Blackout v Berlíně. Jak německá politika bagatelizuje levicový extremismus

Není to přitom první incident tohoto druhu, při kterém se již dopředu počítá s lidskými oběťmi. V uplynulých letech provedly skupiny jako „Vulkangruppe“, „Kommando Angry Birds“ nebo „Switch Off“ opakovaně útoky na kritickou infrastrukturu, jež způsobily škody v řádu milionů eur a narušily život tisíců lidí. 

Žhářské útoky na stožáry vysokého napětí, sabotáže na železničních tratích a útoky na energetická zařízení ospravedlnili pachatelé i jejich advokáti z řad občanské společnosti jako „občanskou neposlušnost“ nebo „boj proti kapitalismu a ničení klimatu“.

Zapálení drážních kabelů nebo zničení výhybek, poškození stožárů elektrického vedení, ale i blokování dopravy v sobě nese potenciál závažné havárie s desítkami mrtvých a vážně zraněných, výpadku život udržujících systémů nebo fatálního zpoždění pomoci. 

Zbaven růžového laku přihlouplého romantizování představuje aktivismus tohoto druhu mimo jakoukoli pochybnost akty terorismu. Pokud by se toho dopustila skupina pravicových extremistů, měla by média i politici – zvláště ti levicoví – okamžitě jasno. Čím to, že v případě levicových extremistů se společnost zdráhá nazvat věci pravými jmény?

Konečné skóre sobotního (3. ledna 2026) blackoutu v Berlíně lze v tuto chvíli jen těžko odhadnout. Kolik osamělých seniorů z panelových domů sídliště Thermometersiedlung v Lichterfelde zemře na následky podchlazení? Kolik z těch, kteří strávili noc na polním lůžku v tělocvičně, se fatálně rozstoná nebo nezvládne nadměrný stres? 

Kolik nemocných či nemohoucích lidí je uvězněno v temných studených bytech, protože bez výtahu se nedostanou do přízemí? Kolik Berlíňanů se po několika dnech nuceného vyhnanství vrátí do vykradených domovů a v kolika obydlích nepoteče voda, protože popraskají potrubí? 

Následky této sabotáže snad probudí i ty nejzarytější gaučové revolucionáře a přimějí je zamyslet se nad druhou otázkou v úvodu tohoto článku: Světí účel prostředky?

Obyvatelé zasažených částí města nevytáhnou elektrické žaluzie, neotevřou elektricky poháněná garážová vrata, někdy ani dveře od domu. 

Nefungují dvě linky S-Bahn, nejméně do středy (7. ledna) zůstanou zavřené některé školy a školky. Řada lidí se vůbec nedostane do práce. 

V nevytápěných a nevětraných bytech se tvoří plíseň, chovatelům plazů nebo akvarijních rybiček, kterým se jejich svěřence nepodaří dostat do bezpečí, zůstanou oči pro pláč.

Bagatelizování levicového extremismu jako „menší hrozby“ ve srovnání s tím pravicovým není výhradně německou specialitou – neschopností adekvátně a spravedlivě klasifikovat rizika vyrůstající z obou politických okrajů trpí většina vyspělých demokracií. 

V německé politice je na „nebezpečí zprava“ pravidelně poukazováno z nejvyšších míst i z „ulice“, zatímco levicoví extremisté jsou obecně vnímáni jako bojovníci za „dobré cíle“ – sice občas použijí násilí, ne však se zlým úmyslem. Jenže: myslí si to také pán, kterému záchranáři o víkendu na poslední chvíli stihli vyměnit baterii dýchacího přístroje?

Prominentní odborníci na extremismus, například Ahmad Mansour nebo Hendrik Hansen, pravidelně kritizují laxní přístup státu k problematice levicového extremismu. 

Na jednu stranu bedlivé oko Velkého bratra pozorně monitoruje projevy nespokojenosti s vládou a rasistické či sexistické vtipy na sítích, někdejšího šéfa Úřadu na ochranu ústavy klasifikovalo jako extremistu a protokoluje vše, co s ním souvisí – včetně komentářů lidí, na které nemá vůbec žádný vliv. Na druhou stranu levicoví teroristé zatím působí víceméně nerušeně.

Pod heslem „co nesmí existovat, neexistuje“ se Die Linke v Durynsku postarali o zastavení jejich sledování ze strany Úřadu na ochranu ústavy a koaliční smlouva mezi sociálními demokraty, Levicí a Zelenými v Berlíně jejich existenci zcela ignoruje. 

Ministryně Scholzovy vlády za Zelené a SPD dokonce usilovaly o prosazení zákona na podporu demokracie, aby „antifašistické skupiny“ nemusely „bojovat o financování“ a obecně se má za to, že co je „proti pravici“ je implicitně také dobré a vznešené.

Bezpečnostní orgány přitom od roku 2020 zaznamenaly nárůst politicky motivovaných trestných činů v levicovém spektru. Podle Spolkového úřadu pro ochranu ústavy (BfV) bylo jen v roce 2023 více než tři tisíce trestných činů zařazeno do kategorie „PMK links“ (politicky motivované trestné činy levicového spektra). Bylo mezi nimi mnoho případů poškození majetku a žhářství. Levicoví extremisté se však nevyhýbají ani přímému násilí.

Dvojí metr boje proti politickému extremismu lze ilustrovat na mnoha příkladech. Asi nejmarkantnějším jsou případy dvou mlátiček: nebinární Maji a transsexuální Svenji.

Maja T. (až do svého zatčení Simeon T.) patří do takzvané „Hammerbande“ – Kladivového gangu. Parta levicových extremistů z různých částí Evropy se „proslavila“ brutálními útoky na údajné pravicové extremisty. Svým obětem rozbíjí lebky a láme kosti kladivy, železnými tyčemi nebo obušky. 

V únoru 2023 se budapešťské akce Hammerbande zúčastnila i Maja T. Maďarská prokuratura v probíhajícím soudním řízení obviňuje T. z pokusu o vraždu, podílu na zvláště těžkém ublížení na zdraví u čtyř obětí a také z členství v zločinecké organizaci. Jednou z obětí měl být i kurýr, jehož oblečení banda interpretovala jako „pravicové“.

Krátce po zatčení oznámil Simeon T., že je nebinární a že si přeje být oslovován jako Maja. Od té chvíle přestal být pro média násilníkem ochotným roztlouct lebku jiného člověka kladivem, nýbrž obětí pronásledování ze strany homofobních maďarských úřadů. 

Vydání T. do Maďarska prohlásil Spolkový ústavní soud za neústavní a časopis Spiegel vykreslil Maju jako jemnou, inteligentní studentku s roztomilým psíkem, která sní o tom, jak procestuje svět.

Do Budapešti se vypravila politická procesí: Maju navštívili ve vězení poslanci i novináři. Fanoušci jemné inteligentní studentky odění do černých triček s vyobrazením stejnojmenné včelky zaplnili několik lavic soudního sálu. 

Bez ohledu na to, že byla včelka s kladivem vydána do Maďarska předčasně a že se mělo vyčkat na rozhodnutí ústavního soudu, a s ohledem na bezpochyby krušné podmínky maďarské vyšetřovací vazby pro nebinární osobu neznalou řeči, je případ Maji T. exemplárním příkladem romantizace levicového politického zločince a záměny oběti a pachatele. 

O politickém a ideologickém pozadí činů Maji T. a jejich mimořádné brutalitě se většinou nemluví.

Méně sympatií mediální veřejnosti si vysloužila Marla-Svenja Liebichová, donedávna Sven Liebich. Padesátník s celoživotní kariérou saského nácka a zarytý homofob si během soudního řízení ve věci šíření nenávisti vůči skupině osob „vzpomněl“, že se identifikuje jako žena. 

Dle dostupných zpráv není na Marle-Svenji sympatického prakticky nic. Na demonstrace proti pandemickým opatřením chodila (ještě jako Sven) dekorována žlutou Davidovou hvězdou, jindy se producírovala v bundě s velkým bílým Z na zádech. 

Marla-Svenja miluje Putina a před výkonem trestu se ukrývá v Rusku. Její nečekaný coming-out nebyl ničím jiným než trolením úřadů a snahou dostat se do ženské věznice.

Na rozdíl od Maji T. se však Marla-Svenja provinila pouze (pěstní) rvačkou s novinářem (řízení zastaveno, protože nedošlo k žádným těžkým škodám na zdraví a do zubů dostala i Marla-Svenja), blbými řečmi (homosexuály označila za parazity) a prodejem baseballových pálek s nápisem „Deportační asistent“. 

A na rozdíl od Maji T. je osud Marly-Svenji Liebichové prominentním postavám levicových stran vesměs ukraden. Což je – na rozdíl od případu Maji T. – normální stav.

Útoky na infrastrukturu Deutsche Bahn nebo sabotáž zásobování továrny Tesla v Grünheide elektřinou se samozřejmě objevily v médiích. Zprávy o incidentech, jejich následcích na chod firem či každodenní život občanů byly suché a věcné, zatímco v komentářích se pravidelně zmiňovaly důvody jako „protest proti průmyslu ničícímu životní prostředí“ nebo „průmyslově-vojenskému komplexu“, většinou myšlené jako svého druhu polehčující okolnosti. 

Potenciální nebezpečí vyplývající z útoků na kritickou infrastrukturu se nijak neskandalizovala, a pobouření nevyvolaly ani informace o výši materiálních škod (třeba v Grünheide v řádu stovek milionů EUR, alespoň podle tvrzení šéfa závodu Tesla).

Tato věcnost a suchost ostře kontrastuje s hysterickým mediálním zpracováním tzv. Syltského videa. Čtrnáctisekundový záznam, pořízený na mobilní telefon během letnicové neděle 2024, zachytil lidsky odpudivý, avšak banální incident, při kterém ovíněná zlatá mládež na terase Pony klubu falešně prozpěvuje „Německo Němcům, cizinci ven“ do rytmu tucky Gigiho D'Agostina, L'amour toujours.

Video bylo nejprve zveřejněné v soukromé skupině a na veřejnost prosáklo až o pár dnů později. Pak ale velice rychle uvedlo do smyku celou politickou a mediální scénu. 

A vyvolalo intenzivní, několik týdnů trvající debaty, do kterých se zapojil i sám kancléř Scholz. Nechyběly ani masivní protesty proti pravicovému extremismu, kterých se zúčastnil každý, kdo se považuje za slušného člověka.

Není třeba připomínat, že čtrnáct sekund efektivně zničilo kariéru protagonistů, kteří spíš než sympatií k Hitlerovi trpí hodně hloupým smyslem pro humor a nízkou tolerancí vůči alkoholu a měkkým drogám.

Je na čtenáři, aby posoudil, zda je společenská nebezpečnost salónního rasismu pod vlivem o několik řádů vyšší než zničení komunikační infrastruktury tratí, po kterých jezdí rychlovlaky plné lidí, nebo pokus o zabití několika desítek tisíc občanů Berlína.

Kromě pokrytectví, o kterém vědí všichni, kdo vidí dobře na obě oči (nebo mají kvalitní brýle), odhalila sabotáž Vulkangruppe ještě jednu zásadní slabinu. Zatímco elektromontéři pracují v mrazu a sněhu prakticky bez přestávky – stejně jako záchranáři, hasiči a policisté – a Berlíňané solidárně nabízejí svým spoluobčanům svíčky, deky, přístřeší i teplé jídlo, lokální politici totálně selhali.

Krizová komise města se sešla až 13 hodin od nahlášení požáru a trvalo 30 hodin, než senátorka pro vnitřní záležitosti Iris Sprangerová vyhlásila krizový stav. Nabídky pomoci ze sousedního Braniborska neměl kdo přijmout, protože Berlín, jak se zdá, nemá jasně stanovené odpovědnosti a postupy pro případ katastrofy.

O alarmujícím stavu civilní ochrany v Berlíně se přitom mluví už delší dobu. V roce 2022 rozhodl senát, že zřídí zemský úřad civilní ochrany. Ten však dosud existuje jen jako oddělení senátního úřadu pro vnitřní záležitosti. 

Podle berlínských politiků to pro čtyřmilionové město zřejmě stačí. Z celkem 37 úřadů, které mají v případě ohrožení nebo krize konat, nesplňuje většina ani elementární požadavky. Některé netuší, že jsou součástí systému civilní ochrany.

Berlín, který zbytek Německa vnímá jako Athéňané Théby – tedy město chaotů, kde je vše postavené na hlavu – přitom v létě rozhodl, že dvě miliardy z infrastrukturního balíčku (na který si spolková vláda půjčila bilion EUR) použije na výsadbu stromů. Snad aby bylo čím zatopit, až se příště některý z klimaaktivistů za souhlasného přikyvování místní levice rozhodne vyhodit do povětří rovnou celou elektrárnu v Lichterfelde. Je totiž plynová a klimaticky nanejvýš sporná.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.