu. Přeje si naopak sblížení s Ruskem a ukončení války víceméně za jeho podmínek. Nechce protiruské sankce. Odmítá společnou evropskou bezpečnostní a obrannou politiku, stejně jako sdílení francouzského jaderného odstrašení. Přeje si mimořádně tvrdou protimigrační politiku. Nechce, aby EU uzavírala dohody o volném obchodu s různými zeměmi. Požaduje návrat části pravomocí EU do rukou národních států. Klasická národovecká krajně pravicová politika, opak toho, co ztělesňuje v Evropě Emmanuel Macron.

K Marine Le Penové či jejímu pobočníkovi Jordanu Bardellovi už by se Evropská rada nemohla jednoduše otočit zády, jako to dělá s Viktorem Orbánem nebo Robertem Ficem. Francie je druhá největší země EU, její jediná jaderná mocnost a jediný stálý člen Rady bezpečnosti OSN. 

Má velikou váhu; bez ní, nebo jí navzdory, by se evropská integrace nedala dál dělat. Pokud k takové krizi dojde, bude třeba mít na paměti, že podmínky pro ni pomohl vytvořit tentýž Macron svou nekoncepční a pošetilou domácí politikou.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.