ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Mezi ekonomy panuje stále širší shoda, že světem se šíří druhá vlna takzvaného „čínského šoku“ – tj. prudkého nárůstu čínského exportu, který mění strukturu globálních trhů se zbožím. Zatímco první vlna po vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 zasáhla především nízkonákladová průmyslová odvětví v USA a dalších zemích, druhá vlna míří přímo na srdce evropské, a zejména německé, ekonomiky: automobilový průmysl, strojírenství, chemii a letecký průmysl.
Rozsah je překvapivý i pro analytiky, kteří jej sledují dlouhodobě. Ještě nedávno se odhadovalo, že Čína dosáhne exportu deseti milionů automobilů ročně až ke konci dekády. Jenže tato hranice byla už ale překonána koncem loňského roku. Automobilky přitom nejsou výjimkou: v roce 2025 rostl celkový objem čínského exportu více než dvojnásobným tempem oproti světovému obchodu a v prvním čtvrtletí 2026 zrychlil na patnáct procent meziročně.
Nová čínská pětiletka na období 2026-2030 přitom žádnou změnu kurzu ani nenaznačuje. Peking se naopak zavázal nahradit dovoz domácí výrobou i v těch několika odvětvích, kde je ještě na zahraničí závislý, a pokračovat v rozšiřování výrobních kapacit i navzdory slabé domácí poptávce a přetrvávajícímu propadu na trhu s nemovitostmi.
Klasický ekonomický předpoklad, že tak velká ekonomika musí dříve či později projít vyrovnáním prostřednictvím silnějšího dovozu, posílení měny nebo poklesu konkurenceschopnosti, se zatím nenaplňuje – Čína aktivně brání posílení jüanu a díky obřím domácím úsporám (vynuceným kapitálovými kontrolami a tvrdou stranickou kontrolou ekonomiky) by dokázala udržet vnější přebytek kolem deseti procent HDP prakticky bez omezení. A to zkrátka proto, že Čína nemá občany, kteří by se mohli ve volbách dovolávat svého spravedlivého podílu na vyprodukovaném bohatství, ale poddané, jejichž úlohou je naplňovat představy politbyra o světě.
Německá „fantomová bolest“
Jak upozorňuje např. čerstvá analýza China Shock 2.0: The Cost of Germany's Complacency od Sandera Tordoira a Brada Setsera, Německo se nachází v makroekonomické situaci, jaká nemá v jeho poválečné historii obdoby. Hospodářský výstup zůstává zhruba šest procent pod trajektorií růstu z doby před pandemií – šok srovnatelný svým rozsahem s dopadem brexitu na britskou ekonomiku.
Po desetiletí se německý růst opíral střídavě o soukromou spotřebu a průmyslovou výrobu, které se obvykle vyvíjely v souladu s celkovým HDP. To už neplatí: průmyslová výroba klesá již šest let v řadě, zatímco spotřeba domácností se nikdy plně nevzpamatovala z pandemického šoku.
Německá politická debata přitom nejčastěji hledá viníka ve vysokých cenách energií a u bruselské byrokracie. Oba tyto faktory, které jsou v mnoha ohledech faktorem jedním, však nemohou poskytovat plný obrázek situace. Nizozemsko, Dánsko a Polsko od roku 2019 rostly navzdory tomu, že podléhají stejným evropským pravidlům jako Německo, to stejné platí pro Švédsko, které mělo v posledních letech srovnatelné potíže s migrací jako Německo.
Podle odhadů Evropské komise přinášejí její deregulační „omnibusové" balíčky přijaté jako reakce na tzv. Draghi zprávu úsporu kolem patnácti miliard eur ročně – což je sice hezké, ale představuje to jen 0,07 procenta HDP Unie, tedy zlomek toho, co by bylo potřeba k vyrovnání probíhající deindustrializace kontinentu. Podobně platí, že ačkoliv energetický šok let 2022-2023 zasáhl německý průmysl tvrdě, ceny energií se z vrcholu z velké části vrátily zpět ještě před válkou USA a Izraele s Íránem – a strukturálně byly v Evropě a Německu vždy vyšší než v USA či Číně.
Německá neschopnost správně diagnostikovat příčiny své malátnosti připomíná fantomovou bolest – bolest v místě, kde už něco chybí. Tou chybějící končetinou je exportní poptávka, uříznutá tlakem čínské konkurence na německou průmyslovou základnu.
Podle analýzy agentury Bloomberg z konce roku 2024 lze zhruba čtyřicet procent výpadku německého HDP vysvětlit ztrátou exportních trhů, dalších čtyřicet procent vyššími cenami energií a zbylých dvacet procent slabou domácí poptávkou, byrokracií a dalšími faktory. Německá politika tak svým důrazem na byrokracii obrací pravidlo 80:20 naruby.
Kumulativní ztráta z klesajícího čistého exportu se od konce roku 2023 zrychlila a dosáhla celkem tří procent německého HDP – a to poté, co doznělo jak zpomalení z pandemie, tak šok z ruského plynu v roce 2022. Škody se promítají i do průmyslové výroby: odvětví nejvíce vystavená čínské konkurenci se smršťují relativně nejrychleji.
Tři strukturální příčiny šoku
Aby bylo jasné, že chybějící exportní poptávka není jen cyklickou záležitostí, je třeba pochopit mechaniku druhého čínského šoku. Od pandemie vzrostl objem čínského exportu o více než čtyřicet procent, zatímco dovoz stagnoval. To podpořilo čínský růst – příspěvek čistého exportu k HDP ve výši šesti procentních bodů od roku 2019 je pro jednu z největších ekonomik světa výjimečně vysoký. Zároveň to ale znamená, že Čína bere poptávku zbytku světa, aniž by mu cokoliv vracela zpět.
Za tím stojí tři překrývající se deformace. První je vysoká míra úspor a slabá spotřeba domácností. V desátých letech tuto slabinu maskoval investiční boom na trhu s nemovitostmi. Ve dvacátých letech se tento motor obrátil v opak: klesající ceny nemovitostí v kombinaci s nedostatečnými penzemi a omezenou zdravotní péčí drží preventivní úspory domácností vysoko a jejich poptávku nízko.
Druhou příčinou je, že Peking na to reagoval ještě intenzivnější průmyslovou politikou. V prioritních odvětvích – polovodiče, strojírenství, auta, letadla – vedly přímé dotace, bezplatná či jinak zvýhodněná půda pro továrny, dotované stroje a státem podporované úvěry k prudkému rozšíření nabídky, kterou slabá domácí poptávka nedokáže absorbovat. Mezinárodní měnový fond odhaduje tyto subvence na 4,4 procenta HDP, tedy zhruba 800 miliard dolarů ročně – podstatně více, než kolik plánují země EU vydat na zbrojení. Podle OECD dostávají čínští výrobci dotace, které jsou třikrát až devětkrát vyšší než ty dostupné firmám ve vyspělých ekonomikách. Konkurence mezi čínskými místními vládami o podporu prioritních odvětví přitom vede k masivní nadměrné kapacitě, což tlačí dolů domácí ceny a nutí firmy – včetně těch zahraničních – hledat odbyt v exportu. Volkswagen dnes lokalizuje návrh vozů i dodavatelský řetězec dílů přímo v Číně, včetně továren vybavených čínskými roboty.
Třetí příčinou je podhodnocený směnný kurz. Země s velkými přebytky běžného účtu by za normálních okolností viděla posilování své měny, jak repatriuje devizové příjmy zpět do domácí měny – to by následně tlumilo export a zvyšovalo poptávku po dovozu. Místo toho jüan oslabil, jelikož čínská centrální banka snižovala sazby, aby kompenzovala propad na trhu s nemovitostmi, a hodnotu měny cíleně tlačila dolů.
Jakmile tlak z rostoucího obchodního přebytku začal směřovat k posílení jüanu, čínské státní banky – pravděpodobně na pokyn centrální banky – nakupovaly dolary, aby posílení měny bránily. MMF odhaduje, že jüan může být dnes podhodnocen až o šestnáct procent, přičemž skutečné podhodnocení může být ještě větší kvůli sporné metodice, jakou Čína od roku 2022 vykazuje svůj obchodní přebytek.
Vyhazov z práce Made in China
V globálním měřítku je druhý čínský šok srovnatelný co do velikosti s tím prvním, který následoval po vstupu Číny do WTO. Zatímco první šok vytlačil čínský průmyslový přebytek na necelé jedno procento světového HDP, druhý šok za poslední tři až čtyři roky přidal skoro další procentní bod.
Podstatný rozdíl je ale v tom, co bylo ztraceno. První šok postihl především nízkopříjmová průmyslová odvětví a byl doprovázen i důležitým protiváhovým efektem: evropské firmy, zejména německé, v té době expandovaly díky rostoucímu obchodu s rychle industrializující se Čínou a prodávaly jí chemikálie, auta a výrobní zařízení. Tentokrát je situace jiná a pro Německo mnohem přímější. Čínský export dál prudce roste, ale dovoz s ním neroste souběžně – v objemovém vyjádření za posledních šest let prakticky stagnoval. Výsledkem je nárůst čínského exportu o více než bilion dolarů bez odpovídajícího nárůstu dovozu a přebytek v obchodu s vyrobeným zbožím kolem dvou bilionů dolarů, což zhruba odpovídá velikosti celého italského národního důchodu.
Německý export do Číny klesl obzvlášť prudce – o zhruba jeden procentní bod HDP. Podle odhadů Institutu německé ekonomiky (IW Köln) záviselo na vrcholu čínského exportního boomu v roce 2021 na poptávce z Číny přímo či nepřímo přes 1,1 milionu německých pracovních míst, tedy zhruba 2,5 procenta celkové zaměstnanosti. Od té doby klesl podíl německého exportu do Číny na HDP o více než čtyřicet procent, což implikuje ztrátu více než 400 tisíc pracovních míst spojených s vývozem do Číny – a podle současné dynamiky bude následovat další propad.
Auta, stroje, letadla: jádro Německa pod tlakem
Čína dnes dominuje přesně těm odvětvím, která tvoří produktivní jádro německé ekonomiky: auta, strojírenství, specializovaná chemie, elektrotechnika, letecký průmysl a technologie pro čistou energetiku. Nad těmito sektory se dnes vznáší přízrak německého solárního průmyslu – v roce 2010 závisela čínská výroba solárních panelů na dovozu německých strojů, dnes je tomu přesně naopak.
Zvlášť znepokojivé je to pro ekonomiku tak silně orientovanou na automobilový průmysl a strojírenství jako Německo. Čína je už dnes zdaleka největším světovým exportérem aut a disponuje továrnami s kapacitou 55 milionů vozů ročně – tedy zhruba 65 procenty celosvětové poptávky. Americký trh je pro čínská auta díky stoprocentním clům prakticky uzavřený a sama Čína dováží jen asi dvě procenta svého 25milionového trhu. Německo a Čína tak fakticky soupeří o zbývající přibližně padesátimilionový trh ve zbytku světa, z něhož Čína už dnes ovládá kolem pětiny.
Podobná dynamika se odehrává i ve strojírenství: od poloviny roku 2025 Německo poprvé nakupuje více kapitálového zboží z Číny, než kolik ho tam vyváží – symbolicky významný zlomový bod. Letecký průmysl, jedno z posledních odvětví, kde si Německo v Číně ještě drželo pozice díky výrobě rodiny letadel Airbus A320 v Hamburku, čelí podobnému trendu: německý export letadel do Číny klesl od svého vrcholu o polovinu, jelikož Airbus přesunul výrobu pro čínský trh přímo do Číny. Tlak sílí i v technologiích pro nízkouhlíkovou ekonomiku – od turbín přes jaderná zařízení až po baterie a izolace budov – přičemž čínský dovoz těchto technologií dlouhodobě klesá, což naznačuje spíše cílenou substituci dovozu než skutečnou komparativní výhodu.
O tom, jak může Evropa reagovat a zachránit se před úpadkem, se dozvíte v druhém díle analýzy, který vychází již zítra.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
