Navzdory happyendu jsou rumunské volby předzvěstí děsivých zítřků

Společnými jmenovateli této krize jsou nespokojenost s politikou a nedůvěra vůči establishmentu, populismus a zkratkovité „zpravodajství“ ze sociálních sítí, alternativní (rozumějte ruský) výklad světa a odpor části populace vůči progresivistickému „overkillu“ posledních let. A na pozadí toho všeho zuří za humny válka. V případě Rumunska to platí doslova.

Na Rumunsko lze pohlížet různě. Pro dobrodruhy a přírodovědce je jeho mnohotvárná krajina s divokou přírodou zahradou rajských potěšení. Pro popkulturu tajemným krajem hraběte Drákuly. Zahraniční firmy v něm vidí zdroj levné a spolehlivé pracovní síly. 

Skýtá také nerostné bohatství, hluboké lesy plné vzrostlých stromů – tiše čekajících, až je vykácí nějaká rakouská GmbH – i přehršle investičních příležitostí. Spekulanti s udržitelností zde najdou bezpočet parcel pro výstavbu windparků nebo solárních elektráren s výhledem na Dunaj klikatící se mezi rumunským a srbským Banátem.

Pro politické špičky Unie je Rumunsko pro změnu ušmudlaným dítkem, které sice chodí do stejné školy, ale pozornost se mu věnuje, jen když akutně hrozí, že se dostane do nesprávné party. Jak říká švýcarský historik Oliver Jens Schmitt v rozhovoru pro rakouský Standard, od vstupu Rumunska do EU v roce 2007 se žádný významný představitel Unie nenamáhal přijet do Bukurešti, aby Rumunům projevil uznání.

Místo toho jim Rakousko jako dárek na uvítanou připravilo schengenské veto, které podle Schmitta značně poškodilo to, jak Rumuni vnímají Unii. Ačkoli většina, alespoň dle údajů Eurobarometru, považuje členství v EU za přínosné, bylo toto rakouské gesto znamením, že jsou členy druhé, ne-li třetí kategorie.

Ještě silnější je tento resentiment u rumunských gastarbeiterů v zemích západní Evropy. Za minimální mzdu pracují v nemocnicích, na stavbách nebo v domovech pro seniory. Během sezónních prací na farmách dostávají dokonce jen její zlomek. 

Často se s nimi zachází jako s podřadnou kastou. Po celodenní dřině nebo na dálničním odpočívadle v kabině kamionu nečtou Timesy ani Frankfurter Allgemeine a neposlouchají podcasty s politickými analýzami. Jejich jediným zdrojem informací jsou sociální sítě.

Rumunsko má také nejvyšší míru funkční negramotnosti v rámci Unie – 42 procent populace sice zná písmena a číslice a s určitými obtížemi zvládne přečíst či napsat jednoduché texty, s těmi složitějšími a delšími si ale neporadí. Jsou tudíž ideální cílovou skupinou pro manipulace či konspirační teorie šířené ve formátu krátkých videí nevyžadujících přílišnou pozornost.

Na mapce znázorňující podporu dvou nejúspěšnějších kandidátů prvního kola lze vysledovat souvislost mezi velikostí diaspory (rozumějte počtem gastarbeiterů) a sympatiemi pro Simiona (a Georgesca, protože Simion nastoupil jako jakýsi jeho náhradník a celá jeho kampaň se nesla v tomto duchu).

Rumunsko jsou také krásná města oplývající historickými památkami, univerzitami i výdobytky modernity, zatímco život na vsi v Sedmihradsku, Banátu nebo v dunajské deltě plyne pomalu a rozvážně a během staletí zaznamenal jen málo změn. Lidé z venkova a lidé z měst volí jinak, spojuje je však zklamání z politické reprezentace země.

Mladou rumunskou demokracii tíží korupce a organizovaný zločin. Přes obrovský ekonomický posun – hrubý domácí produkt se za poslední čtvrť století zdesetinásobil a průměrný měsíční příjem narostl z 50 USD v listopadu 1991 na téměř 2000 dolarů v prosinci 2024 – zůstává země nadále jedním z nejchudších členů Unie, nyní navíc postiženým pětiprocentní inflací. 

Není proto náhoda, že o post prezidenta bojovali ve druhém kole dva muži, kteří nejsou spojeni se zavedenými politickými stranami ovládajícími Rumunsko poslední tři dekády a jsou příslibem změny. I když každý po svém.

Existuje ještě jeden docela důležitý pohled na Rumunsko. Nejlépe jej pochopíte, když si otevřete topografickou mapu Evropy a Asie. Skvěle ho popsal analytik Peter Zeihan ve svém vlogu. 

Rusko v zájmu své bezpečnosti dlouhodobě usiluje o získání kontroly nad periferií Euroasijské stepi a Rumunsko je součástí tohoto přirozeného „opevnění“. Na jeho území se rozkládá jižní část Karpat, třetího nejdelšího pásmového pohoří Evropy a svého druhu obranného valu, jehož ovládnutí by pro „vládce stepi“ znamenalo strategickou výhodu.

A pak je zde 245 kilometrů rumunského černomořského pobřeží, „na skok“ od Krymu. Z výše uvedeného je snad zřejmé, že podpora separatistů v Podněstří či snahy ovlivnit loňské volby v Moldavsku jsou pro Rusko pouze drobnými krůčky k větším a důležitějším ziskům.

Z perspektivy války, kterou Rusko vede proti Ukrajině, tedy pohledu krátkodobého, je Rumunsko spíše tichým, přesto klíčovým podporovatelem napadené země, jak říká historik Schmitt. Šest set kilometrů společné hranice má strategický význam pro vojenskou logistiku a je také důležitým vývozním kanálem pro ukrajinské obilí.

Nehledě na to, že pro Alianci je „ušmudlánek“ nejdůležitějším článkem v jihovýchodní Evropě. Turecko je sice po zuby vyzbrojeným, avšak poněkud ambivalentním členem NATO s vlastními geopolitickými zájmy. 

Další dvě členské země v regionu, Maďarsko a Slovensko, se svojí přítulností k Rusku vůbec netají. Na výplatním seznamu Kremlu se jistě najde nejeden bulharský politik a lobbista a o staleté věrné lásce Srbů a Rusů nemá smysl začínat. Bylo by to na dlouho. (Nyní se popřípadě můžete znovu podívat na mapu Evropy, tentokrát na tu politickou.)

Odpověď na otázku, proč by mělo Rusko zájem dosadit do paláce Cotroceni v Bukurešti svého člověka, (snad) už z výše uvedeného známe. Můžeme tedy přejít k příběhu o tom, jak zlé síly z Bruselu „zrušily“ Rumunům volby, protože se jim nelíbil vítěz prvního kola. Prominentní hlásné trouby globální vesnice (americký viceprezident Vance a velkopodnikatel/dvorní šašek Elon Musk) nadchly pro tento narativ i osoby donedávna považované za příčetné.

Sociální sítě zaplavily projevy solidarity s utiskovaným rumunským lidem, kterému ukradli volby. Co na tom, že volby ve skutečnosti anuloval rumunský ústavní soud, tedy ten orgán, který dle rumunské ústavy (článek 142) garantuje nadřazenost ústavy a jejího pořádku? A to i ve věcech voleb, jejich průběhu a všeho, co se jich týká, tedy i férovosti politické soutěže a konformity kampaní s rumunskými zákony a především (!) rumunskou ústavou?

V případě Calina Georgesca – kterého ruská stanice Sputnik označila za „budoucího rumunského premiéra“ už v roce 2016, a který byl šikovnou tiktokovou kampaní katapultován ze zóny naprosté bezvýznamnosti na 23 procent hlasů v prvním kole za pouhé tři týdny – bylo podezření na neústavnost hned několik.

Sloupkař Bloombergu Marc Champion potřeboval víc než čtyři měsíce, aby konstatoval, že J. D. Vance dluží Rumunsku omluvu. Jeho a viceprezidentův argument, že úřady v době rozhodnutí o anulování voleb neposkytly veřejnosti důkazy, které by nade vší pochybnost prokázaly vměšování cizího státu, je lichý hned z několika důvodů.

Stejné závěry, k nimž Champion došel po prostudování dokumentů tajných služeb a které ho vedly ke změně názoru, sepsal český datový analytik Josef Šlerka již 9. prosince 2024. Jeho článek podrobně popisuje způsob, jakým k manipulaci došlo. Pro každého, kdo se chce k věci vyjadřovat, je povinnou četbou – už nemůže tvrdit, že o něm neví.

Šlerka si názor na celou věc udělal na základě důkladného prostudování dokumentů a dostatečného souboru dat. Na rozdíl od těch, kdo s opovržením krčili nos nad vetchou rumunskou demokracií a dojímali se nad autentickým všelidovým hnutím, jehož cílem bylo instalovat do čela evropské země chlapa, který tvrdí, že rakovina neexistuje, že holokaust se nikdy nestal a že generál, který iniciativně poslal na smrt 400 tisíc besarábských, ukrajinských a rumunských Židů a Romů, „konal dobré skutky“.

Ale i kdyby komentátoři, ambiciózní mladí muži usilovně pracující na prezidentské kariéře v Bílém domě či vysloužilí političtí matadoři neměli ony deklasifikované dokumenty dokazující podivnou a hlavně koordinovanou operaci využívající několik strategií známých z dřívějších manipulačních kampaní ruské hybridní války, na věci to nic nemění.

Ústavní soud není soudem trestním a ve věcech nerovné politické soutěže a snahy o manipulování voleb neplatí zásada in dubio pro reo.

Ústavní soud pouze anuloval volby a přesunul je na pozdější termín umožňující důkladnější prošetření podezřelé aktivity – nic víc, nic míň. Pozdější trestní stíhání je věcí policie a státních zástupců. Pokud skončí před soudem, bude záležet na tom, zda se obžalobě podaří nade vší pochybnost prokázat spáchání trestných činů či jejich přípravu.

Nicméně, důvodů, proč volby anulovat a zastavit lháře uprostřed věty, měl ústavní soud několik. Úplně by však byl stačil jediný: oficiální prohlášení kandidáta, že jeho volební kampaň nestála jediné lei. Je totiž projevem arogance a neúcty k zákonům i lidem, což adepta na hlavu státu jaksi diskvalifikuje.

Jak trefně poznamenal Ondřej Bratinka na svém blogu: „Pokud veřejně chválíš Putina a hlásíš se k idejím, které jsou prokazatelně v rozporu s ústavními zásadami, porušuješ zákon a svoji kampaň nevedeš transparentně, tak má ústavní soud rovnou čtyři důvody, proč nemůžeš být prezident.“

Nerespektování rozhodnutí rumunského ústavního soudu je příznačné pro přístup „zavedených“ demokracií k zemím, které svoji demokracii pouze budují. U jejich občanů jen posiluje výše zmíněný pocit, že patří do jakési horší, béčkové kategorie. Není překvapivé ani to, že se ho dopouštějí lidé, kteří mají plná ústa demokracie a vůle suverénu. Tedy přesně těch hodnot, které má ústavní soud chránit.

O nedůvěře v demokratické instituce a slepé důvěře v influencery, a také o nepříliš růžových vyhlídkách navzdory zdánlivě šťastnému konci se dočtete ve druhé části mého komentáře.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.