Brutální válka šimpanzů odhalila děsivou pravdu o lidstvu. Tohle Golding tušil

• Jak probíhala brutální čtyřletá válka šimpanzů v Gombe.
• Proč slavný román Pán much málem nikdy nevyšel.
• Jaké démony v sobě skrýval jeho autor, nositel Nobelovy ceny William Golding.
• Proč je postava outsidera Čuňase pro příběh tak klíčová.
• Jsou zvířata příliš lidská, nebo je člověk příliš zvířecí?
• Co nás chrání před bestialitou, která je ukrytá v každém z nás.

V dalším díle podcastu Hvězdné hodiny lidstva rozebíráme s anglistou Ladislavem Nagym a historikem Martinem Kovářem dvě události, které od sebe dělí dvacet let. Jedna se odehrála v roce 1954 a ta druhá v roce 1974. Obě ale prozradily mnoho temného o člověku a jeho původu. 

V našem vyprávění jsme se ponořili do opravdu temných vod lidské i zvířecí duše. Všechno to začalo datem 17. září 1954, kdy vyšel dnes už kultovní román Pán much Williama Goldinga. Než jsme se ale dostali k popisu slavné knihy, udělali jsme odbočku do Tanzánie, do let 1974–1978.

Začalo to v roce 1974 v rezervaci Gombe v Tanzánii. Událostem se dnes říká Válka šimpanzů v Gombe neboli Čtyřletá válka. Slavná etoložka Jane Goodall tam pozorovala tlupu šimpanzů. Milovala je a popisovala je v podstatě jako takový hezký, romantický příběh. A najednou tam vypukla válka.

Když si dnes najdete heslo o této válce na Wikipedii, dočtete se, že trvala čtyři roky, čtyři měsíce, čtyři týdny a den. Je tam uveden vítěz, klan Kasakela, a pak oběti a ztráty. Šest zabitých, čtyři nezvěstní a pravděpodobně mrtví primáti, tři samice uneseny a znovu do tlupy integrovány. 

Paradoxní je, že když si anglický text dáte do překladače, místo samic a samců se objeví slova „muži a ženy“. Ten příběh je totiž naprosto lidský. Šimpanzi v něm napadají nejen samce, ale i samice (ženy) a jejich děti, zabíjejí je, unášejí je a v některých případech se k těm vraždícím mužským útočníkům přidávají i samice a vraždí taky. 

Nakonec jedna skupina vyvraždí tu druhou, obsadí celé území… a co se stane? Napadne je jiná skupina. Takže ten konflikt neustále pokračuje.

Ladislav Nagy: Tady je zajímavé to, že konflikt původně začal rozdělením jedné skupiny. A pak ta válka začala naprosto lidsky: využili momentu překvapení a v přesile napadali jednotlivce.

Přesně jako dnes Rusko a Ukrajina, ty paralely jsou stejné. Jane Goodallová, která tomu přihlížela a nezasáhla, později napsala: „Několik let jsem se s tímto novým poznáním snažila vyrovnat. Často, když jsem se v noci probudila, se mi vynořovaly obrazy, které jsem tehdy spatřila. Vidím Satana, jednoho z mých oblíbených a milovaných šimpanzů, jak pije krev, která jinému vytryskla z velké rány na tváři. Starý samec Rudolf, obvykle tak vlídný, najednou stojí vzpřímeně a mrští čtyřkilogramovým kamenem na ležící tělo…“

Jedna polská básnířka k těmto událostem později napsala: „Stále tomu nerozumím. Byli tito šimpanzi tak lidští, nebo jsme my taková zvířata?“

Kdokoliv si bude číst o tomto konfliktu opic a pak si znovu vybaví knihu Pán much, určitě mu scénář přijde stejný. Jen s tím rozdílem, že na konci Pána much se jako deus ex machina objeví důstojník a všechno zastaví. Možná by to skončilo stejným vyvražděním jako v případě Války šimpanzů v Gombe.

Martine, Láďo, pojďme se teď přenést k literatuře. Román Pán much je dnes světový kult, ale jeho cesta na pulty knihkupectví byla trnitá.

Ladislav Nagy: Přesně tak. Pán much byl první román Williama Goldinga, který ho rázem proslavil, a nakonec mu vynesl i Nobelovu cenu. On se přitom vůbec nemusel stát spisovatelem. Rukopis poslal do několika nakladatelství. Skončil až ve Faber & Faber, kterému tehdy šéfoval slavný básník T. S. Eliot. 

Tam dostala rukopis na stůl první čtenářka, která napsala velmi krutý posudek: „Je to naprostá blbost, nedá se to číst. Nebudeme uvažovat o tom, že to vydáme.“ Shodou okolností si ale rukopis přečetl jiný redaktor, který v něm spatřil mistrovské dílo a musel v nakladatelství tvrdě bojovat, aby to vůbec vyšlo.

Láďo, ty jako anglista znáš Goldingův životopis do detailu. Co to bylo za člověka? Zdá se, že téma temnoty v lidech u něho nebylo náhodné.

Ladislav Nagy: Golding byl fascinující postava. Celý život bojoval s alkoholismem a v některých okamžicích se děsil sám sebe. Existuje jeho životopis od Johna Careyho, který měl přístup k celé rodinné pozůstalosti. 

Je tam třeba scéna, jak se Golding opil u kamaráda, ten ho uložil do pokoje pro hosty a Golding se v noci probudil, uviděl v pokoji loutku, skočil po ní, začal ji demolovat, protože v ní viděl Satana, a nakonec ji nahý zakopal na zahradě. To jsou momenty, které ho formovaly. Jeho řešením byla náboženská víra, která podle něj člověka chrání před bestialitou, jež je v nás.

Martin Kovář: Není to úplně vzácný případ, kdy slavné knížky měly potíže při vydání. Vzpomeňme si na Harryho Pottera nebo na Iana Fleminga a jeho Bonda. Ne každému redaktorovi je dáno, aby pochopil, co má v ruce.

Pojďme k samotnému příběhu. Skupina britských chlapců z dobře situovaných rodin ztroskotá na opuštěném ostrově. Symbol civilizovanosti a dobrých mravů.

Ladislav Nagy: A to je právě ten klíč! Golding sám nepocházel z bohatých poměrů a na Oxfordu, který bytostně nesnášel, mu neustále dávali najevo, že je chudák, který tam nemá co dělat. On už v mládí viděl, že to, co si představujeme jako idylickou studentskou komunitu, neexistuje. Viděl v tom krutost, války snobů. Proto do svého románu zasadil právě chlapce z dobrých rodin, aby ukázal, že výchova a původ nejsou zárukou ničeho.

Martin Kovář: Přesně. Ty takzvané public schools, soukromé internátní školy pro chlapce, rozhodně nebyly vzorem morálky. Bylo to často velmi kruté prostředí.

A v knize se to projeví naplno. Chlapci se rozdělí na dvě party, podobně jako ti šimpanzi, a začnou proti sobě bojovat.

Ladislav Nagy: A nakonec vymizí i ta racionalita. Oni v zápalu boje zničí i to, co je mohlo zachránit – oheň, který měl přivolat pomoc. Zničí brýle toho nejslabšího, Čuňase, které k zapálení ohně potřebovali. Až na konci se jako deus ex machina zjeví dospělý důstojník a zachrání je. Pro některé z nich je už ale pozdě.

V centru všeho stojí postava Čuňase (v originále Piggy). Fyzicky jiný, neobratný, z jiného sociálního prostředí. Stává se terčem.

Martin Kovář: Psychologové říkají, že v každé komunitě je přítomna nutnost vybrat si jednoho, po kterém půjdou. Čuňas je ten vyloučený, ten, na kterého si zasedli. Nejen proto, že je tlustý a nemotorný, ale i proto, že jeho původ není „dost nóbl“.

Ladislav Nagy: A to je na tom to nejděsivější. Oni si nechtěli zasednout na něj konkrétně, oni si prostě chtěli na někoho zasednout. Skupina si vždycky někoho potřebuje vybrat a stačí k tomu malinká odlišnost.

Na konci se tedy z těch mladých kluků setře ten nános civilizace, dobrého vzdělání. Vítězí v nich to zvíře, ta přirozenost?

Ladislav Nagy: Právě ten pojem „zvířeckost“ je zavádějící, jak jsi naznačil v úvodu s těmi šimpanzi. Goldingova otázka je, jestli lze dobro vštípit výchovou. Pán much na to dává spíše negativní odpověď. Ta výchova je jen taková tenká zábrana. Jediným skutečným řešením je pro něj víra. Ten román jiné vyznění nemá.

Martin Kovář: A je to taky román o konci dětství. O rychlé, brutální dospělosti, která přijde během chvilky. Z dětí, které na začátku vidíme, se na konci stávají kluci, kteří už dětmi v žádném případě nejsou.

Takže zpět k mému úvodu. Jane Goodallová nechala šimpanzy být a došlo k vyvraždění jedné skupiny. V Pánu much k tomu nedojde jen proto, že se na scéně objeví zástupce společnosti, zástupce kultury, zástupce lidskosti. 

A jak trefně dodal Martin, ten zástupce je Brit, který nachází britské chlapce. Příslušníky té „nejvyspělejší rasy“, kteří se chovali jako divoši. Musí přijít „Deus ex machina – Bůh na kladce“, aby jim obrazně dal pár pohlavků a připomněl jim, kým mají být.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.