KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Naposledy vyvolal španělský ministerský předseda Pedro Sánchez pozdvižení, když na summitu členských států NATO v Nizozemsku odmítl požadavek, aby jeho země navýšila rozpočet na obranu na požadovaných pět procent s tím, zjednodušeně řečeno, že to není v zájmu Španělska.
Nejednalo se o žádné velké překvapení; Španělsko nepociťuje z putinovského Ruska, na jehož agresivní politiku NATO reaguje, žádné obavy (vzhledem ke geografické poloze se po pravdě řečeno není co divit) a Sánchez má jako progresivistický a wokeistický premiér o prioritách svého kabinetu úplně jiné představy než třeba pobaltské státy, Polsko nebo Česká republika.
Názor, že stačí počkat na změnu vlády v Madridu, není úplně relevantní: Sánchez sice stojí v čele kabinetu od června 2018, začíná tedy osmý rok vládnutí, ale nic nenasvědčuje tomu, že by hodlal premiérský post a politiku opustit; navíc je to stále relativně mladý muž, který má před sebou hodně životního i politického času.
Kluk z dobré rodiny…
Pedro Sánchez Pérez-Castejón, jak zní jeho celé jméno, přišel na svět v únoru 1972, tři a půl roku před pádem Frankovy diktatury (1939–1975), v Madridu do dobře zajištěné rodiny.
Jeho intelektuální otec pracoval na Institutu múzických umění a hudby, jenž spadal pod ministerstvo kultury, a později se pragmaticky stal majitelem prosperující balící firmy; matka působila ve státních službách jako sociální pracovnice a následně jako právnička.
Pedro absolvoval v dětství kvalitní školy, částečně (v době dospívání) v irském Dublinu, kde se naučil dobře anglicky, hodně sportoval (breakdance a basketbal), žil zkrátka hezký život kluka z vyšších středních vrstev v zemi, která se „měnila za pochodu“.
…student a mladý politik
Již v mládí Sáncheze, nepřekvapivě, zaujala politika a v roce 1993, tj. za vlády prvního socialistického premiéra post-frankistického Španělska Felipeho Gonzáleze (*1942; předsedou vlády v letech 1982–1996) vstoupil do Španělské socialistické dělnické strany (Partido Socialista Obrero Español; PSOE).
Souběžně s prvními politickými aktivitami vystudoval soukromou kolej Real Centro Universitario Escorial-María Cristina v Madridu a poté Madridskou univerzitu (Universidad Complutense de Madrid).
Následně pracoval pro konzultační firmu v New Yorku, díky čemuž se stal příslušníkem globálních elit. V roce 1998 přesídlil do Bruselu, kde pracoval pro změnu pro španělské socialisty v Evropském parlamentu; současně absolvoval studia politických věd a ekonomie na tamní univerzitě (Université Libre de Bruxelles) a na IESE Business School v Navaře; doktorát získal na Universidad Camilo José Cela.

Samostatnou politickou kariéru začal Pedro Sánchez v roce 2004 jako městský radní v Madridu. O pět let později, v roce 2009, byl zvolen poslancem dolní komory španělského parlamentu (Congreso de los Diputados).
O tom, že se jednalo o mimořádně ambiciózního mladého muže, svědčilo to, že se v roce 2014 stal generálním tajemníkem, tj. šéfem španělských socialistů (PSOE), a tedy i opozice vůči pravicové vládě Mariana Rajoye (*1955; premiérem v letech 2011–2018).
V roce 2015 i 2016 Sánchez v parlamentních volbách ale s Rajoyem prohrál a následně jej na cestě k moci dočasně zastavila první opravdu velká porážka; v říjnu 2016 musel rezignovat na post šéfa strany kvůli nespokojenosti „obyčejných straníků“ s vedením „partaje“.
Sánchez je ovšem „politický živočich“ (Political Animal) se vším všudy, buldok a rváč, naprosto metodicky a bezskrupulózně jdoucí po moci, třebaže vypadá na první pohled velmi uhlazeně. Již po osmi měsících, v červnu 2017, se do čela strany vrátil, když porazil další dva kandidáty, konkrétně Patxiho Lópeze a Susanu Díazovou, a od té doby jí vládne pevnou rukou.
Vůdce španělské a evropské levice
Na počátku června 2018 se Sánchezovi podařilo s pomocí strany Společně můžeme (Unidas Podemos) a dalších menších regionálních a nacionalistických stran svrhnout při hlasování o nedůvěře Rajoyovu lidoveckou vládu a následně jej král Filip VI. (*1968; na trůnu od roku 2014) jmenoval premiérem.
O Sánchezově politické obratnosti svědčí nejen to, že v dubnu 2019 přivedl socialisty k vítězství ve volbách, ale podle některých komentátorů především to, že se mu podařilo (vzhledem k tomu, že sám nedosáhl na parlamentní většinu) získat ke koaliční spolupráci již zmíněnou stranu Unidas Podemos.
Ještě větší obratnost či, chcete-li, záleží na názoru, bezskrupulóznost Sánchez předvedl, když v roce 2023 rezignoval po debaklu, který jeho strana utrpěla v komunálních volbách, ale vzápětí se k moci vrátil poté, co se mu na rozdíl od vítěze voleb, předsedy lidovců Alberta Núñeze Feijóoa (*1961; v čele strany od dubna 2022) opět podařilo vytvořit většinu v parlamentu, byť to bylo za cenu spolupráce s katalánskými separatisty (vedenými stíhaným Carlesem Puigdemontem; *1962) a za cenu ohrožení jednotného Španělského království.
Nikdy předtím neprokázal Sánchez více arogance, egoismu i, nerad to říkám, politického kumštu (anebo schopnosti „politikařit“ a spojit se kvůli moci s úplně každým) jako tehdy a výsledek se dostavil: v listopadu 2023 jej král znovu jmenoval premiérem.

Progresivismus, wokeismus a historické reminiscence
Pedro Sánchez je typickým představitelem španělské a evropské progresivistické a wokeistické levice, prakticky ve všech ohledech. Odmítnutí zvýšit rozpočet na obranu, na čemž se před pár dny shodla většina lídrů členských států NATO v Nizozemsku, a věnovat peníze na již tak rozbujelý sociální stát je pro něj příznačné.
Stejně jako faktická podpora často radikálně levicových neziskových, feministických a LGBT+ organizací a hnutí a, v neposlední řadě, legální i ilegální migrace do Španělska a tím i do Evropské unie.
Sánchezovi nominanti do Evropské komise – Josep Borrell (* 1947; vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v letech 2019–2024) a Teresa Ribera (* 1969; místopředsedkyně EK zodpovědná za „zelenou, čistou, spravedlivou a konkurenceschopnou tranzici“ a komisařka pro konkurenceschopnost, vášnivá odpůrkyně jaderné energetiky) – byli, respektive jsou jeho „ideologickými klony“ svého druhu.
Jde o fanatické levičáky prosazující silný stát a omezující, fakticky vzato, svobodu jednotlivce, bytostní odpůrci a nepřátelé Izraele (maskující se jako odpůrci Benjamina Netanjahua a jeho vlády) a stoupenci Palestinců včetně teroristického hnutí Hamás atd.
Takový zkrátka je dnešní sánchezovský socialismus v praxi a nutno dodat, že má doma nemalou politickou podporu.

Španělsko už totiž dávno není frankistickou ani post-frankistickou zemí se silným vlivem katolické církve a tradičních politických a společenských konzervativních elit, nýbrž zemí, která se od časů vlády Adolfa Suáreze (1932–2014; předsedou vlády v letech 1976–1981) hodně změnila.
Zasloužili se o to všichni tři socialističtí premiéři – již zmíněný Felipe González (viz výše), José Luis Rodríguez Zapatero (* 1960; v čele vlády v letech 2004–2011) a zejména Pedro Sánchez.
Frankismus či post-frankismus je dnes ve Španělsku věcně vzato mrtvý politický směr, hlavně pro drtivou většinu mladé generace (lidé 50 či 45 minus), zatímco socialismus má pro ně svou přitažlivost.
Tato skutečnost je dána mnoha faktory (v první řadě stále větší závislostí primárně mladých lidí na štědrém sociálním státu atd.), ale i tím, že Pedro Sánchez, mimo jiné vynikající, charismatický rétor a k tomu pohledný, atraktivní muž, části elektorátu v řadě ohledů připomíná legendární „socialistické hrdiny“ z před-frankistických časů, z časů druhé republiky (1931–1936/39) a občanské války (1936–1939), o kterých dnes už ve Španělsku jen málokdo ví, že měli na rozpoutání zběsilého konfliktu, jenž měl na svědomí přibližně milion mrtvých (odhady se nicméně až dramaticky různí), nemenší podíl než frankističtí pučisté.
To by ale byl jiný příběh a jiný text, který bych pro INFO.CZ co nejdříve rád napsal. Dneska to bylo o Pedru Sánchezovi, k dalším španělským tématům se vrátíme příště.
A pusťte si, chcete-li si užít pravou „španělskou náladu“, jiného Pedra, jistého Almodóvara; já osobně mám nejraději Volver (2006), Mluv s ní (2002) a vše o mé matce (1999); dejte si je, a nebudete litovat.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.