Startuje nový pokus o využití levné pouštní energie pro evropskou energetickou soustavu. Konsorcium britských a německých firem plánuje přivést do severního Německa dálkovým podmořským kabelem elektřinu, vyrobenou v obří solární a větrné elektrárně v Maroku. Cena? 40 miliard eur.
Kdo je k podobným pokusům skeptický, má bezpochyby důvod. V minulosti už zkrachovaly nejméně dva projekty, zaměřené na využití sluneční energie dopadající na Saharu.
Tím nejznámějším byl ambiciózní projekt Desertec, který byl neslavně ukončen v roce 2014. Stejně tak se neuskutečnily plány britské společnosti Xlinks na propojení obnovitelných zdrojů v Maroku s Velkou Británii.
Na torzech tohoto posledního projektu ale nyní vzniká další, údajně mnohem ambicióznější než všechny předchozí. Jeho iniciátorem je znovu Xlinks společně s německou Sila Atlantik a slibuje tentokrát dopravu levné elektřiny z Maroka až na sever Německa. Odtud by měla elektřina proudit dále na jih a zásobovat evropský kontinent.
Autoři projektu argumentují tím, že technologie využití sluneční i větrné energie, stejně jako jeho ukládání a přenosu natolik pokročily, že jejich plán je nyní nejen reálný, ale také finančně udržitelný. A na konci bude elektřina levnější než ze současných konvenčních zdrojů.
„Díky využití pravidelných pasátů a vysokého slunečního záření v Maroku v kombinaci s bateriovým skladováním energie může Sila Atlantik dodat to, co žádný jiný projekt nedokáže za srovnatelnou cenu a rozsah: spolehlivou a flexibilní čistou energii, která přispívá k bezpečnosti dodávek energie a energetické odolnosti Evropy a k dekarbonizaci velkých průmyslových odvětví v Maroku,“ píše se na stránkách společnosti.
Sahara zásobárnou Evropy?
Popis technologií je sice složitý, podstata se ale dá vyjádřit jednoduše. Metr čtvereční v jižním Maroku přijme ročně zhruba dvakrát tolik sluneční energie než metr čtvereční ve střední Evropě. Na obrovskou a prakticky liduprázdnou Saharu dorazí během několika hodin více sluneční energie, než lidstvo spotřebuje za celý rok. Zbývá vyřešit jediný, zato ale podstatný problém. Jak tuto energii zachytit a především dopravit na tisícikilometrové vzdálenosti.
Sila Atlantik počítá v Maroku s komplexem solárních panelů, větrníků a bateriových úložišť s kapacitou až 15 gigawattů. Tento komplex o rozloze 1500 kilometrů čtverečních (3krát větší než rozloha Prahy) by měl vyrábět elektřinu, která pak bude proudit dvěma podmořskými vysokonapěťovými kabely stejnosměrného proudu kolem Portugalska, Španělska, Francie a Nizozemí až do německého pobřežního města Emden. A odtud dál na jih.
Projekt má stát stát 40 miliard eur (976 miliard korun), přičemž polovina této částky půjde na samotné kabelové vedení. První kabel by měl dodávat elektřinu už kolem roku 2035, o tři roky později by se k němu měl připojit i ten druhý. Mělo by se tedy tak stát nejpozději v roce 2038, kdy je v Německu v plánu odstavení poslední uhelné elektrárny.
Otázkou samozřejmě zůstává, co z celého projektu bude mít Maroko a celá Afrika. Kromě přínosu z investic pro infrastrukturu a zaměstnanost si Maroko vyjednalo, že provoz podmořského kabelu bude „obousměrný“, což znamená, že tím zajistí stabilita dodávek elektřiny na obou jeho koncích.
Podle odborníků totiž dnes není problém v nákladech na výrobu elektrického proudu z obnovitelných zdrojů, ale ve stabilitě dodávek.
Slunce spolehlivé jako atomová elektrárna?
Rok má 8760 hodin. Solární elektrárna v Německu, která pracuje na plný výkon, dodá ekvivalent pouze zhruba 1 000 těchto hodin, větrná turbína na pevnině kolem 2000 a turbína na moři kolem 3000. Očekává se, že kabel z Maroka ale poskytne 7000 hodin, což je tolik, kolik by poskytla jaderná nebo uhelná elektrárna běžící téměř nepřetržitě.
Zároveň by ale i Maroko dostávalo z Evropy energii v době (tedy například v noci), kdy jí samo potřebuje a není schopné spotřebu pokrýt z obnovitelných zdrojů. Jinými slovy: na rozdíl od projektu Desertec počítá Sila Atlantik s propojením dvou kontinentů tak, že podle potřeby bude mezi nimi elektřina proudit oběma směry. Někdy na jih a někdy na sever.
I když se může zdát další plán na využití Sahary pro evropskou energetiku až příliš ambiciózní a vzhledem k mnoha politickým i ekonomickým rizikům až nereálný, jsou do něj už zapojeni politici a významné firmy. Mezi strategickými investory figurují například i Eon a Uniper, Maroko o projektu jedná s Německem na mezivládní úrovni. To ovšem pochopitelně ani zdaleka neznamená, že projekt bude dokončen.
Na druhou stranu má Silk Atlantik určitý předobraz v menších středomořských projektech tohoto druhu. Už dnes se totiž staví elektrické kabelové vedení mezi mysem Bon v Tunisku a Sicílií, elektřina by jím měla proudit v roce 2028. Náklady činí zhruba 1,4 miliardy eur, z toho pětinu přispívá EU.
Projekt Gregy s odhadovanými náklady kolem 4 miliard eur zase počítá s energetickým propojením Egypta a Řecka. Elektřina z tohoto podmořského kabelu by mohla teoreticky pokrýt až polovinu řecké spotřeby. Energetické propojení Španělska s Marokem funguje už dávno a obě země spolu čile obchodují.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
