Sovětský svaz se prezentoval jako průmyslová velmoc, která se vyrovná Západu. Ve skutečnosti však jeho industrializace stála na americkém a evropském know-how. Od traktorů přes hutě až po plynovody – klíčové dopravní, průmyslové a infrastrukturní projekty vznikaly s využitím západních technologií, a když už je Moskva nemohla získat legálně, využila špionáž. Jak USA a Evropa vybudovaly základy sovětského vojensko-průmyslového komplexu? A jak se jim to vrátilo v podobě sabotáží a technologických podvodů?
Bolševická revoluce v roce 1917, následná občanská válka a rudý teror v jedné z průmyslově nejzaostalejších zemí Evropy donutil k emigraci nejméně dva miliony Rusů. Mezi ně patřila i technická inteligence s řadou talentovaných vědců – např. Igor Sikorskij (úspěšný výrobce amerických vrtulníků), Vladimir Zvorykin (průkopník televizních technologií), George Kistiakowsky (projekt Manhattan) atd.
Vývoz revoluce a svržení světového kapitalismu, byť zpočátku očekávaný a halasně proklamovaný, ale není pro ruské bolševiky na pořadu dne a pud sebezáchovy žene revolucionáře primárně k zajištění vlastního přežití a k nastartování industrializace směrem k dohánění vyspělého světa – z praktického hlediska je pro ně cennější především levná masová průmyslová výroba než světová revoluce.
Noví páni Kremlu jsou si dobře vědomi, že jim Západ technologicky (a tím i ekonomicky) utíká. Proto je jedním z hlavních cílů předválečných pětiletek snížit technologickou zaostalost. Jak se pak daleko později říkávalo: dohnat a předehnat.
Stalin buduje nebývalé vojensko-průmyslové kapacity za pomoci západních technologií a know-how. Bez nich by nebyl připraven na válku s nacistickým Německem (byť je to paradoxně právě meziválečné Německo, kdo mu při snaze vyhnout se zákazům plynoucím z Versailleských úmluv mnoho z těchto technologií poskytne, resp. ruští konstruktéři si jejich designy „obkreslí“).
Úmysl bolševiků nejlépe ilustruje Leninův výrok: „Kapitalisté nám sami prodají provaz, na kterém je my pověsíme.“ A Lev Trockij tvrdí, že „amerikanizovaný bolševismus rozdrtí a přemůže imperialistický amerikanismus“. Ruští, resp. sovětští revolucionáři prostě věří, že využijí americké technologie k vlastní modernizaci, která nakonec předstihne kapitalistický projekt USA.
V raném období budování „diktatury proletariátu“ jde proto komunistická ideologie bokem a klíčovou roli v industrializaci země sehrávají paradoxně americké, německé, francouzské, britské, švédské či italské společnosti.
Tisíce expertů spolu s dovozem technologií a průmyslových zařízení budují základ vojensko-průmyslového komplexu SSSR. Z pohledu západních společností je to čistě pragmatický obchod – americké firmy zasažené hospodářskou recesí totiž hledají cestu z krize a Moskva v té době ještě nepředstavuje hrozbu, nýbrž obchodní příležitost.
Sovětské traktory Stalinec-60 byly kopií amerického Caterpillar Sixty
Ve dvacátých letech 20. století využívá sovětské zemědělství jen několik traktorů. Většinou jde o dovoz z USA, pokusy zkopírovat americký Fordson jsou neúspěšné. Nakonec přes sovětské obchodní zastoupení společnosti Amtorg (v období let 1917–1933 USA neudržovaly diplomatické styky se SSSR) Sověti oslovují Američana Alberta Kahna. Jeho detroitská firma představuje symbol automobilového průmyslu – projektovala bezpočet průmyslových staveb, včetně Fordova výrobního komplexu v River Rouge.
V roce 1929 získává Albert Kahn zakázku na projekt traktorového závodu ve Stalingradu (do roku 1925 Volgograd), prvního takového podniku svého druhu v Sovětském svazu. Jedná se o 100% americký import. Vše od návrhu přes prefabrikáty až po strojní zařízení a technologie pochází z USA a má být smontováno na místě. Kahnova projekční kancelář v Moskvě poté navrhuje další desítky závodů a školí stovky sovětských inženýrů.
Obdobným způsobem vznikl i automobilový závod v Nižním Novgorodu (GAZ), který zpočátku realizuje licenční výrobu amerických Fordů, resp. čeljabinský traktorový závod, který vyrábí traktory Stalinec-60 (kopie amerického Caterpillar Sixty).
Komunistické „zářné zítřky“ s americkou DNA
Pýcha sovětského metalurgického průmyslu, železárny Magnitogorsk, má v sobě rovněž americkou DNA. Od poloviny dvacátých let americké společnosti poskytují poradenství v oblasti hutního průmyslu a společnost McKee Corporation navrhuje a technicky dohlíží na stavbu místních vysokých pecí. Výrobu zahajuje v roce 1933.
Další americké společnosti, General Electric & Westinghouse, dodaly své know-how a technologie pro stavbu největší evropské vodní elektrárny Dněproges. Na pozadí kolektivizace, která narušila zemědělství a signalizovala nástup hladomoru na Ukrajině, se elektrárna při Záporoží buduje s pomocí amerických inženýrů pod vedením Hugh L. Coopera.
Klíčové prvky jako generátory, turbíny a vybavení pro elektrifikaci jsou americké a Američané rovněž „trénují“ a předávají Sovětům znalosti k jejich výrobě. V září 1932 obdrží díky tomu šest z nich, s Cooperem v čele, sovětský Řád Rudého praporu práce.
V předválečné/meziválečné éře se na budování průmyslu první komunistické země světa podílejí i evropské státy, především německé firmy (např. Siemens, Junkers atd.) na základě Rapallské smlouvy z roku 1922. Sověti rovněž zakoupili řadu technologií a licencí z Británie, Francie nebo Švédska.
V roce 1932 v důsledku kolektivizace a světové hospodářské krize není SSSR schopen vyvážet zemědělské produkty na mezinárodní trh, aby mohl platit zahraničním dodavatelům v tvrdé měně. Jenže díky předchozímu dlouholetému působení západních expertů již disponuje dostatkem vlastních, odborně vyškolených kádrů i širokým portfoliem stavebních norem a modelových projektů. A pro pokračování průmyslové výstavby tedy již Američané nejsou rozhodující.
