Prorazil barikádu v Mariupolu, teď povede ukrajinskou armádu. Kdo je Mychajlo Drapatyj?

Začít bychom mohli z mnoha stran a úhlů pohledu, ale co musí zaznít úplně na začátku - Drapatyj je především mužem fronty, nikoli nablýskaných kyjevských kanceláří.

Když byl reformní ministr Michajlo Fedorov minulý týden odvolán, Drapatyj se ho jako jeden z mála vysoce postavených vojáků veřejně zastal se slovy, že „bez spravedlnosti pro lidi na frontě nemají změny smysl“. Nyní se tito dva muži, které vojáci vnímali jako vysněný tandem pro modernizaci armády, opět symbolicky potkávají na vrcholu.

Proti ruskému okupačnímu molochu se do čela ukrajinské obrany staví voják, jehož život a kariéra jsou příběhem obrany vlasti už od roku 2014. Je to muž, který nemá ve zvyku velet z bunkru, ale z první linie.

Příběh Mychajla Drapatého se začal psát v roce v roce 1982, kdy se narodil v Kamjanci Podilském (česky Kamenec Podolský) do rodiny učitelů. Prý hned po maturitě měl jasno – jeho posláním bude armáda. V roce 2004 absolvoval Charkovský institut tankových vojsk a nastoupil k legendární 72. samostatné mechanizované brigádě.

Velmi zajímavou shodou okolností je, že téže brigádě dříve velel právě Oleksandr Syrskyj. Drapatyj byl už tehdy popisován jako naprostý workoholik, který chtěl neustále věci zlepšovat, a tak ho nadřízení už jako staršího poručíka stavěli do funkcí určených pro majory.

Skutečnou legendou se však stal 9. května 2014 v Mariupolu. Tehdy byl čerstvým majorem a velel 2. mechanizovanému praporu. Město tehdy zachvátily nepokoje, proruské síly zaútočily na policejní budovu a vzaly rukojmí. Drapatyj dostal rozkaz vjet do města a situaci stabilizovat.

Při následném ústupu narazila jeho kolona na zatarasenou ulici. Proruští ozbrojenci a zmanipulovaný dav si mysleli, že ukrajinskou techniku zablokují. Drapatyj jedoucí v čele se ale nezastavil. Vydal rozkaz k průrazu a jeho BMP-2 řízené jeho kolegou doslova skokem překonalo barikádu z pneumatik a trosek. Záběry ukrajinského obrněnce tehdy obletěly celý svět a staly se prvním ikonickým symbolem toho, že Ukrajina se bez boje nevzdá.

Sám Drapatyj později s pokorou vzpomínal, že to byl jejich první skutečný bojový úkol. Všem se klepaly ruce, nikdo nevěděl, co přesně je v městském chaosu čeká. Přesto tehdy nikdo z jeho mužů neodmítl splnit rozkaz. Věřili mu.

O pár měsíců později, v srpnu 2014, přišla zkouška, která zřejmě definitivně zformovala Drapatého morální kompas. Na luhanské frontě v prostoru Izvaryne–Červonopartyzansk se ukrajinské jednotky ocitly v obklíčení, pod neustálou a drtivou dělostřeleckou palbou vedenou přímo z ruského území. Situace byla zoufalá, hrozil masakr stovek vojáků.

Drapatyj tehdy převzal velení nad údernou skupinou 72. brigády. Rozhodl se pro riskantní, ale jedinou možnou variantu – průlom z obklíčení. Nebyl to bezhlavý útok, ale velice pečlivě naplánovaná operace. Sám Drapatyj v neblahé a hlavně neslibné situaci zorganizoval průzkum trasy, pořadí přesunu a krytí. Kdo někdy přičuchl k armádě, ví, že takovéto plánování dá zabrat i v podmínkách jen časového limitu, natož pod nepřátelskou palbou.

Výsledek? Po více než 160 kilometrech nepřetržitých bojů vyvedl z obklíčení přibližně 260 vojáků z několika různých brigád, příslušníky speciálních sil i pohraničníky, a to včetně více než třiceti kusů těžké techniky. Zatímco jiní velitelé v té době často panikařili nebo nechali své muže napospas osudu, Drapatyj je vzal s sebou. Tady se zrodila jeho pověst velitele, který své lidi nenechá umírat pro levné politické body, ale bojuje tak, aby je dostal domů živé.

Když v únoru 2022 vtrhla ruská horda na Ukrajinu v plné síle, Drapatyj byl opět tam, kde to nejvíce hořelo. Vedl operace na jihu země, kde dokázal zastavit ruský postup na strategicky klíčový Kryvyj Rih a následně hrál zásadní roli při osvobození pravobřežní Chersonské oblasti. V roce 2024 ho zase prezident poslal zachraňovat situaci na charkovském směru, kde ruská ofenziva narazila právě na Drapatého obrannou zeď.

Mezi vojáky se o něm traduje jedna oděská průpovídka, kterou s oblibou používají jeho podřízení: „Mu helmu nenasadíte jinak.“ V překladu to znamená jediné – Drapatého nikdo neobelže. Svoji práci totiž zná do nejmenšího detailu. Není to ten typ generála, který se podívá na mapu a ukáže prstem bez ohledu na realitu.

Na frontě v Chersonu ho vojáci běžně vídali, jak osobně kontroluje výzbroj na úrovni jednotlivých čet, klidně si sám rozebral kulomet a když bylo potřeba, sedl za řízení BMP. S takovým mužem v čele - pokud bude mít dostatečnou podporu prezidenta - nemají lháři a kariéristé na generálním štábu šanci. Doufejme v to.

Alespoň za mě největší důkaz o jeho lidské velikosti a morálním profilu však nepřišel během žádného vítězného útoku, ale v momentu těžké tragédie. V červnu 2025, kdy Drapatyj velel pozemním vojskům, zasáhla ruská raketa výcvikový prostor. Útok si vyžádal nejméně 12 mrtvých ukrajinských vojáků a desítky zraněných.

V postsovětském vojenském systému by se okamžitě rozjela mašinérie na hledání obětních beránků v nižších patrech, aby si vrchnost zachránila krky. Drapatyj udělal pravý opak: podal demisi.

Ve svém prohlášení veřejně přiznal osobní odpovědnost a napsal slova, která otřásla celou ukrajinskou společností: „Nedotlačil jsem změny v přístupu ke člověku v nastoupené řadě dostatečně důsledně.“ Bývalý náčelník štábu pluku Azov Bohdan Krotevyč ho tehdy veřejně označil za „muže cti“, který raději odejde z funkce, než aby se schovával za výmluvy.

Když se po čase do vedení vrátil, okamžitě začal pracovat na demontáži toho, co sám nazval „kulturou strachu a velitelskou stagnací“. Zavedl horkou linku pro přímý kontakt s řadovými vojáky, aby obešel štábní filtry. Odmítl personální rozhodnutí dělaná „po známosti“ a během půl roku vyměnil téměř polovinu tehdejšího vrcholového vedení pozemních sil. Nahradil je lidmi, kteří rozumí moderní válce, dronům a váží si lidského života. To jsou nádherná klišé, co?

Mychajlo Drapatyj je ženatý, má syna Ivana a dceru Annu. O svém soukromí mluví minimálně, protože pro něj je nejvyšší hodnotou služba vlasti a „vojenská rodina“, jak sám nazývá své podřízené. Na svém kontě má ta nejvyšší státní vyznamenání – Kříž bojových zásluh, všechny tři stupně Řádu Bohdana Chmelnického i titul Národního hrdiny Ukrajiny. V kapse má dokonce i Meč britské královny pro nejlepšího zahraničního absolventa prestižního studia.

Přesto pro něj medaile nic neznamenají. Jak sám v jednom z mála rozhovorů přiznal: „Nejvyšší odměnou je pro mě poděkování obyčejného Ukrajince.“

S Drapatým v čele ukrajinských ozbrojených sil doufejme končí éra, kdy se vojáci posílali na smrt kvůli symbolickým politickým cílům. Můžeme očekávat armádu, která sice bude bojovat tvrdě a neústupně, ale s rozumem. S důrazem na technologie, drony, rychlé rozhodování a především s maximální snahou chránit ty, kteří v zákopech krvácejí za svobodu nás všech.

Ukrajina včera nezískala jen nového vrchního velitele. Získala vůdce, který má srdce bojovníka a čest rytíře. Bez sebemenší nadsázky.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistěte, že za používání domnělých klišé se stydí jen trapní cynici. Díky.