Válka na Ukrajině dala věci do pohybu a připravila půdu pro velkou proměnu mocenských vztahů v Evropě. „Historie se nebude dívat vlídně na ty, kteří se drželi při zdi, zatímco probíhala genocida,“ glosuje to analytik Benjamin Tallis. Mluví o roky trvající povýšenosti Němců a Francouzů, o jejich záměrně zanedbávané obraně, o tom, že vizi dnes přinášejí státy střední či východní Evropy, které tyto „staré“ mocnosti dostávají pod tlak. K roku války na Ukrajině přinášíme druhou část velkého rozhovoru pořízeného v lednu v Praze (s aktualizovaným úvodem).
Polsko na výročí invaze 24. února oznámilo, že na Ukrajinu dodalo první tanky Leopard. Dlouho to komplikoval odmítavý postoj Německa, který ale byl logicky a morálně neudržitelný. Berlín tedy dodávky povolil, ale prakticky promrhal politický kredit, který tím mohl získat. A samozřejmě to znamenalo prodlužování války a ztrátu mnoha životů.
V první části rozhovoru jsme se bavili o Zeitenwende, tedy volně přeloženo dějinném zlomu, o kterém se v Německu hodně mluví. V praxi ale stále není vidět, pořád to vypadá, že Německo hodlá udělat jenom to minimum, které mu u partnerů projde, a rozhodně se nechystá Evropu v této krizi vést. Kapitola s tanky to ilustruje. Nebo se mýlím?
Pro Ukrajinu je to významný obrat. Je to skutečné navýšení jejich útočné síly a to je něco, na co bychom se měli zaměřit. A pokud jde o Německo, tak ne, nemyslím si, že by došlo k významné změně. Někteří experti blízcí spolkovému kancléřství dokonce otevřeni říkali, že k žádné změně německého postoje před rozhodnutím o tancích nedošlo a nedojde k ní ani později.
Přišlo to opět v důsledku extrémního tlaku, a to zevnitř Německa, od koaličních partnerů kancléře Olafa Scholze, ale samozřejmě zejména také ze zahraničí.
Stručně:
Benjamin Tallis v druhé části velkého rozhovoru vysvětluje pozici Německa a jeho vztahy s Ruskem a proměnu vztahů v EU:
• Pragmatická německá politika vůči Putinovi je selháním a problémem.
• Němečtí lídři tento problém přes dvě desetiletí nevnímají a nepřiznávají.
• Ursula von der Leyenová v čele EK v krizi obstála.
• Nové státy EU ve střední a východní Evropě musejí vyvinout na staré členy tlak.
• Vstup Ukrajiny do EU by unii „nesmírně posílil“.
Šéfka německé diplomacie Annalena Baerbocková (za Zelené – pozn. redakce) v televizi prohlásila, že Berlín nebude klást překážky vývozu německých tanků ze třetích zemí, což, pokud víme, nebylo v té době v německé vládě dohodnuté a schválené. Konečné rozhodnutí ale spočívalo na kancléři a jednalo se proto o způsob nátlaku na Scholze od jeho koaličních partnerů. Také jsme byli svědky silného tlaku ze strany předsedkyně výboru pro obranu v Bundestagu Marie Strack-Zimmermannové, která kritizovala politiku (Scholzovy) SPD.
Zvenčí se vedení této záležitosti ujala Velká Británie a Polsko, přičemž Polsko otevřeně prohlásilo, že dodá tanky Leopard německé výroby ze svých zásob bez ohledu na klauzuli o povolení vývozu, což bylo velmi silné prohlášení. Ale priority si Poláci stanovili správně; historie, až se ohlédne zpět, se nebude dívat vlídně na ty, kteří se drželi při zdi, zatímco probíhala genocida.
Takže zpátky na začátek: nemyslím, že by došlo k nějaké velké změně, a myslím, že je to kvůli osobní pozici kancléře Scholze. Opravdu nechce, aby Ukrajina prohrála, ale nechce ani aby Ukrajina dosáhla takového rozhodného vítězství, které je podle mnohých z nás opravdu nutné.
Řekl byste, že německá SPD (sociální demokracie – pozn. redakce) má problém s tím, čemu se v zemi říká Putinversteher, tedy někdo, kdo „rozumí“ Putinovi a chce s ním spolupracovat? Když si o tomto fenoménu čtu, tak většinou zaznívá, že je to v německé politice naprosto marginální pozice. Je to skutečně tak?
Souhlasil bych s tím. Pokud jde o skutečné Putinversterhery, tedy lidi, kteří vysloveně sympatizují s Putinem, je to velmi menšinová pozice. Větším problémem jsou ti, kteří jsou ochotni s Putinem pragmaticky jednat, a také celá politika Wandel durch Handel, neboli změna prostřednictvím obchodu. Postupem času se totiž ukázalo, že se to týkalo jen toho obchodu.
Zpětně viděno to ale byla skutečně významná záležitost, která Putinovu režimu dopřála mnoho. Vedlo to ke schválení plynovodu Nord Stream 2 po ruské anexi Krymu, vedlo to k silným vazbám mezi německým a ruským byznysem... Kancléřka Angela Merkelová dokonce hovořila o Verbindung durch Handel, tedy o „svázání“ nebo „propletení se“ prostřednictvím obchodu, což bylo právě tak nebezpečné, jak Německo jeho partneři z „nové Evropy“ správně upozorňovali.
Mnohem více než názor Putinversteherů je to samotná německá politika, co položilo základy dnešní situaci. To byl ten hlavní problém. A pak je tu druhý zádrhel německé politiky, který je dodnes rozšířený a přijímaný, a to je přehlížení střední a východní Evropy. Její ignorování doslova ve všech směrech. Neznalost a ignorace názorů, které z tohoto regionu přicházejí – ten region přitom sahá od České republiky až po Ukrajinu.
Scholz nechce, aby Ukrajina prohrála, ale nechce ani aby Ukrajina dosáhla takového rozhodného vítězství, které je podle mnohých z nás opravdu nutné.
Takže nejde o „chápání Putina“, ale o to, že velký byznys a politika dělají zlé věci – právě tak, jak to ukazují karikatury velkého byznysu a politiky… V magazínu Zeit vyšel před několika lety skvělý článek Felixe Dachsela, který mi v poslední době často přišel na mysl. Dachsel v něm podrobně popisuje, jak obyčejní členové SPD jezdili na protiamerické konference do Ruska, prosazují nejrůznější promoskevské (či přímo z Moskvy zaslané) narativy atd. Velký byznys má jistě své zájmy, ale těžko by mohl SPD tlačit tímto směrem bez určitého pochopení řadových členů strany, ne?
To je dobrá otázka a je důležité si tyto pojmy přesně vymezit. Je rozdíl mezi tím být Putinversteher a být někým, kdo chce dobré vztahy s Ruskem. Putin je samozřejmě vůdce Ruska, ale viděli jsme, že Němci se snažili rozlišovat mezi režimem a lidmi. V první části rozhovoru jsem k tomu sám byl kritický, pokud jde o způsob, jakým přisuzujeme odpovědnost za válku. Jak jsem vysvětloval, myslím, že všichni Rusové nesou určitou odpovědnost v kolektivním smyslu, protože všichni Rusové nesou určitou odpovědnost za svůj režim.
Nicméně jsme svědky dvou věcí! Jednou je antiamerikanismus, o kterém jsme mluvili minule, a cynismus vůči západním hodnotám, který vychází z velmi luxusní pozice německé společnosti. Připomíná mi to „problém s očkováním“ – jakmile vakcíny zaberou, lidé začnou pochybovat, jestli je vůbec potřebují. A myslím si, že v Německu se v případě liberálních hodnot vyskytl právě tento cynismus, který přišel společně s mírovým hnutím, vymezujícím se vůči „západním hodnotám“, zejména vůči Americe.
Je jasné, že Amerika si v posledních dvaceti letech v pověsti příliš nepomohla, mluvili jsme spolu o chaotickém stažení z Afghánistánu, mohli bychom poukázat i na invazi do Iráku a tak dále. Zcela jistě se staly chyby a chopili se toho lidé, kteří tvrdí: podívejte, o hodnoty tu nikdy nešlo, a vůbec, proč bychom měli Američanům věřit? Někteří dokonce kladou falešné rovnítko mezi USA a Rusko nebo USA a Čínu.
Druhou částí je to, že Němci ještě pořád zpracovávají svou válečnou vinu, což je stále velký problém. Ale pokud nedokážete rozlišit mezi tanky, které jste poslali na Ukrajinu ve čtyřicátých letech, a tanky, které tam posíláte nyní, pak opravdu musíte zapracovat na svých analytických schopnostech (smích). Válečná vina u velké části obyvatelstva trvá a SPD byla jednou z těch stran, které se to snažily ve své politice zohlednit.
