Koncem června oznámil ukrajinský prezident, že německé a české firmy navzdory všem sankcím nadále dodávají Rusku stroje a vybavení k výrobě zbraní. Dějiny se opakují – vždyť už Sovětský svaz dotáhl za studené války své „dovednosti“ v oblasti průmyslové špionáže k dokonalosti. Tehdy pro československou rozvědku pracoval ve Francii konstruktér Antonín Vojta. Nenáviděl Němce a miloval peníze i ženy, ale také se nesmírně bál. Archivní dokumenty o agentu s krycím jménem René odhalují systém, který Kreml s úspěchem využívá i dnes.
Základním předpokladem zbrojní produkce je přesné strojírenství. Sofistikované stroje nutné k výrobě zbraní ale Rusko historicky neumí samo vyrábět, a je tak vysoce závislé na dovozu.
Seznamy embargovaného zboží z oblasti strojírenství jsou ve srovnání s dřívějškem velice podobné a zahrnují mnohastránkové seznamy s širokou škálou položek.
Obráběcí stroje (CNC frézy, soustruhy, speciálně přesné nebo vícevřetenové stroje), 3D tiskárny a příslušenství, nástroje pro výrobu munice, zbraní, dronů (např. vstřikovací stroje, lisy, kovací zařízení), čidla, měřicí a kalibrační zařízení, z automatizační techniky PLC a CNC řídicí jednotky, servopohony, programy pro vysoce přesné průmyslové projektování (systémy CAD/CAM) s výstupní kontrolou nebo speciální komponenty a materiály jako ložiska s vysokou přesností (např. pro raketové systémy), hřídele, hydrauliku pro těžkou techniku, vysokotlaké kompresory, turbíny, speciální čerpadla atd...
Jenže stejně jako už před listopadem 1989 bylo do značné míry embargo prodyšné, dochází i dnes k jeho obcházení přes „třetí země“. Rusko za to ovšem musí platit vysoké provize a zároveň tím jen ještě více prohlubuje svou technologickou závislost na svobodném světě.
Československý průmysl si mezi znárodněním a privatizací v období 1948–1989 prošel velkým komunistickým experimentem. Absence konkurenčního prostředí v systému centrálně plánované ekonomiky, která direktivně určovala, kdo, co a (za) kolik bude vyrábět, znamenal obrovský úpadek nejen v kvalitě, vývoji a inovacích, ale i stále větší zaostávání za vyspělými ekonomikami světa. To platilo i pro oblast strojírenství.
Z plzeňské Škodovky na špičku francouzského průmyslu
V roce 1956 informuje náčelník komunistické rozvědky plk. Jaroslav Miller ministra vnitra Rudolfa Baráka, že služba získala od svého spolupracovníka „kompletní konstrukční výkresy na výrobu automatu (výrobní linky – pozn. aut.), na kterém se vyrábí rozdělovače do automobilů a spalovacích motorů vůbec. Materiály jsou kompletní a je možno podle nich zahájit výrobu tohoto stroje. Současně můžeme opatřit podrobné výkresy automatického stroje pro navíjení dynamových rotorů pro automobily.“
Agentem s krycím jménem René, pomocí kterého rozvědka získala uvedené materiály, byl Antonín Vojta (1902– 1970). Jeho příběh je pozoruhodný tím, že z perspektivy komunistické země ilustruje, jak se náš průmysl stal po roce 1948 bytostně závislý na vědecko-technické špionáži, resp. odhaluje „modus operandi“, podle kterého komunistické rozvědky působily v krajanských komunitách v zahraničí.
Dle archivních dokumentů pocházel Antonín Vojta z Jemniště u Benešova. V roce 1924 maturoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni a o rok později (kdy mu bylo třiadvacet let) odchází do Francie – kde nalézá uplatnění ve svém studijním oboru a přihlašuje zde i několik svých patentů.
Začíná jako rýsovač-kontrolor na ponorkách v Nantes, později se přesouvá do oddělení vývoje společnosti Hispano-Suiza. V letech 1927-30 pak působí jako kreslič kontrolních přístrojů u fy. Citroën a podílí se i na budování servisního zázemí firmy.
„V roce 1930–31 pracoval jako studijní inženýr u Farmana, kde zkonstruoval letecký motor 150/170 Hp chlazený vzduchem. V roce 1931–32 pracoval u fy. POTEZ, kde pracoval na dalších leteckých motorech. V roce 1933–35 byl znovu u fy. CITROEN v konstrukční kanceláři obráběcích strojů. V roce 1935 pracoval u fy. SIMCA, kde modernizoval výrobu vozu FIAT. V roce 1936 se vrátil znovu k firmě CITROËN a zde pracoval až do roku 1940. Zde pracoval jako studijní inženýr a měl za úkol sledovat poslední vymoženosti techniky ve světě a modernizovat výrobu.“
Po vypuknutí druhé světové války se Vojta hlásí jako dobrovolník do čs. armády, ale vzhledem k jeho pozici konstruktéra a vývojového pracovníka ho ministerstvo obrany z průmyslu neuvolnilo. Po okupaci Francie měl být odeslán do Hamburku na konstrukci kanonů, ale uprchne z Paříže do Vichistické Francie. Usazuje se v městečku Autun, ve čtvrti Saint-Pantaléon si staví domek a až do roku 1955 zde působí v pozici vedoucího konstrukční kanceláře společnosti Aviation Michel.
Továrna po válce vyráběla prototypy tryskových motorů a z titulu své funkce má Vojta tzv. bílou legitimaci, která mu umožňuje vstup do důležitých závodů.
Po smrti majitele Aviation Michel a pro neshody s novým vedením se Vojta rozhodl odejít a zakládá si konstrukční kancelář BEMOS zaměřenou na výzkum a konstrukci obráběcích strojů a speciálních zařízení.
Podnik prosperuje a Vojtův příjem se pohybuje přes 2 000 (nových) franků měsíčně, což mnohonásobně převyšuje tehdejší národní mzdový průměr. Zároveň navazuje cenné kontakty a z pozice majitele kanceláře získává přístup do celé řady průmyslových podniků, pro které zpracovává klíčové projekty.
Verbovka
Antonína Vojtu si komunistická rozvědka vytipovala v roce 1952 na základě žádosti jeho manželky o vízum. Důležitý kontakt následuje při příležitosti oslav 9. května, kdy čs. ambasáda v Paříži organizuje pro krajany recepci. Zde se s Vojtou seznamuje třiadvacetiletý zástupce obchodního přidělence František Vlček, ve skutečnosti podporučík čs. rozvědky (krycí jméno „Petřina“).
Do Paříže byl tento mladý ambiciózní soudruh a čerstvý rozvědčík vyslán jen pár týdnů před tím – v březnu 1952. Před nástupem k rozvědce dlouhodobě spolupracoval s StB, která jej řídila na sekretariátu náměstka ministra zahraničního obchodu Rudolfa Margolia: „Úkol splnil velmi dobře a pomohl k realisaci nepřátelského centra vedeného Slánským.“ (Margolius byl zatčen v lednu 1952 a po zinscenovaném procesu byl popraven v prosinci 1952.)
