Proč Trump pomohl Netanjahuovi, ale odmítá cokoli udělat pro Zelenského? Klíčem jsou osobní vztahy

Vojenský dopad zásahu a faktické škody jím způsobené se teprve ukáží. Již nyní je ale jisté jedno: prezident USA dokáže jednat proti vlastním instinktům. 

Instinktům, které ho vedou k odmítání pomoci Ukrajině a vůbec upřednostňování dalších a dalších jednání před válečnou eskalací i ve chvíli, kdy je jasné, že diplomacie nikam nevede. Vladimiru Putinovi takto opakovaně předkládá bezzubá ultimáta. 

U ajatolláha Chameneího však nenechal vypršet ani jedno.

Současný nájemník Bílého domu je už ze svého prvního období znám tím, že si opakovaně dává na „rázná“ rozhodnutí lhůtu dvou týdnů. 

Jeho kritici si z něj kvůli tomu dělají legraci. Říkají tomu syndrom TACO – Trump Always Chickens Out = Trump vždy vyměkne. Co se týká Ruska, už je to pro nás Evropany doslova k vzteku. Kolikrát už americký prezident prohlásil, že ho kremelský diktátor štve, aby nakonec zase neudělal vůbec nic.

Když dal Trump íránskému teokratickému režimu obligátních čtrnáct dnů, aby buď zcela demontoval jaderný program, nebo ho demontuje on, mnozí si mysleli, že zase jen mluví do větru. Zjevně i sami ajatolláhové, kteří do Washingtonu zpupně vzkázali, že nebudou jednat pod nátlakem. 

Jenže to se přepočítali. Tentokrát to bylo obráceně. Od varování uběhly pouhé dva dny, a už na podzemní základnu Fordo dopadaly skvělé penetrační bomby.

Nemůžu skrývat svou radost. Ostatně sám jsem ve své videoglose z minulé středy vyzýval k tomu, aby Trump udělal z Fordo „nádhernou fašírku“.

Nicméně i já jsem trochu překvapen, byť příjemně. Vyslání „neviditelných“ bombardérů B–2 Spirit nad Írán předcházely prudce negativní reakce hnutí MAGA, které tvoří nejfanatičtější prezidentovi příznivci. Ti se dlouhodobě chovají jako čeští „chcimíři“: zvysoka kašlou na Ukrajinu, na Evropu – a dokonce i na Izrael.

Tyto lidi můžeme klidně považovat za ruskou pátou kolonu. Vladimir Putin jim nevadí, v zásadě jim je sympatičtější než Volodymyr Zelenský nebo evropští státníci. 

Jsou tvrdými izolacionisty, kteří si motto „America First“ překládají jako „Allies Last“, tedy „spojenci na posledním místě“. V podstatě je většinou po jejich: zahraniční a bezpečnostní politika USA opouští své blízké a jde na ruku diktátorům. Narazili až u Izraele.

Židé jsou přeci jen příliš blízcí nejen Republikánské straně, ale i samotnému Trumpovi. V čase jeho prvního prezidentského mandátu dal volnou ruku svému zeti Jaredu Kushnerovi (manžel Trumpovy dcery Ivanky). 

Ten dokázal chytrou a důslednou diplomacií ve prospěch Izraele proměnit Blízký východ, čehož vrcholem se staly Abrahámovské dohody, jež můžeme brát jako velký krok ke smíření mezi syny Izáka a Izmaela (Židy a Araby). Dcera Ivanka vůbec tehdy měla na otce velký a veskrze kladný vliv.

Kromě toho mezi Donaldem Trumpem a Benjaminem Netanjahuem panuje úzké spojenectví, až by se dalo říci přátelství. Tak silné, že tentokrát prezident USA nedal ani na MAGA, ani na viceprezidenta J. D. Vance, který se stavěl proti útoku a varoval, že Izraelci se chystají zatáhnout zemi do války. Jaké poučení z toho plyne pro nás?

Když srovnáme americkou reakci na íránskou a ruskou hrozbu, je to doslova „nebe a dudy“. S Putinem je pět měsíců jednáno v rukavičkách, ačkoli projevuje nulovou vstřícnost a často se Trumpovi svými činy doslovy vysmívá, avšak Chomejní dostal tvrdý direkt takřka okamžitě. 

Proč tomu tak je? Vysvětlení je prosté a pro nás nepříjemné. Bibiho má lídr USA rád, zato Zelenského nenávidí, a mnoho evropských státníků na tom z jeho pohledu není lépe.

Pamatujete na potupnou scénu z Oválné pracovny? Zelenského začal ponižovat Vance, nicméně Trump se přidal. Od té doby se řada představitelů Evropské unie u amerických protějšků ani nedočkala přijetí. 

Keir Starmer, premiér Velké Británie, jež má ve Spojených státech daleko lepší postavení než EU, čelil při návštěvě podobným útokům jako prezident Ukrajiny. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová zatím ani nebyla v Bílém domě.

Evropa má bohužel jen několik málo významných státníků, kteří mají dobré osobní vztahy s Trumpem. Něco takového můžeme říci o italské premiérce Giorgii Meloniové, finském prezidentovi Alexanderu Stubbovi či nové hlavě Polska Karolu Nawrockim (a platilo to i pro jeho dosluhujícího předchůdce Andrzeje Dudu). Pak už nikdo. Předseda maďarské vlády Viktor Orbán je mimo hru, neboť ten by ve Washingtonu nejednal za nás, ale za Rusko.

Zřejmě jediná strategie, jak v rusko-ukrajinské válce dostat Trumpa jednoznačně na naši stranu, je posílat za ním primárně politiky, které on sám uznává. Pokud nepomůže tohle, pak už nic. 

Nevypočitatelný prezident se dá k čemukoli přesvědčit jen a pouze lidmi, jimž elementárně věří. Což je v Evropě úzký okruh lídrů. Někdy to chce i hodně pragmatismu – Netanjahu třeba v OSN podpořil americké rezoluce, jež neoznačily Rusko za agresora.

Bombardování jaderných zařízení ve Fordo, ale také v Natanzu a Isfahánu, jež zasáhly Tomahawky vypálené z ponorek, je samozřejmě báječná zpráva. Jistěže roli hrála i snaha zabránit Íránu sestrojit jadernou bombu, což představuje globální hrozbu prvního řádu. 

Nicméně i ruská agrese znamená pro Západ velké riziko, když se ji nepodaří zastavit. Přičemž by stačila americká vojenská pomoc, nepotřebujeme přímý úder.

Jak dosáhnout toho, aby Trump splnil alespoň některé své hrozby a vůči kremelskému tyranovi přitvrdil? Jde především o nové drakonické sankce, ochotu dodat Kyjevu mnohem více zbraní, které v Evropě neumíme vyrobit (například systémy protivzdušné obrany) a nezastavit podporu, co se týká zpravodajských informací. Platit je nemusí, to zvládneme. On však zatím dává od Ukrajiny ruce pryč.

Jediná šance, jak cokoli s Trumpem vyjednat, je v posilování osobních vztahů. Možná i my pro ně můžeme něco udělat. Třeba pozvat jeho děti z manželství s Ivanou Zelníčkovou. Jde o Donalda mladšího, Erica a Ivanku. 

První jmenovaný má velký vliv na otce nyní, dcera ho měla v letech 2017–2021. Donald Trump junior sice krátce v Česku pobyl, avšak neoficiálně. Nestálo by to za to zvážit nějakou ceremoniálnější a opulentnější návštěvu?

Bibi nyní sklízí, co zasel. Dokáže ho Evropa následovat? Těžko říci. V každém případě dostat na svou stranu Ameriku má klíčový význam. Tím bychom konečně získali nad Ruskem převahu.

Rovněž vidíme, jakou ránu zasadil Trump svým úderem na Írán našim „chcimírům“. Andrej Babiš v Partii na Primě zůstal jako opařený, evidentně se mu bombardování jaderných zařízení nelíbilo a opět hrozil možným rozšířením války, rozohněně se vyjadřoval i Jaroslav Foldyna z SPD v Otázkách Václava Moravce.

Židům se skvělé americké bomby náramně hodily. A pokud chceme, aby dodávky zbrojních systémů z USA posílily Ukrajinu a pomohly nám zastavit Rusko, musíme se snažit mnohem více než dosud.

Zjevně není jiné cesty než zahrát u Trumpa na osobní strunu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.