Únorový převrat v roce 1948 nebyl jen „změnou politického režimu“, ale i začátkem brutálního teroru, který se nezastavil před ničím. Zatímco se demokratičtí politici bláhově spoléhali na podepsané smlouvy, komunisté začali likvidovat „bývalé lidi“. Nejsmutnějším symbolem této doby zůstává osud básníka Jana Zahradníčka, kterému režim neprojevil špetku milosrdenství ani ve chvíli největší rodinné tragédie.
V uplynulých dnech jsme si připomněli výročí komunistického puče v únoru 1948. Českoslovenští bolševici se chopili moci za chabého odporu demokratických stran, jejichž vedení se domnívalo, že je možné se s nimi „domluvit“.
Po pádu diktatury v listopadu 1989 vzpomínal Pavel Tigrid, jak se poprvé po roce 1968 sešel s lidmi, kteří organizovali převrat o dvacet let dříve a nyní se kvůli sovětské okupaci ze srpna 1968 ocitli rovněž v exilu.
Nevěřícně se ho ptali, jestli byli demokraté opravdu tak hloupí, že si mysleli, že s nimi budou komunisté vládnout v rámci tehdy ustavené Národní fronty. On na to odpovídal, že měli přece podepsanou smlouvu. Tehdejší vítězové a čerstvě poražení komunisté se prý jen smáli: „Komunisté se nikdy o moc nedělí, pokud nemusí, ale jakmile dostanou příležitost, uchvátí ji celou.“
Kategorie „bývalých lidí“ a nástup teroru
Komunistický puč znamenal rozpoutání teroru na domácí půdě, který si lze dnes jen těžko představit. Nešlo jen o zmanipulované soudní procesy, ale o nastavení celé společnosti, která podléhala diktátu jedné strany – strany komunistické, po sovětském bolševickém vzoru.
Cenzura či rovnou zakazování novin a časopisů, vyřazování knih z knihoven. Vyvlastňování a zabírání majetku. A všeobecná perzekuce lidí, kteří „nešli s nimi“. To vše se stalo „běžnou společenskou normou“.
Tajná policie dokonce vymyslela termín „bývalí lidé“ (název samotný ovšem nevymyslela, jen „šikovně“ využila chytlavý titulek z povídkového cyklu Maxima Gorkého z přelomu 19. a 20. století – pozn. red.). Do této kategorie patřili všichni, kteří byli samostatní a nehodili se do škatulky „dělnická třída“.
Režim likvidoval kláštery, většinu spolkového a občanského života, vyhazoval z práce vědce, učitele i technické pracovníky, pokud nevstoupili do KSČ.
V 50. letech byla StB neomezeným pánem. Báli se i komunisté, brutalita byla standard, říká Schovánek
Proces se „Zelenou internacionálou“: 191 let vězení pro elitu národa
Nejznámějším politickým procesem je bezesporu odsouzení skupiny obžalovaných v procesu s Miladou Horákovou, jejíž sledování a následné rozpracování vedla tajná policie pod krycím názvem akce „Střed“.
Méně známý je již proces s katolickými intelektuály a spisovateli, který se odehrál 2. až 4. července 1952 v Brně. Jedním z nich byl i katolický básník Jan Zahradníček.
V procesu s tzv. Zelenou internacionálou byly vyneseny drastické tresty: Václav Prokůpek 22 let, Stanislav Berounský 20 let, Oldřich Albrecht 20 let, Ladislav Jehlička 14 let, Bedřich Fučík 15 let, Miloslav Skácel 17 let, Ladislav Karhan 18 let, Zdeněk Kalista 15 let, Josef Knap 11 let, Ladislav Kuncíř 10 let, František Křelina 12 let, Václav Hovězák 17 let, František Kadrnka 5 let a Jan Langr 7 let vězení nepodmíněně. Všichni byli obviněni z velezrady a špionáže.
„Otravování lidu ideologickými zmatky“
S odstupem desítek let je téměř nepředstavitelné, jaké absurdní skutky jim byly dávány za vinu. Básník Jan Zahradníček byl zatčen 14. června 1951 v půl osmé ráno. Tajná policie jej umístila do znojemské vazební věznice. V obžalobě vypracované JUDr. Bohumilem Zieglerem 23. června 1952 se o něm uvádí: „Je synem vesnického boháče a sám se stal básníkem, který ve službách Vatikánu za první (!) republiky se věnoval profesionálnímu otravování pracujícího lidu ultramontánními ideologickými zmatky.“
Ve skutečnosti se Jan Zahradníček narodil do rolnické rodiny jako dvanácté z devatenácti dětí (dospělosti se dožilo sedm sourozenců). Rodina hospodařila na patnácti hektarech půdy a byla poměrně chudá. Navíc se on sám coby velmi malé dítě, v necelých dvou letech, zranil pádem z vikýře, při kterém si trvale poškodil páteř.
V roce 1930 vyšla jeho první básnická sbírka Pokušení smrti, kterou vysoce ocenili F. X. Šalda i Josef Florian. Jeho hluboká katolická víra jej brzy přivedla do sporu s komunisty, kteří jej nenáviděli již před druhou světovou válkou.
Třináct let za básně oslavující Krista
Ještě větší absurdity než v obžalobě se nalézají v samotném rozsudku Státního soudu v Brně ze 4. července 1952: „Obviněnému Janu Zahradníčkovi byl trnem v oku socialismus, pokrok a ve svých názorech byl věrným přisluhovačem Vatikánu, obdivoval se feudalismu a nenáviděl dělnickou třídu... Obviněný Zahradníček vždy nenáviděl SSSR jako představitele myšlenky pokroku a socialismu.“
V podobném duchu se nese celé odůvodnění trestu pro jednoho z největších českých básníků 20. století, který činil třináct let těžkého žaláře. Provinění? Básně, které oslavovaly Krista.
Těsně před zatčením dokončil svou slavnou skladbu Znamení moci, která je dodnes pokládána za jednu z nejpůsobivějších protikomunistických básní:
Vaše moc je veliká
A váš strach ještě větší
Před tou nocí ze soboty na neděli
Před tou Velikou Nocí, kdy stalo se
Co v slepotě své vy neuznáte
Co svými třesky plesky jen zamlouváte
Když na to přijde řeč
Dům Strach a sklenice zakopaná v zahradě
Básník Zahradníček, již v době svého zatčení plně invalidní, byl vězněn na Pankráci, kde se seznámil s dozorcem Václavem Sislem. Ten mu zařídil práci v tiskárně a ve svém pracovním stole uchovával básně, které Zahradníček napsal ve vězení. Sám Sisel byl v roce 1956 propuštěn ze služeb ministerstva vnitra, neboť se odmítal nechat vyškrtnout z katolické církve.
Zahradníčkovy verše odnesl domů a zakopal je na zahradě ve sklenici, kde byly uschovány až do jara 1968, kdy je předal Bedřichu Fučíkovi k vydání. Tak vznikla nádherná a mrazivá sbírka Dům Strach.
Ve stejnojmenné básni Zahradníček píše:
Vyslýchá se
Ve všech čtyřiadvaceti pokojích najednou
Vždy jeden a dva a nezbytný ovšem psací stroj.
Ti dva s nudou se přehrabujíc v cizích útrobách
A ten chudák jak na trní
Tak začíná
Hodina bičování. Zde slova nemají smyslu. Zde o barvách
Hovoří slepí
To nadpřirozená prostřednost všechno rovná
K obrazu svému…
Marné apely Nezvala i Seiferta
V roce 1952 napsal Vítězslav Nezval jménem Československého svazu spisovatelů dopis ministru vnitra Václavu Noskovi, ve kterém žádal o přezkoumání případu Jana Zahradníčka. Jeho dopis však tehdy neměl žádný vliv.
Poprvé se o vězněných spisovatelích veřejně zmínil až Jaroslav Seifert na II. sjezdu československých spisovatelů v dubnu 1956. Tehdy uvedl: „Uvažujme o spisovatelích uvězněných, mysleme na jejich lidský osud... Mám právo jako český básník vysloviti domněnku, že pykali dost za tyto své politické viny a omyly.“
Přestože se z dnešního pohledu jeví tento apel jako opatrný, ve skutečnosti vyžadoval nesmírnou odvahu.
Kalich hořkosti: Smrt dcer a zrada režimu
Kalich hořkosti, který musel Jan Zahradníček vypít, však zdaleka nebyl prázdný. V září 1956 mu bylo dovoleno navštívit rodinu, která se otrávila houbami a bojovala o život v třebíčské nemocnici. Otec tří dětí přijel pozdě. Lékařům se podařilo zachránit pouze jeho ženu a syna. Dvě dcery, které neviděl mnoho let a které musel opustit, když té mladší bylo několik měsíců, byly již mrtvé.
Přes daný slib, že mu bude trest přerušen, byl po čtrnácti dnech pobytu na svobodě převezen zpět do vězení.
Jaká zrůda musí být člověk, který básníka, jenž právě pohřbil dvě děti, pošle zpět do cely? Propuštěn byl až při všeobecné amnestii 9. května 1960. Na následky věznění o pět měsíců později zemřel.
Pozdní rehabilitace a sebevražda soudce
Rehabilitován byl až v roce 1968. V květnu 1963 podal žádost o přezkoumání řízení spoluodsouzený spisovatel Václav Prokůpek. Ve svém podání popsal zrůdné vyšetřovací metody: mučení, bití, hlad, zimu, zákaz spánku i vyhrožování likvidací rodiny. Uvedl, že se doznal ke zločinům, které nikdy nespáchal, jen aby unikl týrání. Ani toto šetření však tehdy ke zrušení rozsudků nevedlo.
K soudní rehabilitaci došlo až na jaře 1968. Po zrušení rozsudku spáchal soudce Vladimír Podčepický, který poslal do vězení stovky nevinných lidí, sebevraždu. Proces se „Zelenou internacionálou“ zůstává jednou z nejtemnějších a nejabsurdnějších stránek naší moderní historie.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
