ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | 22 měsíců od teroristického masakru obrovských rozměrů 7. října 2023 stojí izraelský premiér i americký prezident na prahu rozhodnutí, která budou znamenat bezprecedentní závazky v Gaze ze strany jejich zemí. Netanjahu se v nejnovějším z dlouhé řady pokusů o finální porážku Hamásu chystá nařídit IDF dobýt a okupovat celé území palestinské enklávy, zatímco Trumpova frustrace z humanitární situace (nebo minimálně ze špatného PR z ní plynoucí) ho přivádí k myšlence převzít odpovědnost za poskytování pomoci v pásmu Gazy. Klíčová otázka, kterou tato analýza rozebírá, však zní: Jde v této hře spíše o bezpečnost Izraele, nebo o politické přežití jednoho muže?
Sílící domácí kritika ohledně pokračující války v Gaze a osudu rukojmích, neúspěch operace „Gedeónovy vozy“ s cílem finálního zničení Hamásu nebo návratu byť jediného živého rukojmí a vlna mezinárodního rozhořčení nad humanitární situací, ze které je obviňován Izrael místo Hamásu – to vše vede v Izraeli k explozivní politické situaci.
Netanjahův pokus udržet situaci na subkritické hranici ale nespočívá v hledání cesty z války ven, nýbrž v jejím eskalování a splnění toho, co jeho minoritní koaliční partneři (kteří ale mají moc vládu položit a vyvolat předčasné volby) z řad náboženské ultrapravice požadují od začátku: převzít kontrolu nad celou Gazou a zřídit v ní vojenskou správu, která jí bude vládnout napřímo.
Tento nápad je u Izraelců nepopulární a setkává se s vehementním odporem ze strany armády a náčelníka generálního štábu IDF Ejala Zamira. Je snadné předvídat, že způsobí ještě větší spory v rozdělené společnosti a přesvědčí ještě více zemí, aby se připojily k hnutí za jednostranné uznání palestinského státu nebo dokonce formálně uvalily na Izrael sankce.
Přesto Netanjahu zřejmě počítá s tím, že Trump zmírní nejhorší dopady pádu do pasti, kterou si sám kope.
Dočasný štít jménem Trump
Netanjahu se zjevně soustředí jen na nejbližší budoucnost a spoléhá na to, že Trump ochrání Izrael před vlnou mezinárodního rozhořčení. Tento kalkul má však dvě zásadní trhliny. Zaprvé není jisté, zda Trump svůj postoj nezmění pod tlakem arabských spojenců. A co je důležitější – i v nejlepším případě je tento ochranný štít pouze dočasný a zmizí s koncem Trumpova mandátu v lednu 2029.
A pak děj se vůle Boží. Není žádná záruka, že co přijde poté, bude ve prospěch Izraele – ve skutečnosti existuje mnoho důvodů předpokládat, že tomu tak nebude.
Netanjahu značně zhoršil vnímání Izraele jak mezi politickými představiteli amerických Demokratů, tak zejména mezi jejich voličskou základnou. Jeho politika je na nejlepší trajektorii trvale změnit kredit Izraele u desítek milionů Američanů k horšímu.
Paradoxně ani na pravé straně politického spektra není situace lepší. Podpora Izraeli slábne u mladých republikánů a vlivné postavy z hnutí MAGA jej napadají s argumenty, které se nebezpečně podobají rétorice krajní levice – spojuje je přitom společná záliba v antisemitismu.
Sečteno a podtrženo: Netanjahuova současná rozhodnutí vyjdou Izrael v dlouhodobém horizontu velmi draho. Každé z nich jen navyšuje už tak obrovský dluh na jeho diplomatickém účtu.
Dobytí Gazy = pád do (pro)pasti
Nařízení IDF, aby dobylo a okupovalo Gazu, nepovede k porážce Hamásu o nic více, než fungovala předchozí opatření, která měla údajně tento cíl splnit. Ať už šlo o vojenské zničení brigády Chán Júnis, demolici Rafáhu a obsazení tzv. Filadelfského koridoru, nebo operaci Gedeónovy vozy a vytvoření koridorů Morag a Magen Oz.
Místo toho lze předpokládat, že bude zabito více vojáků IDF, rukojmí budou v ještě větším nebezpečí a hněv světa vůči Izraeli se ještě více zintenzivní.
Problém je, že Netanjahu nemá v domácí politice příliš na výběr. Jeho osobní „problémy se zákonem“ mu brání opustit úřad, což ho činí vydíratelným ze strany koaličních partnerů. Každých pár týdnů bojuje o politické přežití a musí plnit požadavky dvou ultraortodoxních stran.
Ty jsou přitom pro většinu Izraelců nepřijatelné: buď rozšíření války, nebo – což je ještě citlivější – zachování plošných výjimek, tedy zproštění vojenské služby pro mladé ultraortodoxní muže.
Celá situace je o to absurdnější, že izraelské vojenské síly – stálé jednotky i záložníci – jsou pod bezprecedentním tlakem, na syrské hranici se objevují nové výzvy a hrozba totální války s Hizballáhem a Íránem je reálnější než kdy dřív. Velení IDF proto zoufale volá po každém novém rekrutovi, kterého může dostat.
Odklad, nikoli řešení
Navzdory všem předpokladům Netanjahu opět prokázal své mistrovství ve „hře o čas“. Na konci července dovedl zasedání Knesetu k úspěšnému konci, udržel koalici pohromadě a zažehnal tak bezprostřední hrozbu předčasných voleb.
Netanjahu si je však dobře vědom, že volby jsou nevyhnutelné a musí se konat nejpozději na podzim 2026. Čas, který mu zbývá, proto hodlá využít k jedinému cíli: k maximální koncentraci moci ve svých rukou.
Jeho strategie má dvě hlavní fronty. Nejprve si zajistil kontrolu nad bezpečnostním aparátem, když prosadil odvolání šéfa Šin Bet (izraelské vnitřní zpravodajské služby) Ronena Bara a otevřel cestu pro jmenování loajálního nástupce. Následně se mu podařilo odstranit i klíčovou překážku v justici, nejvyšší státní zástupkyni Gali Baharav-Miaru. Cíl je zřejmý: dosadit na její místo někoho, kdo mu zajistí příznivou dohodu o vině a trestu a umožní mu zůstat ve veřejné funkci.
V neposlední řadě také hodlá jít do voleb s co největším odstupem od selhání při masakru ze 7. října – s co největším dílem viny svaleným na bezpečnostní aparát a co nejmenším na něj samotného.
