ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Čínský drak ztratil dech. Místo očekávaného post-covidového boomu se druhá největší ekonomika světa topí v dluzích, realitní krizi a rekordní nezaměstnanosti mladých. Si Ťin-pchingova vláda však místo podpory domácí spotřeby volí starou strategii: masivní dotace průmyslu s cílem zaplavit svět levným zbožím. Tato politika „vývozu vlastních problémů“ a strukturální nadkapacita naráží na tvrdý odpor nejen Západu, ale i zemí globálního Jihu. Proč Čína raději riskuje totální obchodní válku, než aby uvolnila politické sevření trhu? A co bude znamenat nadcházející „druhý čínský šok“?
Čínská ekonomika se od pandemie potácí na mělčině. Když Peking na konci roku 2022 náhle ukončil svou nesmlouvavou a drakonickou politiku „nulového covidu“, mnozí pozorovatelé předpokládali, že se růstový motor rychle vrátí do vysokých obrátek. Oživení však nepřišlo; místo toho se naplno obnažily vnitřní rozpory tamního ekonomického modelu.
Růst HDP je na poměry posledních čtyř dekád nezvykle slabý, spotřebitelská důvěra klesá na bod mrazu a kolaps cen nemovitostí přivedl řadu firem k insolvenci. Do toho narůstají ekonomické konflikty se Západem. Čínská vláda, zvyklá mít hospodářství pevně v rukou, je však odhodlána dosáhnout cíle růstu 5 % HDP stůj co stůj – i kdyby měla „poručit větru, dešti“. Cesta, kterou si k záchraně ekonomiky zvolila, však de facto znamená vyhlášení obchodní války Západu a zbytku světa.
Očekávaný boom, který nepřišel
Zpomalení ekonomiky znehodnotilo obrovské množství papírového majetku domácností (zejména v podobě cen nemovitostí) a odhalilo masivní nahromadění převážně skrytých špatných dluhů v bankovním systému, přičemž mnohé dotované podniky, jako výrobci elektroaut, jsou ve ztrátě – ani Čína jich nedokáže uživit téměř 50.
A to neustále hrozí zvýšením nezaměstnanosti, jejíž míra mezi „městskými“ Číňany ve věku 16 až 24 let se už pohybuje nad 20 %, což je přibližně dvojnásobek úrovně před pandemií. Navíc vysokoškolské vzdělání, na které se v Číně musí tvrdě dřít, už není spolehlivým žebříkem k solidní kariéře.
Podle analýzy The Economist bylo už za pandemie více než 70 % těchto nezaměstnaných mladých lidí absolventy vysokých škol a čísla se od té doby pravděpodobně jen zhoršují. Důvod, proč to nevíme jistě, je ten, že vláda přestala čísla o nezaměstnanosti mladých zveřejňovat.
Zatímco Západ je naprosto vyděšený čínskou výrobní silou, která mu hrozí další deindustrializací, ekonomická situace obyčejných Číňanů je pochmurná. Jejich tichou zoufalost nedávno pro The New York Times popsala korespondentka Helen Gao, která reportuje přímo z místa.
Ležení na plocho
Podle ní navenek Čína vypadá velice silně, jenže – „tento dojem je pouze jakousi nablýskanou vnější fasádou, ale tady v Číně se šíří zoufalství z temných ekonomických i osobních vyhlídek.“ Čína tak trochu připomíná paláce v Benátkách, které mají často reprezentativní fasády směrem ke kanálu, a oprýskané cihlové zdi vzadu. Číňané samotní tento kontrast mezi sebevědomým státem a unaveným obyvatelstvem popisují výrazem waj-čchiang čung-kan – volně přeloženo „navenek silná, uvnitř křehká“. U nás by na to sedlo sousloví „naleštěná bída“.
Gao není jediná, kdo si všímá, že „mnozí teď cítí, že právě ty státní politiky, díky nimž Čína vypadá silně v zahraničí, jim samotným ubližují. Vidí vládu, která se více stará o budování globálního vlivu a ovládnutí exportních trhů než o řešení problémů svých domácností... V těchto dnech je mezi lidmi cítit hořký hněv z toho, že jsou bezhlasými oběťmi posedlosti státu světovou mocí a porážkou Spojených států.“
Vláda nedávno začala tvrdě zasahovat proti obsahu na sociálních sítích, který považuje za „příliš pesimistický“, včetně trendu tchang-pching neboli „ležení na plocho“ – jasný signál, že se obává, aby veřejná nespokojenost nepodkopávala její agendu. Ležení na plocho je trendem odmítání drtivého pracovního tempa mladými lidmi při nejasných vyhlídkách na budoucnost.
Aby vysvětlili tento ponurý obraz a blbou náladu ve společnosti, západní pozorovatelé přicházejí s celou řadou vysvětlení. Mezi nimi je přetrvávající krize trhu nemovitostí v Číně po prasknutí čínské realitní bubliny, rychle stárnoucí populace a nastupující demografická krize a stále pevnější kontrola čínského vůdce Si Ťin-pchinga nad ekonomikou a politikou spolu s extrémní reakcí na pandemii.
Make China Great Again
Nad to všechno však existuje mnohem hlubší a trvalejší příčina současné stagnace, která sahá ještě hlouběji: dekády stará ekonomická strategie země, která nad vše ostatní staví průmyslovou výrobu. Tento přístup postupem času vedl k obrovské strukturální nadkapacitě ve zpracovatelském průmyslu.
V minulosti čínská vláda reagovala na ekonomické šoky tím, že nafukovala trh s nemovitostmi a lila beton všude tam, kde to bylo jen trochu možné: jen mezi lety 2011 a 2013 použila Čína víc cementu než Spojené státy za celé dvacáté století.
To teď ale už nefunguje: země je z velké části urbanizovaná, megaletiště, megadálnice a megeželeznice jsou dávno už i tam, kde se nikdy nevyplatí, a stavba infrastruktury jako zdroj růstu už dosáhla mezního užitku. Vláda, která pořád nevěří ve volný trh, tedy logicky musí stimulovat nějakou jinou část ekonomiky.
Aby bylo jasno, co myslíme volným trhem – kapitalistická konkurence mezi čínskými firmami je často mnohem brutálnější než na Západě, ale ekonomické priority země a oblasti investic neurčuje trh, nýbrž vláda prostřednictvím pobídek a regulací. Čína tak kombinuje nemilosrdný kapitalismus a řízenou socialistickou ekonomiku, což jsme rozebírali např. v nedávném článku o extrémním čínském dluhu.
