„Zpívám si píseň, má jeden takt, s ďáblem se nesmí sjednat pakt,“ veršuje Ivan Martin Jirous v nádherné sbírce Magorovy labutí písně, napsané ve valdickém vězení. Jak snadno se člověk mohl dostat do spárů tajné policie a stát se jejím agentem, ukazuje příběh právě zemřelého Františka Horáčka, alias Jima Čerta.
Někdy v druhé polovině osmdesátých let nás seznámil písničkář Karel Diepold. Na velkém festivalu jsem viděl Jima vystupovat až v září 1988 na folkové Lipnici. Jeho vystoupení bylo fascinující**, ačkoliv lehce zůstalo ve stínu předešlého rozhovoru Jana Rejžka, který naprosto samozřejmě pozval na pódium Václava Havla, načež tisíce lidí v hledišti oněměly úžasem.
Jim zpíval: „Jak tupej dobytek žijeme v ohradě, pár mozků sní o rajské zahradě...“ Ten den se zdálo, že se Lipnice přestěhovala na jinou planetu. Celé roky 1988 a 1989 jezdil s Jimem pracovník rozhlasu Jaroslav Mašinda, který pořizoval profesionální nahrávky jeho koncertů. Co kdyby jednou...
Šok z otevřených archivů
Na jaře 1990 byla zřízena parlamentní vyšetřovací komise a začala s přepisy registračních protokolů, ze kterých vypisovala spolupracovníky tajné policie a kandidáty spolupráce. Téměř okamžitě se začala objevovat první jména tajných agentů a některá doslova vyrážela dech: kardinál František Tomášek, Jiřina Bohdalová, Jaromír Nohavica a František Horáček.
Nikdo tehdy nevěděl, jak dlouho a ve kterém období jejich „smlouva s ďáblem“ platila. Nebyl známý ani rozsah skartací dokumentů StB.
Když v lednu 1993 vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, otevřela se skulinka, kterou bylo možné se k přísně utajovaným svazkům dostat. Ministerstvo vnitra je stále vedlo jako přísně tajné a pod vedením Jana Frolíka, bývalého disidenta, vesele pokračovalo ničení originálních dokumentů nejméně do poloviny devadesátých let.
Svazek Jima Čerta se však zachoval. Vyžádal jsem si jej z archivu a ztuhl jsem hrůzou. Nešlo o nějaké krátkodobé selhání nebo slabost, jakou dokáže pochopit každý, kdo se někdy ocitl v čelistech Státní bezpečnosti, ale o dlouhodobou, cílenou a placenou spolupráci, při které udával své nejbližší kamarády.
Agent Akord nastupuje na scénu
V návrhu na zavedení spisu kandidáta tajné spolupráce z 28. února 1979, který vypracoval por. Antonín Jílek, referent 2. oddělení 2. odboru StB v Hradci Králové, se píše: „Při prováděném pohovoru s orgány StB hovořil vcelku otevřeně o věcech, na které byl dotazován, a po objasnění toho, kdo stojí v pozadí celému hnutí mládeže tohoto charakteru, je ochoten ve styku s orgány bezpečnosti pokračovat.“
Ve spisu je uloženo několik obsáhlých výpovědí k mnoha lidem. Zarážející je, že byly nadiktovány během velmi krátkých výslechů – necelé dvě hodiny. Z čehož je zřejmé, že Jim žádné „větší problémy“ s udáváním svých přátel nepociťoval.
Svědomitě hlásí dopředu, kde proběhnou koncerty a srazy, které tajnou policii zajímají. Závazek tajného spolupracovníka podepisuje 21. června 1979. Během dvou následujících let předává desítky poznatků, které tajná policie vysoce hodnotí, a proto ho do řízení přebírá centrála tajné policie.
Ostře sledované Vokno
V listopadu 1980 navštívil František Horáček Michala Hýbka a tajné policii sdělil, že jde o člověka, který tiskne undergroundový časopis Vokno, které vydával František „Čuňas“ Stárek. O Hýbkovi do té doby neměla tajná policie žádné informace. Ke svému zděšení zjišťuje, že dotyčný vlastní zbrojní průkaz a má doma sportovní malorážku.
Okamžitě k němu zakládá svazek operativního rozpracování, které o dva roky později končí jeho odsouzením na osmnáct měsíců nepodmíněně. Další obžalovaní, František Stárek, Ivan Jirous a Milan Frič, dostávají rovněž nepodmíněné tresty.
Tajná policie dokonce v memorandu uvádí, že „vyšetřování a výslechům nebyla věnována dostatečná trpělivost, neboť se svědecky nepodařilo ověřit získané operativní informace“. Je evidentní, že si agent Akord uvědomuje, že jeho zprávy ničí životy jeho přátel, ale tajná policie nehodlá o svého špičkového agenta přijít. Ten sepisuje vlastnoruční žádost, aby nebyl předán do řízení centrály v Praze, neboť: „Zvykl jsem si na Jirku a mám k němu plnou důvěru.“
Do této doby podal 186 využitelných zpráv. Jeho žádost estébáci pochopitelně neberou v úvahu a pohrozí mu kriminálem za jeho písně, případně vyzrazením jeho spolupráce. Centrála zakládá nový svazek a kvůli zvýšení konspirace mění Horáčkovo krycí jméno na Homér.
Předává vlastnoručně psané zprávy a chodí do konspiračního bytu. Tajná policie několikrát zasahuje v jeho prospěch, neboť přicházejí udání od dalších agentů StB, že Horáček hraje protistátní písně. Postupně se ale zhoršuje jeho zdravotní stav, a proto je spolupráce s ním na jaře 1989 ukončena a svazek uložen do archivu.
Pokání a ticho v Holešovicích
Když se tyto informace objevily na veřejnosti v devadesátých letech, Jim Čert je nejdříve naprosto odmítal. Odcestoval do USA a několik let tam žil. Po návratu do České republiky se několikrát veřejně za svoje selhání omluvil a byl o něm ochoten mluvit s novináři. Vždy ale prohlašoval, že neudal ikonu undergroundu Ivana Martina Jirouse; bohužel to nebyla pravda.
Vzpomínka Ladislava Nagye: O usmíření, které se nakonec nekonalo
Někdy na začátku tohoto století se na zřícenině pošumavského hradu Klenová konaly velmi zajímavé hudební akce. Při jedné z nich, alespoň v to organizátoři doufali, mělo dojít k symbolickému smíření Plastiků a Jima Čerta – bylo to poté, co vyšlo najevo, že za peníze udával StB.
Bohužel, žádné usmíření se nekonalo. Jediný, kdo se mohl ujmout role mediátora, byl totiž Martin Jirous, který se k tomu nakonec neměl.
A tak na jedné straně areálu byli Plastici, na druhé postával Jim Čert a teskně vzpomínal na dobu strávenou v Americe. Ta scéna byla něčím symbolická – totiž že za minulostí se nikdy nepodaří udělat tlustou čáru.
V posledních letech se pokorně snažil svoji temnou minulost „odpracovat“. Občas jsme se potkávali v Holešovicích, kde bydlel, nebo náhodou při nějakém hraní. Nikdy jsem s ním o jeho spolupráci nemluvil, ale jeho písně jsem již poslouchat nedokázal. Skvělé nahrávky z konce osmdesátých let nikdy nevyšly, protože jejich autor k tomu nedal svolení.
Po Jimovi zůstaly nádherné písně, vzpomínka na pokoru, se kterou posledních několik let žil, ale i desítky zničených nebo poničených lidských životů. Dnes stojí Jim Čert před soudcem, před kterého musíme všichni. Nechť je mu země lehká a Pán milostiv.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
