KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve Francii se schyluje k velkému politickému dramatu. První kolo komunálních voleb, které se uskuteční v neděli 15. března, v řadě ohledů přinejmenším naznačí a dost možná potvrdí, kdo bude mít příští rok na jaře největší šanci vyhrát prezidentské volby.
V průzkumech veřejného mínění vede, pokud jde o volbu hlavy státu, zcela jednoznačně formální šéf Národního sdružení Jordan Bardella. Francouzské volby jsou ale zejména díky dvoukolovému systému mnohem méně předvídatelné, než by se na první pohled mohlo zdát. Zvlášť v dnešních vzrušených a nestabilních časech je možné takové množství ad hoc předvolebních koalic, že z toho jde hlava kolem. Tak se na ten všechen zmatek a na možné prognózy pojďme podívat.
Emmanuel Macron: Prezident, který nikoho nezajímá
Když Emmanuel Macron rozpustil po porážce své strany ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2024 Národní shromáždění ve snaze posílit své otřesené vnitropolitické postavení, netušil ani v náznaku, co tím způsobí. Voliči nejenže nedali jeho straně Obnova (Renaissance) většinu, ale naopak přivedli francouzskou pátou republiku k do té doby nepoznané nestabilitě, srovnatelné snad jen s bouřlivým rokem 1968. Právě toto byla osudová politická chyba, jež bude, v negativním slova smyslu, trvalou součástí Macronova politického životopisu.
Politické zemětřesení a chaos, které prezident svým neuváženým rozhodnutím vyvolal, trvá vlastně dodnes. Poté, co v září 2024 podal demisi jeho blízký spojenec Gabriel Attal (*1989), jenž byl ve funkci pouze od ledna toho roku, zaujal jeho místo ostřílený veterán Michel Barnier (*1951), někdejší vyjednavač Evropské unie s Velkou Británií o podmínkách tzv. brexitu. Barnier ale vydržel v úřadu jen do prosince 2024, kdy jej nahradil další zkušený politik François Bayrou (*1951), jenž se ale musel poroučet už v září 2025.
Po pádu jeho vlády Macron pověřil sestavením nového kabinetu jiného „mladíka“, a sice Sébastiena Lecornua (*1986), někdejšího ministra pro místní samosprávu, pro zámoří a obrany. Také Lecornuova pozice je mimořádně křehká. Ten zatím sice bez většiny v Národním shromáždění stále ještě „vládne“ (formálně v čele už druhého kabinetu), zda ale vydrží až do prezidentských voleb v dubnu 2027, teprve uvidíme.
V čele pařížských vlád se tak od června 2024 vystřídali již čtyři ministerští předsedové, což jasně vypovídá o značné politické nestabilitě, jež se logicky přenáší i do ekonomiky. Komunální volby navíc mohou způsobit i pád Lecornuovy vlády, jakkoli to není úplně pravděpodobné.
Neudržitelný sociální stát stahuje Francii do nejhorší krize za sedmdesát let. Jdeme stejným směrem?
Co se Emmanuela Macrona týče, zatímco jeho první volební období (2017–2022), během něhož se snažil uvést do života řadu nepopulárních, avšak nezbytných reforem, lze nejlépe označit jako rozporuplné, ale v žádném případě katastrofální, to druhé je naopak katastrofou se vším všudy.
Francie je bezprecedentně zadlužená, kvůli prezidentovu nezodpovědnému hazardu s předčasnými volbami výrazně vzrostl vliv krajní antisemitské levice (primárně Jeana-Luka Mélenchona a jeho Nepoddajné Francie), tradiční strany (republikáni a socialisté) jsou v troskách. De Gaulleovu pátou republiku drží při životě v zásadě pouze naděje, že se situace stabilizuje po Macronově odchodu z funkce na jaře příštího roku.
Volby nejen komunální
Volby, jejichž první kolo se bude konat v neděli, tak jsou všechno jenom ne pouhé „komunálky“. Jedná se o de facto předehru či o „generálku“ těch prezidentských se vším všudy. Je tomu tak přesto, že se v nich v řadě okrsků budou řešit víc místní, a nikoli celostátní témata, o zahraniční politice a světovém kontextu nemluvě. To nejzajímavější a nejdůležitější na nich budou, kromě obsazení radnic ve velkých městech, koalice, jež vzniknou před druhým kolem, na které dojde o týden později, v neděli 22. března. A právě tady se mohou dít velké věci, jež mohou leccos napovědět ohledně budoucnosti.
Jako již nejednou se očekává, že v komunálních volbách posílí v perexu zmíněné Národní sdružení (Rassemblement national; NS) Marine Le Penové a Jordana Bardelly. Takovou předpověď jsme mohli číst v případě prakticky všech předchozích voleb, k jejímu úplnému naplnění ale nikdy nedošlo.
Naposledy, 7. července 2024, v důsledku Macronovy „mobilizace“ proti „krajní pravici“ došlo po prvním kole, ve kterém NS vyhrálo, k tomu, že nejvíce mandátů získala spojená levice, tzv. Nová lidová fronta. Jejím nejvýraznějším představitelem byl a je již zmíněný radikální levičák a antisemita Jean-Luc Mélenchon, jehož vzestup je a bude jedním z nejkontroverznějších odkazů Macronovy éry.
Boj o Paříž a další velká města
Místem, k němuž Francouzi v souvislosti s nadcházejícími volbami vzhlížejí s velkým napětím, je Paříž. Od roku 2014 stojí v čele metropole nad Seinou socialistka Anne Hidalgová, která se chlubí tím, že Paříž získala „zelenou tvář“, což je dnes již klasická socialisticko-zelená agenda. O mizerné bezpečnostní situaci ve městě ale logicky nemluví. Hidalgová už však mandát po dvanácti letech obhajovat nechce, a proto socialisté místo ní vyslali do boje Emmanuela Grégoira.
Grégoire v průzkumech veřejného mínění vede, jeho pozice ale není úplně snadná, neboť bude muset čelit jak republikánům v čele s bývalou ministryní kultury Rachidou Datiovou, tak – primárně na předměstích – tlaku ze strany Mélenchonovy Nepoddajné Francie, která (na rozdíl od parlamentních voleb v roce 2024) postavila samostatnou kandidátku vedenou Sophií Chikirouovou, někdejší šéfkou Mélenchonovy prezidentské kampaně, což o ní říká všechno podstatné.
Na výsledek budou s napětím čekat i macronisté (Pierre-Yves Bournazel), Národní sdružení a Zemmourova strana Znovudobytí, jejich šance ale nejsou až tak velké. Jak to nakonec v Paříži dopadne, si netroufám predikovat, změna v čele radnice by ale úplně šokující nebyla.
Tvrdé boje se čekají i o vedení dalších velkých francouzských měst – Marseille, Lyonu a dalších. V některých z nich (Lyon) budou své úspěchy z minulých let obhajovat zelení, pro něž jsou komunální volby ideální možností ukázat svou sílu.
Jak jsem už řekl, jednou z hlavních věcí bude, jaké koalice se vytvoří po prvním kole komunálek. Konkrétně jde o to, zda levice (socialisté, Nepoddajná Francie a zelení, možná i Rennaisance) či pravice (Národní sdružení, republikáni a zemmourovci) budou sto vytvořit funkční koalice.
Pokud by tomu tak hlavně v pravé části politického spektra bylo, tj. pokud by již ne(za)fungovalo strašení „krajní pravicí“, tedy Národním sdružením, na rozdíl od parlamentních voleb z jara 2024, byla by to dobrá zpráva hlavně pro Jordana Bardellu. Právě on je totiž, vzhledem k tomu, že odvolací soud pravděpodobně znemožní kandidovat Marine Le Penové, největším favoritem prezidentských voleb v příštím roce.
Kdyby se tyto předpoklady potvrdily, což komunální volby mohou naznačit, jednalo by se v roce 2027 o největší politické „zemětřesení“ v dějinách celé páté republiky, tj. od roku 1958, respektive 1959. Uvidíme. Ať už to dopadne jakkoli, k Francii se s komentářem nejpozději za čtrnáct dní zase vrátíme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
