Otupělost protektorátní veřejnosti z četných leteckých poplachů způsobila, že se když osudnou středu 14. února 1945 krátce po poledni opět rozezvučely varovné sirény, už jen málokdo vyrazil do protileteckého krytu. Tentokrát však americké „létající pevnosti“ a britské „Halifaxy“ svůj smrtonosný náklad odhodily přímo nad centrem Prahy. Více než dvě desítky mrtvých z Vinohrad byly nalezeny až po 26 letech.
Když jsem nedávno navštívil – mimochodem velmi zajímavé – Muzeum kladenských věžáků, skvostných staveb z počátku 50. let, vzali nás také do sklepení, kde byl při výstavbě ze zřejmých důvodů zbudován masivní kryt civilní obrany.
Ponuré podzemní místnosti s dobovými návody, jak postupovat při závalu či kontaminaci, evokují dusivou atmosféru jakéhokoliv válečného období, lhostejno zda studeného či horkého. Překvapila mě však jiná věc – průvodce nás informoval, že při přímém zásahu domu bombou určité síly (nevyznám se v tom) nemusí ani bytelně vyhlížející bunkr relativně moderní stavby vydržet.
Sklepy, v nichž se ukrývali lidé během bombardování Prahy před osmdesáti lety, pocházely nejčastěji z 19. století, mnohdy ale byly ještě mnohem starší.
Známý recept na zdržování se při nosných zdech nemohl zabránit tomu, aby se spousta z nich stala hrobem pro desítky lidí, kteří možná přežili zřícení domu nad sebou, ale už ne konec přívodu vzduchu a zavalení únikových cest. Tak nějak se to osudného dne přihodilo i 23 lidem ve sklepení domu č.p. 1254 na dnešní Vinohradské třídě – před válkou se jmenovala Fochova, během ní Schwerinova a po ní Stalinova.
Kdo to kdy viděl?
„Hned po náletu jsme se spolužákem, který bydlel vedle na poště, Mirkem Peřinou, vylezli na ‚Pavák‘ – strmý, tehdy holý kopec tyčící se nad Smíchovským nádražím, odkud byla vidět Praha jako na dlani. Stáli jsme tam jak zkamenělí. Byl to nezapomenutelný úděsný pohled,“ píše ve vzpomínkách publikovaných v knize Popel Popeleční středy Blahoslav Košťák. Tomu bylo tehdy 14 let a bydlel v Radlické ulici na Praze 5.
„Na Moráni, v levém rohu Palackého náměstí, hořel výstavný, asi pětipatrový dům. Patrně došlo k porušení plynového potrubí, protože dům hořel jako svíce vysokým plamenem. Vpravo dýmal ohromný požár kláštera Na Slovanech. Kostelní věže ještě stály, ale brzy jsme byli svědky toho, jak se jedna postupně zřítila. Ve městě, směrem k Vinohradům, byly vidět četné požáry,“ popisuje pamětník průběh katastrofy, která se na Prahu snesla zcela nečekaně po poledni právě před osmdesáti lety.
„Zbořené domy vypadaly jako vyražené zuby zdravého chrupu. Po ulicích se válely hromady skla a trosek všeho druhu, nábytek, spálené a ohořelé knihy, kuchyňské nádobí, trámy, cihly, koberce a podobně. Neuvěřitelný pohled byl na vzdálenou hořící kulisárnu Národního divadla. Plameny tam šlehaly s černým dýmem do několikapatrové výše. Nedaleká Waltrovka, kde se vyráběly letecké motory, přežila vše bez pohromy.“
Zpackaný nálet spojeneckých bombardérů odneslo bohužel v drtivé většině pražské civilní obyvatelstvo.
S tím, jak západní i východní fronta postupovaly do středu samotné Říše, množily se ke konci války i v Praze letecké poplachy. Vzdušné stroje nesoucí zkázu ale dosud vždy mířily na cíle v Německu nebo na jiná průmyslová centra v Protektorátu – typicky Plzeň nebo Brno.
Občanů Prahy, uvyklých mírovému klidu v období očividně končící války, se poté, co jim došlo, že z nebe do chladného, ale slunečného únorového popoledni padají bomby, zmocnil obrovský děs a panika.
„Pět minut před půl jednou zahoukaly sirény. Netrvalo to ani tři minuty, a bylo slyšet první výbuchy bomb. Seděli jsme právě v jídelně u oběda. Paní, u které jsem pracovala, otevřela dveře a zvolala: „Už to pa... ,“ nedořekla celé slovo a v tom se zdi pokoje začaly lámat. Všichni jsme jako zázrakem stačili vyběhnout do předsíně, byla úplná tma.
Slyšeli jsme rachot a utíkali po schodišti celém zasypaném sutí. Chtěli jsme do sklepa, ale někdo volal: ‚Všichni ven, celý dům je v plamenech!‘ Utíkali jsme přes ulici naproti do domu, kde je kino Illusion. Zastavili jsme se a dívali, jak celý dům hoří. Zbyly nám jen lehké domácí šaty, které jsme měli na sobě. V domě zahynuly čtyři osoby – u zubního lékaře dr. Mládka dva pacienti, jeho dcera, která se vrátila pro kabát, a majitel domu, který byl v bytě. Bylo to hrozné,“ vzpomínala v téže publikaci Vlasta Runčíková.
Praha, nebo Drážďany?
Jak vůbec došlo k tomu, že spojenecké letectvo svrhlo zkázonosný náklad na Prahu, a nikoliv na Drážďany, kam mělo mít dle plánu namířeno? Jestliže protektorátní a později s oblibou i komunistická propaganda tvrdila, že nálet na Prahu byl záměrný, dnešní historici dokládají, že se šedesátka amerických letounů už nad Nizozemskem kvůli útoku protiletadlového dělostřelectva ostře odchýlila od svého kurzu.
„Patrně došlo k chybě už v plánování. Když první bombardovací křídlo přelétávalo nad pobřežím Holandska, bylo napadeno palbou protiletadlového dělostřelectva. Podle vzpomínek amerických letců musel tehdy ten bombardovací svaz velmi ostře uhnout v kurzu. Rovněž počasí nebylo ideální, nad většinou území bylo zataženo a vál velmi silný boční vítr. A k tomu všemu radary několika bombardérů přestaly fungovat nebo fungovaly velmi špatně, což se stávalo docela často,“ popsal v roce 2012 v pořadu ČT Historie.cs historik Michal Plavec pravděpodobnou příčinu tragického omylu.
Američané v domnění, že útočí na Drážďany, shazovali bomby na Prahu. Pro Čecha nepochopitelné, pro někoho, kdo naše hlavní město nikdy neviděl ani ze země, natož z výšky, představitelné. Třeba zakřivení řeky Vltavy, jeden z obvyklých orientačních bodů letců, je v Praze podobné jako klikatící se Labe v saské metropoli.
Osudový omyl nastal po předchozím nechtěném zmatení kurzu nad Plzní, kterou navigátor vedoucího bombardéru zaměnil za saské město Zwickau (Cvikov). „Cvikov je od Drážďan vzdálen zhruba 90 kilometrů jihozápadním směrem, oni byli nad Plzní, která je vzdálena od Prahy přibližně 90 až 100 kilometrů,“ vysvětluje vojenský historik Jiří Rajlich.
Některé z posádek letadel měly pochyby už během akce, ostatní se o tragické chybě dozvěděli až po návratu na základny.
Útok 62 amerických bombardérů z osmé letecké armády začal ve 12:24, na město bylo celkem svrženo 152,5 tuny pum, z toho bylo 371 tříštivých a 8 000 zápalných.
Byl jednou jeden dům
Cena amerického omylu byla vysoká a zaplatilo ji takřka výhradně civilní obyvatelstvo Prahy, nejvíce na Vinohradech, kde si bomby klestily smrtonosnou dálnici v ose Vinohradské třídy směrem k náměstí Jiřího z Poděbrad. Vojensky důležitý objekt nebyl zasažen žádný.
Zemřelo 701 lidí, 1184 bylo zraněno. Poškozeno bylo 2607 domů, zcela zničeno 68. Mezi nimi i honosný činžák na Schwerinově (dnes Vinohradské) třídě č. 1254/61. Dům postavil pro svoji firmu slavný pražský uzenář Emanuel Maceška, jehož nehynoucí vynález – tzv. métský salám alias „čajovku“ – pojídáme mnozí ke svačině na chlebu či housce s oblibou dodnes.
Další známá nemovitost vážící se k uzenáři, Maceškův palác, stojí úhlopříčně od inkriminovaného domu na rohu s ulicí Budečskou. V jeho suterénu fungovalo dlouho známé Bio Ilusion.
V onen tragický den rozhodovala o životě a smrti často pouhá náhoda a štěstí. Stačilo, aby člověk při bombardování odešel jen pár kroků z místa, kde právě byl, a zachránil se od jisté smrti – naopak kdo zůstal stát, zahynul.
„Po náletu – odpoledne – se zčista jasna objevil ve školce ve Strašnicích můj otec, což se nikdy před tím nestalo. Byl celý zaprášený, ušpiněný a se slzami v očích se mi svěřoval, že se vlastně znovu narodil. To středeční poledne se pohyboval mimo své pracoviště, což bylo řeznictví a uzenářství Maceška na tehdejší Fochově třídě. Při houkání sirén se rychle vracel do krytu u Macešků, ale nedoběhl, nestihl to.
Zůstal stát ve vchodu protějšího domu a jen sledoval, jak místo, které mu mělo poskytnout bezpečí, dostalo přímý zásah bomby. Po náletu pomáhal s ostatními vyhrabávat raněné a mrtvé tam, kde shodou okolností mohl ležet i on. Proto to rozrušení, kdy se se svým zážitkem běžel svěřit mně, své dceři,“ vzpomínala pro publikaci Popel Popeleční středy z roku 2020 Růža Havlová, v roce 1945 šestiletá.
Když v roce 1963 Stavební bytové družstvo zaměstnanců n. p. Armabeton dokončilo stavbu nového bytového domu v proluce po bývalém Maceškově uzenářství na Vinohradské č.p. 1254, jeho členové jistě netušili, jaký nález později učiní.
Při adaptacích sklepních prostor byl v roce 1971 objeven pod nimi ještě jeden zhroucený suterénní prostor, který za války sloužil jako kryt. V něm dělníci našli děsivé memento – 23 obětí bombardování ze 14. února 1945, které po náletu nikdo nezachránil (a možná ani nehledal). Proč, to už dnes nikdo nezjistí. Ale až si půjdete někdy vybrat nový porcelán do prodejny v přízemí onoho domu na Vinohradské, věnujte jim po řádném zaplacení tichou vzpomínku – pamětní desku zde žádnou nemají.
Zlovolní Američané
Všechny ty mrtvé a zmrzačené měšťany jaksepatří vytěžila stále pohotová protektorátní propaganda. Na náměstí Míru se konal demonstrativní pohřeb 150 obětí náletu. K pozůstalým a k zúčastněné veřejnosti promluvil Karl-Hermann Frank, za těžce nemocného protektorátního prezidenta Háchu pohovořil dr. rytíř Popelka, německý primátor Prahy dr. Pfitzner a český primátor dr. Říha. Hlavní řeč přednesl předseda protektorátní vlády Richard Bienert, jehož citovala ČTK:
„… Byli jsme svědky toho, že se nepřítel nezastavil ani před útokem na ženy, nevinné děti a nemocné. Nepřítel je na omylu, domnívá-li se, že tímto způsobem boje zastraší české obyvatelstvo a otřese jeho loajálním postojem k Říši.“
Dodejme, že poslední spojenecký nálet na Prahu, a tentokrát z vojenského hlediska úspěšný, se odehrál 5. března 1945, kdy svaz více jak pěti stovek amerických letadel bombardoval továrny v Libni a Vysočanech a letiště ve Kbelích a Letňanech. „Domácí“ Němci ale vysypali z letadel pár bomb na centrum ještě během Pražského povstání.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
