Slavná studie zla v duších dětí málem nespatřila světlo světa. Kultovní Pán much vyšel náhodou

Pán much je první a nejslavnější román britského spisovatele Williama Goldinga. Autorovi zajistil celosvětovou proslulost a čtenost i dalších jeho děl. V roce 1983 získal Nobelovu cenu za literaturu, v roce 1988 ho královna Alžběta II. povýšila do šlechtického stavu. Přitom nechybělo málo a spisovatelem se vůbec nestal.

William Golding se narodil do rodiny venkovského učitele, po němž zdědil hudební talent. Hrál velmi dobře na několik hudebních nástrojů a doufal v kariéru hudebníka, leč otec byl neoblomný. Syna donutil jít studovat přírodní vědy na Oxford.

Mladý Golding v posledních dvou letech studia sice přešel na angličtinu, na jeho nenávisti k prestižní škole to však nic nezměnilo. Důvodů pro to bylo několik, mimo jiné jistá ostrakizace, až šikana ze strany movitých spolužáků – možná i tahle zkušenost inspirovala Goldinga k náhledu na lidskou psychiku.

Antipatie byly vzájemné. Ani Oxford neměl Goldinga v lásce: když požádal o vydání diplomu, který by ho opravňoval učit na středních školách, dostalo se mu doporučení jen na horší typ škol s tím, že není „úplně gentleman“. 

Podle jeho životopisce Johna Careyho k tomu přispělo několik věcí: vedle jen velmi dobrého prospěchu i to, že byl usvědčen z krádeže několika knih, své koleji způsobil dluhy… a taky vydal sbírku básní.

Jenže to bylo literárně na dlouhou dobu všechno. Začal učit na střední škole (postupně jich vystřídal několik), se ženou se plavili na nuzné bárce po vodách kanálu La Manche, kde je míjeli zámožní majitelé luxusních jachet, což v něm jen živilo pocity zlosti a zášti, stejné jaké zažíval coby středoškolák na venkovské škole v sousedství bohaté soukromé internátní školy a později na Oxfordu.

K pocitu spokojenosti jistě nepřispívalo ani to, že se mu nedařilo prorazit literárně. Napsal tři romány, všechny více či méně autobiografické, inspirované plavbou po moři. Rukopisy obesílal jednoho nakladatele za druhým, přičemž výsledek byl vždy stejný: po několika týdnech se zásilka vrátila s tím, že nakladatel nemá zájem.

Teprve u třetího románu významný nakladatel Jonathan Cape odepsal něco málo povzbudivého: že Goldingovo psaní vykazuje jisté nadání a text má určitý potenciál. Když se povzbuzený autor uctivě dotázal, zda by nakladatel byl ochoten uvažovat o vydání, pokud by text zásadně přepracoval, dostalo se mu zamítavé odpovědi. Ne, ať raději pracuje na něčem jiném.

Podobný scénář se ale opakoval i s knihou, která později proslula jako Pán much – byť toto její původní název nebyl. Spisovatel později vzpomínal, že jednou z inspirací byla otcovská zkušenost. Společně se svou ženou četli dětem před spaním nejrůznější knihy, například Ostrov pokladů nebo Korálový ostrov. 

Goldinga zarazilo, kolik z takzvané dobrodružné dětské literatury se odehrává na nějakém ostrově, a tak se manželky zeptal, zda by nestálo za pokus napsat něco o dětech na opuštěném ostrově, kde by se však děti chovaly tak, jak by se chovaly ve skutečnosti. Manželka ho prý nadšeně podpořila a Golding se dal do práce. 

Pustil se do ní se značnou vervou a – jak ostatně bylo jeho zvykem – pracoval i během vyučování. Již zmíněný Goldingův životopisec Carey (který dostal exkluzivní přístup ke spisovatelovým deníkům a dalším dokumentům) cituje jednoho ze studentů, jenž vzpomíná, jak během měsíců, kdy William Golding usilovně pracoval na textu, zadal svým žákům na hodině vždy nějaký úkol, schoulil se za katedrou a usilovně psal do poznámkového bloku.

Jiný student se později rozpomněl, že jim o hodinách literatury dokonce četl části pozdějšího románu a zkoumal jejich reakce. Golding sám ve svých denících, které si vedl od roku 1971 do smrti, píše, že během svého kantorování si vyzkoušel něco podobného, co popisuje v knize: rozdělil žáky do dvou skupin a pokoušel se mezi nimi vyvolat nepřátelství – v mnohém tak předběhl Philipa Zimbarda s jeho stanfordským vězeňským experimentem.

Knihu začal psát v roce 1951, dokončil ji o rok později. Zkraje roku 1953 ji poslal prvnímu nakladateli. Jonathan Cape byl logickou volbou, protože se pochvalně vyjádřil o jeho posledním rukopise. Jenže opět neuspěl. O měsíc později se mu rukopis vrátil. Poté rukopis zaslal pěti dalším nakladatelům a jedné literární agentuře, všichni odmítli.

Jako poslední zkusil renomované nakladatelství Faber & Faber. Tomu dorazil rukopis už notně „očtený“. Redaktorka, jež měla na starost čtení došlých rukopisů, přečetla několik stránek, načež se vyjádřila poměrně nekompromisně: „Blbost a nuda. Naprostý nesmysl.“ S tímto rukopis odmítla.

Právě tehdy však na scénu vstupuje Charles Monteith – redaktor, jemuž Golding vděčí za svou spisovatelskou dráhu.

Monteith, později sám proslulý nakladatel, pocházel ze severního Irska. Coby nadanému studentovi se mu podařilo získat stipendium na Oxfordu, kde studoval anglickou literaturu. Během války sloužil v Asii, po ní se vrátil na Oxford a vystudoval práva. V roce 1949 se stal advokátem, ale v tomto povolání se nenašel, tak vyslyšel nabídku nakladatele Geoffreye Fabera (s nímž jej pojilo studium na Oxfordu) a nastoupil jako redaktor do nakladatelství. Dodejme, že značka Faber & Faber tehdy byla na britském literárním trhu ta nejcennější.

V roce 1953 byl Monteith redaktorský elév. Později se mu pro nakladatele podaří získat velká jména, jako byli Samuel Beckett, Tom Stoppard nebo Seamus Heaney. Hned zkraje své redaktorské činnosti však narazil na Goldinga. V září roku 1953, tedy asi měsíc po svém nástupu, zahlédl na stole s odmítanými rukopisy svazek, u něhož bylo patrné, že všichni četli nějakých deset, dvacet stran, víc ne. Vzal si ho domů a přečetl ho celý.

Chtělo by se říct, že zbytek je historie, ale tak to rozhodně nebylo. Monteith jasně rozpoznal potenciál textu, zároveň viděl jeho zjevné nedostatky. Oslovil tedy autora, zda by byl ochoten něco přepsat, případně upravit. Golding, zoufalý z neúspěchů poslední doby, vřele souhlasil.

Přesto zdaleka nebylo vyhráno. Monteith musel ještě přesvědčit své kolegy, že má smysl do této knihy investovat. Zatímco šéf byl – i díky přátelství s redaktorem – vydání nakloněn, byť s pochybnostmi, ředitel prodeje knihu označil za nevydatelnou.

Naštěstí šéf nakladatelství nechtěl úplně zklamat nadšení svého nového kolegy, a tak odmítavou reakci mírnil; velmi pomohla i Goldingova ochota na textu dál pracovat. I díky tomu nakonec po četných peripetiích kniha 17. září 1954 vyšla a William Golding obdržel jako zálohu 60 liber.

Úspěch u kritiků byl prakticky okamžitý. V prvních týdnech po vydání nevyšla jediná negativní recenze. Anebo, lépe řečeno, všechny recenze byly nadšené. Asi nejvíce musela Goldinga potěšit chvála ikony anglické literatury, nositele Nobelovy ceny T. S. Eliota, který sám byl zaměstnán u nakladatele Faber & Faber.

Podle Goldingova životopisce Careyho se Eliot o vydání knihy dozvěděl náhodou. Od přátel zjistil, že jeho nakladatel vydal nějakou nechutnou knihu o skupině malých chlapců, kteří se ocitnou na pustém ostrově a chovají se tam naprosto nepřístojně. Knihu si tedy vzal domů, přečetl a hned následujícího dne nadšeně redaktorovi Monteithovi hlásil, že román je to úžasný, morálně a teologicky naprosto bezchybný.

Zatímco kritika byla nadšená, širokým čtenářským vrstvám chvíli trvalo, než knihu objevily. Mimo jiné i proto, že její vydání na obrovském americkém trhu provázely úplně stejné potíže jako v Británii. Řada nakladatelů knihu odmítla s tím, že něco takového nemá šanci se prodat.

Nakonec kniha v Americe vyšla – byť ti největší nakladatelé jako Knopf ji odmítli – a zbytek už je skutečně historie. I díky shodě náhod a vytrvalosti jednoho redaktorského nováčka máme nejen pronikavou studii o zlu uvnitř každého z nás, ale taky obdivuhodné dílo spisovatele, který i dnes má hodně co říct. Jinak mohl Golding dožít jako nerudný středoškolský učitel užírající se neúspěchem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.