Hranice nejsou žádné korzo! Jak se za socialismu sváděly bitvy o cesty do kapitalistické ciziny

Sotva si lidé v normalizovaném Československu vydechli od shánění vánočních dárků, exotického ovoce, buráků a šumivého vína na oslavu Silvestra, neboť to všechno bylo pravidelně před koncem roku vyprodané, začíná jim záhy další kalvárie s velmi nejistým koncem. 

Každoročně během února vydává Československá tisková kancelář zprávu, kterou poté přetisknou všechny vycházející deníky – v ní se oznamuje termín, do kterého je třeba u Československé státní banky podat „žádost o devizový příslib“.

Formulář si musíte vyzvednout přímo v bance (což je nakonec ta nejmenší potíž), ale k vyplněné žádosti se poté musí kladně vyjádřit kádrové (dnešními slovy HR) oddělení podniku, kde jste zaměstnáni. V případě studentů to je vedení školy, v případě důchodců nebo lidí se svobodným povoláním Místní národní výbor v místě bydliště.

Vyplněnou a doporučenou žádost se zdůvodněním, do kterých zemí a proč se chystáte jako socialistický občan vycestovat, pak zanesete zpět do Státní banky československé. Pokud jste manželé (a jedete spolu jako rodina), dáte žádosti do jedné společné obálky, aby byly obě žádosti vyřízeny shodně. 

Tento tzv. příslib se vydává na dvacet dní pobytu v zahraničí, s pevně stanovenou sumou deviz. Kladné vyřízení ale rozhodně není automatické – existuje však ještě možnost se proti zamítavému stanovisku odvolat. V případě úspěšného odvolání je „přiklepnuta“ poloviční suma deviz na desetidenní pobyt. 

V průměru stát přiděluje devizy každému desátému žadateli. Když ale odečteme ty z řad nomenklaturních komunistů, zájmy Státní bezpečnosti a (dobré/podplacené) známé lidí, kteří v bance rozhodují o přidělení deviz, vyjde vám šance na kladné vyřízení žádosti tak jedna ku třiceti.

Všechny žádosti, o jejichž kladném/záporném vyřízení rozhoduje speciální komise, jsou nejprve odeslány na místní oddělení Státní bezpečnosti. Tam jsou žadatelé patřičně vylustrováni. U žádostí osob, kde je vycestování do zahraničí „proti zájmu StB“, přibyde v pravém horním rohu formuláře červený trojúhelník – jasné znamení pro komisi v bance, že žadatel devizový příslib neobdrží. 

(Např. v Jičíně v roce 1988 obdrželo červený trojúhelník od bdělé Státní bezpečnosti sedm žadatelů).

V případě dobrých známostí a protekce, což je nejspolehlivější metoda, jak vytoužený devizový příslib získat, obdrží žadatel vyrozumění o kladném vyřízení žádosti. Následuje žádost podávaná na oddělení Pasů a víz – což je jiná složka Státní bezpečnosti. 

Zde musí žadatel podat okolkovanou žádost (kolek = 50 Kčs), na níž musí být razítko a podpis od vojenské správy,  že proti vycestování nic nenamítá – to se týká všech mužů do věku šedesáti let. K tomu je nutný i již výše zmíněný kladný posudek z kádrového oddělení zaměstnavatele.

Pokud jste mezi šťastlivci, kteří úspěšně absolvovali první kolečko, bude vám někdy koncem jara vystavena výjezdní doložka. Tím ovšem začíná další náročné kolo – získávání víz do zemí, které chcete coby turista navštívit. 

Na příslušném velvyslanectví v Praze musíte vyplnit vyplnit žádost, dodat fotografii a přinést pas s platnou výjezdní doložkou. Tu odevzdáte na příslušném konzulárním úřadu a čekáte na udělení víza. Zkušenější cestovatelé doporučovali přijít před velvyslanectví kolem půlnoci, protože tím byla reálná šance, že se na vás ve vytvářející se frontě dostane řada hned následující den. Tuto proceduru je třeba vykonat na všech vyslanectvích, jejichž státy chce cestovatel navštívit. 

Ale i poté, co tuto trnitou cestu překonáte, nemáte zdaleka vyhráno. Cesty do zahraničí totiž každoročně využívají stovky a někdy i tisíce lidí k opuštění socialistického ráje, čímž se dopouštějí trestného činu podle § 109 Nedovolené opuštění republiky: „Kdo bez povolení opustí území republiky, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravným opatřením nebo propadnutím majetku.“ 

Státní bezpečnost proto bedlivě sleduje, když se chystáte odjet na dovolenou do kapitalistické ciziny, nerozprodáváte cennější věci – televizor, rozhlasový přijímač, nábytek, obrazy a podobně. Pokud existuje byť jen minimální podezření, je v době nepřítomnosti provedena tajná prohlídka bytu – (polo)prázdný byt před plánovanou cestou do zahraničí je jednou ze známek chystané emigrace. Pokud se podezření potvrdí, jste na hranicích zadrženi a předáni orgánům činným v trestním řízení.

Přidělené valuty v zahraničí vám ale sotva vystačí na nejnutnější ubytování. A například dva kopečky zmrzliny u Jaderského moře v Jugoslávii vycházejí v sedmdesátých letech cca na průměrný denní plat v socialistickém Československu, malá káva na nádraží v Mnichově na více než denní plat. 

Po návratu zpět do Československa jste povinni do deseti dnů odevzdat zbylé valuty Československé státní bance. Vlastnictví cizích peněz bez speciálního povolení je v ČSSR trestným činem. Aby byli lidé motivováni k odevzdání případných zbylých valut, mohou je vyměnit za tuzexové poukázky, tzv. bony. Těmi se platí ve speciálních obchodech, kam režim dováží „západní zboží“, které se jinak nedalo koupit – džínsy, trička s potiskem, magnetofonové pásky, audio- a videokazety, videorekordéry, západní foťáky apod. 

Při výjezdu z republiky i návratu zpět musíte předložit vyplněné celní a devizové prohlášení, kde uvedete všechny cennější předměty, které jste si s sebou na cestu vzali – jako fotoaparáty, dalekohledy, ale i snubní prstýnky. Při návratu jsou pak tyto předměty kontrolovány, zda je je máte stále u sebe. A muži musí mít ještě potvrzení vystavené okresní vojenskou správou o odevzdání vojenské knížky – bez toho by vás přes hranice nepustili.

Pokud nemáte nějaký vroubek, můžete počítat s tím, že se vám podaří ze „socialistického ráje“ vycestovat na „Západ“ v průměru jednou za deset let na dvacet dní. Ne všichni jsou ale tímto výhledem nadšení – o hledání alternativních cest by se tak dala jistě sepsat objemná kniha.

V archivu bezpečnostních složek se dochovaly dokumenty, ze kterých lze vyčíst, kolik lidí a kdy opustilo komunistické Československo.

Okamžitě poté, co se v únoru 1948 chopili vlády komunisté, jsou zakázány výjezdy do zahraničí a zneplatněny již vydané cestovní doklady. V letech 1948 až 1951, tedy v době nejtvrdší komunistické diktatury, odešlo nelegálně do zahraničí 25 354 občanů. Kromě těch pár set, kteří v době komunistického převratu pobývali v demokratických zemích, se jednalo o velmi riskantní ilegální přechody tzv. zelené hranice, kdy i celé rodiny za často dramatických okolností překračovaly hranice Československa. 

V roce 1955 vyhlásil komunistický režim amnestii pro uprchlíky, které předcházela rozsáhlá dezinformační kampaň komunistické rozvědky – ta v zahraničí šířila cyklostilovaný „časopis“ s názvem HEPND (Hnutí emigrantů pro návrat domů), v němž se snažila nalákat krajany pozitivním líčením situace v komunisty ovládané zemi. Její volání vyslyšelo 1 169 občanů, kteří se do Československa vrátili a někteří byli za svoji činnost v zahraničí uvězněni.

Při další amnestii o pět let později se vrátilo pouze 355 osob a o dalších pět let později již pouze 69. V letech 1952 až 1963 odešlo do exilu 3 032 osob. V roce 1963 byla uvolněna alespoň omezená možnost legálně vycestovat na Západ. Té využilo v roce 1963 85 tisíc občanů, z nichž 188 se zpátky do Československa nevrátilo. V roce 1967 již vycestovalo 263 081 osob a zpět se nevrátilo 2 136.

Mezi lety 1964 až 1967 se počet občanů, kteří se rozhodli žít ve svobodném světě, neustále zvětšoval. V roce 1964 – 1407, 1965 – 1729, 1966 – 2131, 1967 – 2136. Za zvláště závažné považovalo ministerstvo vnitra, že většina nelegálně emigrovavších občanů byli intelektuálové nebo mladí vzdělaní lidé, v mnoha případech dokonce členové Komunistické strany Československa a „nositelé státního tajemství“ – tedy lidé, k nimž měl režim důvěru.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 zůstalo v zahraničí přibližně 80 tisíc občanů, kteří se sice zčásti pokoušeli legalizovat svůj pobyt žádostmi o prodloužení výjezdní doložky, ale až na nepatrné výjimky se po skončení platnosti dokladů nacházeli v zahraničí z pohledu československého práva nelegálně. 

K 31. prosinci 1970 pobývalo v zahraničí bez souhlasu československých úřadů 57 336 osob, které opustily Československo po srpnu 1968. Padesát procent z nich bylo mladších třiceti let. V zahraničí působilo několik organizací, které se snažily uprchlíkům pomáhat, a i státy tradičně uzavřené (jako například Švýcarská konfederace) otevíraly občanům okupovaného Československa svoji náruč.

Komunistický režim reagoval výrazným zpřísněním povolování cest do zahraničí, takže zatímco v roce 1969 soukromě vycestovalo 631 209 občanů, o rok později to bylo již pouze 49 772 – a tento počet se s postupující normalizací dále snižoval až do druhé poloviny sedmdesátých let, kdy došlo v souvislosti s podepsáním Helsinského protokolu ke krátkodobému uvolnění možností cest na Západ. Definitivně se dveře komunistického vězení zvaného Československá socialistická republika otevřely až v prosinci 1989.

Odchody občanů do exilu představovaly pro komunistický režim trvalý problém. Odcházeli totiž právě ti nejschopnější a nejvzdělanější, kteří tušili, že ve svobodném světě najdou lepší uplatnění než ve zkorumpovaném komunistickém státě ovládaném hlupáky řízenými bolševickými mafiány. 

A jestli se nám dnes snaží namluvit skrze své romantizující představy staro- i neokomunisté, že to bylo jinak, proč tedy tehdy lidé neprchali ze Západu na Východ?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.