Pokud si děti budou moci číst, co chtějí, společnost se rozpadne ještě víc

Neexistence jednotného seznamu povinné četby v českém školství je problém a Rámcový vzdělávací program prostě a jednoduše nestačí. Nechávat volbu na školách je ošemetné, na učitelích alibistické. Stát tak přesouvá odpovědnost někam jinam. Tím rozhodně nechci říct, že seznam povinné četby by měl být stejný jako před padesáti lety a měl by končit v polovině dvacátého století. Ale měl by být sestaven po zralé diskusi s ohledem na jazykové, kulturní a morální hodnoty vybíraných děl.

Během přednášek pro veřejnost, kde jsem mluvil hlavně o anglicky psané literatuře, jsem se často setkával s učiteli ze základních a středních škol. Bez výjimky to byli velice zajímaví lidé, zapálení pro svůj předmět, kteří ale často řešili dva základní problémy: jak studenty přitáhnou ke knihám a co jim dávat číst. V pozadí těchto diskusí často zaznívala nevyřčená, nicméně o to naléhavější otázka odpovědnosti za tento výběr.

Každý rozumný a zodpovědný člověk svá rozhodnutí provází větší či menší mírou pochybností. A vytyčit program četby pro děti a dospívající lidi je úkol nadmíru zodpovědný. Tak zodpovědný, že by neměl být na bedrech konkrétních vyučujících, ale ministerstvo — po širší odborné debatě — by mělo stanovit nějaký kánon, který by byl závazný.

Často omílané tvrzení, že mladí lidé nečtou, je prostě a jednoduše nepravda. Jak v jednom rozhovoru velmi trefně prohlásil spisovatel Jáchym Topol, lidé dneska čtou možná nejvíc v historii. Objem textových informací, které každý den vstřebáváme zejména z displejů svých počítačů a chytrých telefonů, je obrovský.

Potíž je jinde. V tom, co je to za informace, a jakou mají podobu. Velmi často je to povrchní čtení, pěna dní, informace, které nemají žádný hlubší význam a které v přísném slova smyslu nejsou „in-formacemi“, protože nic neutvářejí, jen zabírají kapacitu naší mysli. Stejně tak jsou v drtivé většině krátké: pár řádků maximálně, na delší text už není soustředění.

Problém tedy není v tom, že by lidé nečetli, ale v tom, co čtou. A právě vzhledem k povaze tohoto problému je nezodpovědné nechávat volbu na jednotlivých školách či dokonce učitelích. Ba co víc, součástí každé kultury je i nějaké „sdílené“ povědomí. Řečeno jinými slovy, aby četba měla nějakou relevanci, musí se o ní dát mluvit. A mluvit o něčem lze jen tehdy, pokud více lidí četlo totéž. Když si bude každý číst, co se mu zlíbí (anebo co se zlíbí jeho učiteli), povede to jen k další fragmentaci. A navíc to položí překážky vzdělávání na dalších stupních.

Jako vždy i tady existují dva extrémy: na jedné straně rigidní kánon „klasiků“, které často děti a mladí lidé nemají schopnosti pochopit; na straně druhé naprostá anarchie, kdy se vyučující spokojí s tím, že dítě něco čte, pokud to něco má formát tištěné knihy.

První extrém hezky popisuje Jean-Paul Sartre v autobiografické knize Slova. Vzpomíná, jak byl v útlém věku donucen číst klasiky, kterým vůbec nerozuměl, takže mu to knihy dokonale otrávilo; cestu k nim našel až přes žánrovou literaturu, na niž se hltavě vrhl potom. Podobně jeden můj blízký přítel, mimochodem vynikající překladatel, měl trauma z toho, že byl školou v patnácti nucen číst Boccaccia, že to u něj vyvolalo obsedantní náklonnost právě k žánrové literatuře.

Druhý extrém je rezignace na jakoukoli disciplínu. Řada učitelů, s nimiž jsem měl možnost mluvit, byla z nezájmu žáků o jakýkoli souvislejší text doslova zoufalá, takže nakonec byli rádi, když četli vůbec něco. Řečeno jinými slovy, že si našli cokoliv, co mělo formu knihy, to přečetli a o tom se posléze podělili se svými spolužáky. Zoufalství těchto učitelů chápu, přesto si myslím, že jde o špatný přístup, za který ale nemohou. Ke vzdělanosti v našem civilizačním okruhu patří znát určité texty. Čtenářská gramotnost je jedna věc, kulturní vzdělání druhá.

Oba dva extrémy samozřejmě mají své nevýhody. Bohužel se ukazuje, že ten první jich má míň. Naučí aspoň určité disciplíně (která sama o sobě je „kompetencí“, jež v českém školství zoufale chybí) a položí základ další vzdělávatelnosti. Druhý přístup snad dokáže nadchnout několik málo talentovaných či jinak zvýhodněných jedinců; u všech ostatních vytvoří dojem, že je úplně jedno, co čtou, že všechny texty jsou si rovny.

Lichý je argument, že klasická díla jsou pro dnešní generaci nepřístupná. Dobrým příkladem je jedno ze základních děl naší kultury, Homérova Odyssea. Tento epos je jedním z bestsellerů právě končícího léta. Samozřejmě díky Nolanově filmovému zpracování. Ať si o něm myslíme, co chceme, klidně třeba to nejhorší, je pravda, že dokázal probudit obrovský zájem o dávný řecký příběh.

Jenže předpokladem, aby tento zájem mohl probudit, a třeba příběh svérázně interpretovat, bylo to, že příběh žije v naší kultuře. Žije proto, že je součástí kánonu a předává se z generace na generaci. Jistě, do utváření kánonu vstupují různé síly, ale předně musí být text dobrý a jeho kvality musí být potvrzeny generacemi kritiků.

I když Nolan homérovský epos interpretuje svérázně v intencích současné liberální politiky, přesto interpretuje Homéra. Vztahuje se k něčemu, co je nám coby západní společnosti společné, jakkoli odlišná jsou naše politická přesvědčení.

Je odpovědností pospolitosti tento společný vztažný bod udržovat. Pokud se nebudeme moci vztahovat k textům, které čteme společně, nebudeme mít o čem diskutovat, ztratíme vlastní kulturu a tím i sebe.

I proto se stát nesmí zříkat odpovědnosti tento společný kulturní základ (zdaleka se to netýká jen literatury) nějak definovat a určit alespoň minimum kulturního vzdělání. To samozřejmě nevylučuje kreativitu jednotlivých vyučujících, naopak, ta je velmi vítaná. Nicméně základ slouží jako kotva. Bez něj se svoboda promění ve svévoli.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!