KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Když rumunský ústavní soud anuloval šestého prosince loňského roku první kolo prezidentských voleb, začal se světem šířit narativ o tom, že „Brusel nechal zrušit volby, protože je vyhrál nevhodný kandidát“. Ke kritikům se přidal kdekdo – i lidé, kteří na začátku prosince 2024 o existenci Rumunska ani netušili. A Calin Georgescu, povoláním půdoznalec a do té doby politický outsider se sadou značně uhozených (a zčásti docela odpudivých) názorů na svět, se stal symbolem vzpoury proti systému, který od osekávání individuálních svobod v rámci pandemických opatření, boje proti klimatickým změnám nebo ochrany stále většího počtu menšin pokročil o level dál: k demontáži demokracie. Není to ale úplně naopak?
Co se v článku dozvíte:
- Jak astroturfing dokáže vygenerovat kandidáta z ničeho
- Co reálně ohrožuje demokracii – a proč to nejsou soudci
- Proč evropská politická krize rumunským happyendem zdaleka nekončí
Kritikové anulace voleb ústavním soudem často skloňovali dva pojmy: vůle lidu a soudcokracie. Jenže, kdo – či lépe řečeno – co v zastupitelské demokracii reprezentuje vůli lidu? Rozhodnutí parlamentu? Ten je v pluralitním systému tvořen členy různých politických uskupení na základě poměrného výsledku voleb a jeho rozhodnutí jsou přijímána na základě poměru sil – s „vůlí lidu“ jako takovou se tedy překrývají jen zčásti.
Na rozdíl od obecně rozšířeného omylu lid sám nevládne, pouze prostřednictvím voleb odevzdává svoji moc na určitou dobu svým reprezentantům (a na tuto dobu se oné moci vzdává).
Rozpor mezi vládnoucími a ovládanými označuje Michal Kubát ve svém textu o legitimitě ústavního soudnictví za základ pro tvorbu ústavního práva. Vůli lidu vyjadřuje ústava, nikoli zákony. Ty jsou vyjádřením vůle zastupitelů.
Dohled ústavního soudu nad dodržováním litery ústavy ze strany vládnoucích částečně kompenzuje pro lid nepříznivé následky voleb: tím, že ústavní soud rozhoduje na základě ústavy, která je výrazem vůle lidu, a nutí reprezentanty podřídit se jí, lid neztrácí svoji moc absolutně.
Z toho vyplývá, že se ústavní soud nemůže vyhnout tomu, aby ovlivňoval politická rozhodnutí – má totiž poslední slovo v otázce, co je a není ústavní, tedy která politická rozhodnutí (zákony nebo procesy) vybočují z rámce „vůle lidu“.
Nikdy však nejedná svévolně, třeba proto, že by se soudci nějaké odpoledne příliš nudili a z kratochvíle nebo na základě svých osobních politických názorů se iniciativně rozhodli, že si vezmou na paškál nějaký společenský fenomén a udělají v něm pořádek – to by byla soudcokracie. Vždy jednají na základě podnětu neboli stížnosti.
Ústavní soud tedy zasahuje do politiky pouze v míře, v níž ho do ní zapojují politické subjekty. Protože princip ústavního soudnictví mají všechny systémy vycházející z Kelsenova modelu stejný, platí pro Rumunsko totéž, co pro Česko.
Vrátíme-li se tedy zpět do Rumunska, jeho ústavní soud tvoří devět členů, kteří jsou do funkce jmenováni na devět let. Každé tři roky dochází k obměně tří soudců, ty jmenuje po jednom Senát, Sněmovna a prezident a během výkonu svého mandátu nesmí soudci vykonávat jinou činnost s výjimkou činnosti akademické.
Jaký jiný proces by panu Simionovi připadal dostatečně nezávislý? Loterie?
Když tedy v rozhovoru s Danielem Kaiserem tvrdí George Simion, šéf rumunské strany AUR a Georgescův dobrovolný „náhradník“ v prezidentském klání, že rumunský „ústavní soud se neskládá z nezávislých soudců, jeho členy jmenuje zčásti prezident a zčásti většina v parlamentu“, dopouští se zavádějící nepřesnosti.
Vzhledem k systému jmenování soudců a obměnám politických garnitur u moci je složení ústavního soudu docela pestré a jmenování soudce některou z demokratických institucí, ať už je to Senát, Sněmovna nebo prezident, není dokladem absence jeho nezávislosti. Nebo takhle: Jaký jiný proces by panu Simionovi připadal dostatečně nezávislý? Loterie?
Na sklonku loňského roku tedy vznikla situace, kdy bylo legitimní (a navzdory výše zmíněné pestrosti jednomyslné!) rozhodnutí ústavního soudu ve věci manipulace voleb ve prospěch jednoho kandidáta zpochybňováno – a divoké konspirační teorie o tom, že se ústavní soudci zapojili do jakéhosi spiknutí tajných služeb a bruselského establishmentu a nad vším bděl duch diktátora Ceausesca, byly nekriticky přijímány i lidmi, kteří nejsou funkčně negramotní a již z titulu svého vzdělání by měli mít alespoň mlhavou představu o výše popsané roli ústavního soudnictví v demokratickém zřízení.
Že soud nejprve regulérnost voleb potvrdil (protože reagoval na stížnost požadující přepočtení hlasů) a následně po deklasifikaci materiálů tajných služeb své rozhodnutí na základě nových skutečností změnil, není důkazem, že jednal na něčí „objednávku“.
A že se vůči rozhodnutí o anulování vymezila v pořadí druhá kandidátka Lasconiová, která přišla o možnost stát se hlavou státu, je lidsky pochopitelné, ale také motivované ryze osobním zájmem, ne starostí o rumunskou demokracii. Lasconiová totiž ví, že vzhledem k okolnostem nemohl ústavní soud rozhodnout jinak. A na rozdíl od komentátorů ze zahraničí také dobře ví, co je Georgescu zač.
I kritizované vyřazení prezidentské kandidátky a europoslankyně Diany Sosoacové bylo legitimní. Soudci jej odůvodnili tím, že prezident musí přísahat věrnost ústavě. Veřejná prohlášení Diany Sosoacové a jí proklamované politické cíle přitom nejsou v souladu s ústavou, ergo není způsobilá k výkonu funkce.
Soudci explicitně zmiňují její požadavek o vystoupení Rumunska z EU a NATO. Integrace Rumunska do těchto struktur je přitom ústavně zakotvená jako záruka demokratického směřování a hodnot země. Sosoacová kromě toho porušuje ústavu i svými xenofobními a otevřeně antisemitskými výroky.
Navzdory přesvědčení mnoha obdivovatelů Donalda Trumpa, který si s dodržováním zákonů, respektováním ústavy a soudních rozhodnutí těžkou hlavu nedělá, že takové jednání je svého druhu hrdinským bojem proti soudcokracii, jsou to právě normy, které dělají moderní civilizaci a právní stát tím, čím jsou.
Jistě, můžeme na ně rezignovat a připustit, aby v čele státu stanuli lidé, kteří si s těmito normami utírají zadek a jejich ustanovení považují za přebytečná, a odevzdat se do rukou božích. Avšak i takové rozhodnutí by mělo mít nějaký právní formát – změnu ústavy procesem, který je v souladu s ústavním právem. Jinak se jedná o státní převrat.
Proč se otázce legitimity rozhodnutí věnuji takto podrobně, když jde o „loňské sněhy“? Protože nedůvěru v instituce garantující ústavnost a onu „vůli lidu“ považuji za skutečné ohrožení demokracie.
