KOMENTÁŘ RADKA SCHOVÁNKA | O Vánocích má být hlavně klid a pohoda, kdy je nad plným stolem čas na rozjímání. Třeba o dobách, na něž dnes stále více starých pamětníků nostalgicky vzpomíná jako na „staré dobré časy“ a stále více mladých nepamětníků jim to snad i věří. Stačí se ale jen tak namátkou podívat do archivu, například na banální případ zaměstnance Československých státních drah Karla K. z Poděbrad, kterého předvánoční shon po něčem dnes tak obvyklém jako mandarinky zahnal do nepříjemného střetu se zákonem. Odehrál se v době, která už rozhodně nebyla tak tuhá jako 50. léta, ani jako později raná normalizace, ale ještě i v osmdesátkách stále platilo, že je lepší držet hubu a krok.
Pro lidi narozené až po konci vlády komunistů je těžké si tehdejší dobu představit. Během roku neexistovalo v prodejnách žádné exotické ovoce. Ani obyčejná tuzemská rajčata, okurky nebo papriky – ty byly k dostání dva nebo tři měsíce v roce.
A pokud už nějaké základní zboží bylo, pak obvykle jeden druh – jeden druh mouky, másla, jogurtu, dva nebo tři druhy sýrů. Pivo desítka nebo dvanáctka, vína obvykle čtyři druhy – dvě bílé směsky, dvě červené. O cenách v přepočtu na ty současné ani nemluvě; to by bylo na samostatný článek, ovšem ne do seriálu Ucho v archivu.
K tomu bylo ovšem i zboží, které se za žádnou cenu nedalo sehnat mnohdy celé měsíce – toaletní papír, hygienické vložky, kakao nebo prášek na praní. A některé zboží neexistovalo v regálech socialistických prodejen vůbec – například olivy nebo olivový olej.
Obvykle kolem Vánoc a Velikonoc dovezli komunisté omezený počet exotického ovoce – pomerančů, banánů a mandarinek, o které se strhla všeobecná frontová mela. A které, pro ty šťastnější, co je sehnali ve větším než povoleném množství, představovaly mnohdy výborný produkt pro směnný obchod za jiné nedostatkové zboží, například vánoční stromek nebo vánočního kapra.
Přivezli mandarinky, celá rodina do fronty!
Je čtvrtek, 13. listopadu 1986. Úvodník hlavních komunistických novin Rudé právo, jakási kotva propagandistického směrování pro daný den, přináší text pod názvem „Nespokojovat se s dosaženým“, který začíná větou: „Program vytyčený XVII. Sjezdem Komunistické strany Československa, program rozvoje socialismu v naší zemi, jehož základem je urychlení sociálně-ekonomického rozvoje, zaměření na rozšířenou reprodukci, intenzivního typu, vyšší úroveň uplatnění vědy a technického pokroku ve výrobě i v dalších oblastech společenské činnosti, může být úspěšně přeměněn ve skutečnost, jestliže výrazně zvýšíme úroveň řídící práce na všech stupních.“
Snad pouze autor sám (pod obsáhlý text se však nepodepsal), věděl, co chtěl čtenáři sdělit. Své další úvahy rozvíjí například větou „… při vysokém stupni zespolečenštění práce, jejího vybavení drahou a složitou technikou, při komplikovanosti používaných technologií může nekompetentnost vést k velkým ztrátám. Často tu pak málo pomůže i vysoká profesionální zdatnost, není-li spojena s patřičnou úrovní politických a morálních vlastností řídícího pracovníka.“ Autor se tak rozmáchle pouští do „pozitivně konstruktivní kritiky“ nešvarů socialistické společnosti, že postupně zcela rezignuje na vnitřní logiku textu.
Ale i jinak je toto číslo Rudého práva zajímavé. Hned vedle úvodníku informuje o setkání prezidenta Husáka se soudruhem Gorbačovem: „Setkání se konalo v srdečném ovzduší plného (!) vzájemného porozumění a potvrdilo jednotu názorů na všechny projednávané otázky.“ Na druhé straně je v hustém sloupoví textu „schovaná“ několikařádková zpráva Československé tiskové kanceláře: „Vláda ČSSR odňala čestný titul zasloužilý umělec Waldemaru Matuškovi, který se emigrací do USA rozešel s vlastí a zpronevěřil se poslání umělce v naší společnosti.“
A na další straně, v textu s titulkem „Neví, nebo nechce vědět“ útočí koryfej komunistického písmáctví Jaroslav Kojzar na Václava Havla, kterého nazývá „lhářem“, protože pro západní tiskovou agenturu komentoval výročí maďarského povstání proti komunistům z roku 1956 slovy „nikdo neví, co se tam vlastně stalo“. Na obyčejný všední den čtvrtek třináctého docela slušný obsah.
Vedle těchto „velkých událostí“ se v Poděbradech odehrál obyčejný, ale přesto zajímavý příběh. Kolem čtvrté hodiny odpoledne si tamní občan Karel K. všiml, že se před obchodem „Ovoce zelenina“ na nám. Míru (dnes nám. T.G.M.) tvoří fronta. Od lidí poslušně stojících v řadě se dozvídá, že přivezli mandarinky. Staví se tedy na konec fronty a stejně jako ostatní poslušně čeká, až na něj přijde řada. Prodavačka mu odváží přesně 1 kg a žádá ho o státem stanovený maloobchodní obnos 15,- Kčs. (Na dnešní ceny vynásobte deseti!)
Karel se ale k placení jen tak nemá a žádá ještě o jedno kilo tohoto tehdy vzácného, nedostatkového zboží. To však prodavačka odmítá s poukazem na nařízení Městského národního výboru, že smí každému prodat pouze jedno kilo. Ale poradila mu, že když se postaví na konec fronty (která se mezitím už značně protáhla), bude ona dělat, jako že nic a prodá mu znovu kilogramový příděl povolený na osobu místním MěNV.
Máme všeho dost!
V Karlovi se ale cosi vzedme a obrací se na frontový dav s hlasitými slovy: „Lidi, nenechte si to líbit, dělejte s tím něco, vždyť se v této republice říká, že je všeho dost. Jsme pracující lidé a už je načase, abychom s tím začali něco dělat. Já už hubu držet nebudu, vy ji také nedržte a ozvěte se.“
Přítomní občané, zřejmě v obavě z dalšího prodloužení doby čekání na svůj příděl, jsou jeho vystoupením pobouřeni a požadují přivolání Veřejné bezpečnosti, čehož se paradoxně domáhá i Karel. Hlídka se po jisté době na místo incidentu dostavila, jenže to už je Karel dávno ten tam, i se svým kilem mandarinek.
Druhý den Karla K. zatýkají příslušníci Státní bezpečnosti, ve tři čtvrtě na šest večer ho odvážejí k výslechu. Do protokolu líčí průběh včerejšího incidentu a snaží se hájit tím, že má za své poctivě vydělané peníze právo na dva kilogramy mandarinek. Výslech končí během hodiny.
Ve stejný den je vyslechnuta také prodavačka Karla Urbanová a později, po více jak dvou týdnech (druhého prosince) i vedoucí prodejny Marie Myškovská. Obě popisují uvedený incident téměř shodně. Poslední vyslechnutou osobou v tomto případu je zákaznice Dana Menčíková.
Okresní oddělení Státní bezpečnosti v Poděbradech velmi pohotově, již na konci listopadu, zakládá svazek prověřované osoby s krycím jménem Dráha a registračním číslem 44282. Založení svazku svým podpisem schvaluje náčelník O StB Nymburk kpt. JUDr. Milan Štěpán.
V odůvodnění k založení spisu se kromě popisovaného skutkového děje uvádí: „Forma a zanedbatelná příčina negativního vystoupení jmenovaného na veřejnosti signalizuje, že se jedná o osobu značně zaměřenou vůči socialistickému zřízení.“
Soukolí Státní bezpečnosti se pomalu, ale nezadržitelně dává do pohybu, aby potrestalo tento nehorázný čin. V prosinci vypracovává ppor. Jaroslav Tržický úřední záznam s životopisem Karla K., který pracuje na dráze, a hodnotí ho jako „osobu nepřátelskou k socialistickému zřízení“.
Státní bezpečnost ale po jisté době dochází k závěru, že se nechce takovou prkotinou zabývat. Ppor. Jaroslav Tržický vyhodnocuje, že se nejedná o trestný čin pobuřování podle § 100 trestního zákona, nýbrž pouze o trestný čin výtržnictví podle § 202 trestního zákona – který není prvohlavovým trestným činem proti republice, a proto jej nebude vyšetřovat Státní, nýbrž Veřejná bezpečnost.
Osmého prosince předává Státní bezpečnost celý případ obvodnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Poděbradech, které zakládá vyšetřovací spis VB-16/87. Devátého ledna 1987 je Karlovi K. sděleno obvinění pro trestný čin dle § 202 TZ – tedy výtržnictví. „Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“
Z citovaného zákona není zřejmé, zda soudruzi považovali prodej mandarinek za „sportovní utkání“, nebo „shromáždění a obřad“. A z dochovaných archivních dokumentů se nám nepodařilo vypátrat, zda a kolik pod- nebo bezpodmínečně let odnětí svobody nakonec ajznboňák Karel K. vyfasoval za to, že kvůli pár kilu nedostatkových citrusových plodů z dovozu nedokázal držet hubu a krok.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
