Tým Tchajwanec vede nad Rudou Čínou 10:0. Morálně i byznysově

To bylo řečí, jak je prý Vystrčil nezodpovědný. Že se teď Čína strašně naštve. Že máme dělat „pragmatickou“ a nikoli „hodnotovou“ zahraniční politiku. Vláda, její poslanci a propagandisté nás tím krmili horem dolem několik týdnů - a všichni, od premiéra po posledního najatého novinářského šmoka měli zjevně stejné noty. Pak předseda Senátu vyrazil linkou směr Tchaj-pej a… nestalo se nic děsivého, svět se nezbořil, Peking zůstal v klidu.

Jediná reakce, která přišla, byla standardní odpověď velvyslanectví v Praze. O Vystrčilovi se v ní píše: „Závažně zasáhl do vnitřních záležitostí Číny… a závažně porušil politický závazek České republiky vůči principu jedné Číny… Čínská strana to důrazně odsuzuje a zároveň se rozhodně proti tomu staví… Česká republika by měla… přijmout účinná opatření k odstranění neblahých dopadů tohoto chybného jednání“.

Někomu to zní možná hrozivě, ale fakticky se nám tu typicky květnatou mluvou Říše středu sděluje něco ve stylu „nadzdvihli jsme obočí“. Podobné texty mají zastupitelské úřady připraveny právě pro tyto případy. Tedy když na Tchaj-wan odcestuje nějaký parlamentní politik. Zde jde navíc o Senát, který ani nekontroluje vládu. Ano, kdyby do ostrovní země vycestoval její člen, přišla by daleko ostřejší nóta a to přímo od ministra zahraničí z Pekingu.

Čína si velice zakládá na formalitách. Návštěvu na vládní úrovni by brala jako nakročení k oficiálnímu uznání Tchaj-wanu a její reakce by odpovídala vichřici stupně deset. Tohle byl slabý vítr stupně tři. Ostatně za minulé vlády jezdili do Tchaj-peje předsedové obou komor. A mezitím výrazně rostl náš export do Číny. Na druhé straně, když Miloš Zeman na Hradě razil vůči pekingským bolševikům servilní politiku, nepřineslo nám to žádné obchody navíc.

Mnohým servilním a provýchodním dušičkám jaksi nedochází, že takový kolos, jakým je Čína, se při obchodování opravdu neřídí tím, jestli politici malé země ve střední Evropě jezdí na Tchaj-wan, nebo se naopak usilovně snaží kroužit kolem pozadí této mocnosti. Škodovka tam mohla vyrábět své automobily, protože jí to zařídil Volkswagen, tehdy světová jednička. A skončilo to ve chvíli, kdy se Číňané naučili vyrábět vlastní vozy.

Tchaj-wan má poloviční rozlohu než Česko a dvakrát více obyvatel, je nám tedy bližší a také (i díky přátelským vztahům) získáváme z byznysu s ním mnohem více, než z výměny s jeho obřím sousedem. Je pragmatické rozvíjet vztahy, které jsou z logiky věci daleko rovnoprávnější. Investoři z ostrova u nás vytvořili několikanásobně více pracovních míst. Prostě proto, že jsme pro ně lukrativnější a zajímavější, než pro čínské megakorporace.

I tentokrát přivezl Vystrčil z Tchaj-peje konkrétní výsledky. Tři přímé linky týdně se navýší na sedm, do investičního fondu pro střední Evropu přibude 1,2 miliardy korun určených pro Česko. Další závisí na tom, co z cesty vytěží delegace desítek zástupců Svazu průmyslu a dopravy, Česko-tchajwanské obchodní komory a univerzit. Přičemž v ekonomické diplomacii platí, že vztahy se musejí budovat dlouhodobě, aby přinášely skutečný efekt.

Kabinet se ale chová, že by klidně naše léta budované pozice na Tchaj-wanu opustil. Proč vlastně? Z trucu? Že nechal premiér letět tak významnou delegaci linkou je doslova ostudné. Myslí si snad, že tím dojme čínského prezidenta? Ať byly motivy jakékoli, jisté je, že kvůli malicherným domácím sporům kabinet zbytečně ohrozil právě ten pragmatický byznys, který rétoricky tolik vzývá.

Spekulovalo se, že Andrej Babiš odmítl Miloši Vystrčilovi poskytnout speciál, aby si nezhatil vlastní připravovanou státní návštěvu Číny. On sám to však vzápětí popřel s tím, že se momentálně žádná taková cesta nechystá. Takže i tento hypotetický důvod, proč musela velká delegace do Tchaj-peje linkou, padl. Ono tedy není divu. Dostat se do Pekingu znamená mít k tomu důvod a není snadné domluvit zde návštěvu tak, aby měla opravdu smysl.

Kdo je na nejvyšší úrovni přijat v Číně, řadí se tím do světové extratřídy. A dokonce i když k ní někdo patří a setká se s prezidentem Si Ťin-pchingem, není jisté, že dosáhne kdovíjakých výsledků. Podívejme se, jak dopadla návštěva prezidenta světové velmoci, tedy Spojených států. Donald Trump si od ní jistě sliboval víc. Česko samozřejmě nemá zdaleka tak vysoké sázky, i tak by ale Babiš musel domů „něco“ přivézt.

Pokud se premiérovi podaří dostat se do Pekingu a jednat tam aspoň se svým protějškem Li Čchiangem, zaslouží uznání. V dubnu však řekl „Já se do Číny nechystám. Není to vůbec v plánu.“ Jistě není problém v tom, že Vystrčil navštívil Tchaj-pej. Posledním premiérem, který vedl v Číně bilaterální rozhovory, byl Bohuslav Sobotka v roce 2016. Sám Andrej Babiš jednal v letech 2017-2021 s čínskými představiteli jen na multilaterálních akcích.

Důvody, proč už není tak snadné dostat se do Pekingu jako za Zemana a Sobotky, jsou objektivní. 1. Zklamání z toho, že se nenaplnily sliby, jak u nás Čína roztočí investice (místo toho přišly jen skandály). 2. Tato autoritářská země je čím dál víc protekcionistická, v důsledku čehož ji opouštějí i mocnější firmy, než české (Škoda, PPF). 3. Západ daleko více zohledňuje bezpečnost a bojí se technologií z Číny. 4. Ona sama je dnes daleko „vybíravější“.

To poslední je asi nejdůležitější. Pekingští bolševici jednají primárně s velmocemi. Nebo s vlastními otroky. Země naší velikost mají větší šanci na audienci v případě, že se zcela podřídí jejich zájmům. Což zjevně nechce ani současná vláda. Takže shrnuto: na rovnocennou roli jsme moc malí, na služebnou pózu příliš hrdí. Tím spíše zaráží, proč kabinet tak okatě pohrdá Tchaj-wanem, kteří je sice menší, ale pro nás užitečnější.

Pokud někdo jedná pragmaticky, tak předseda Senátu Miloš Vystrčil. Zatímco vláda razí ekonomicky naivní, dalo by se říci hodnotový přístup. Navíc ty její „hodnoty“ nejsou kdovíjaké. V důsledku zatím „tým Tchajwanec“ poráží „výběr Rudé Číny“ deset k nule. Nejen morálně, ale i byznysově.