Frankfurt 2026: historická příležitost pro Česko. A nekulturní vláda právě brzdí

Frankfurtský knižní veletrh je obrovská událost — být na něm oficiálním hostem je pocta a příležitost zároveň. Příležitost hlavně marketingová: dát o vlastní kultuře vědět ve světě, „prodat ji“. Zároveň ale platí, že tato prezentace na prestižním veletrhu (dodejme, že sice je to veletrh knižní, ale dopad má na celou kulturu) není šlehačkou v kávě, ale spíše počátečním bodem. Prezentace má značnou setrvačnost a země, které se takto ve Frankfurtu představí, nějaké další dva tři roky mohutně investují do propagace své kultury. Proč? Jednoduše proto, že se to vyplatí. Je to marketingová příležitost a pokud si to neuvědomuje ministr Oto Klempíř, měl by si to uvědomit marketingově jinak velmi zdatný premiér.

Že kultura nebude nebude premiérovou milenkou, bylo zřejmé hned po volbách. Rodící se vláda poměrně jasně naznačila své priority a podpora kultury mezi nimi rozhodně nebyla. Předložení „opraveného rozpočtu“ nebylo žádným překvapením: návrh zveřejněný Poslaneckou sněmovnou počítá s výdaji na kulturu ve výši 17,6 miliardy korun, což je zhruba o 3,9 miliardy méně než loni. Pro úplnost dodejme, že nižší než loňský rozpočet byl i ten předložený minulou vládou. Alokovat peníze dle priorit je samozřejmě věcí každé vlády a každý chce šetřit někde. Jenže zrovna u kultury je to letos chyba. Investice do kultury by byla přitom „investiční“ — na rozdíl od jiných položek rozpočtu, které se prostě projí.

V našich končinách nejsme na investice do kultury příliš zvyklí. Jinými slovy, nechápeme je jako investice, nýbrž jako nějakou charitu, která se dává umělcům, aby neumřeli hlady. Případně aby se opravily památky a aby galerie a muzea výměnou za to byla zadarmo. Aspoň to vypovídá z průzkumu, který si Český rozhlas nechal udělat agenturou Median. Podle něj mezi respondenty vedou opravy kulturních památek, následované kulturou lidovou. Na třetím místě je podpora živé kultury (divadla, koncerty apod.), pak dotování vstupů do muzeí a galerií. Teprve poté se umístily tvůrčí činnosti: podpora natáčení českých filmů a podpora vydávání knih. Zcela na chvost pak respondenti zařadili podporu vývoje počítačových her.

Výsledky průzkumu zcela jasně ukazují, že lidé nevnímají investiční charakter financí směřovaných do kultury. Ten přitom může být dvojí: turistický a kulturně-diplomatický. Turistický spočívá prostě a jednoduše v tom, že na základě určitého kulturního aktiva budou do naší země proudit turisté a utrácet zde peníze: dobrým příkladem je tzv. „kafkovský průmysl“, kdy od pádu komunismu do naší země přijíždějí turisté z celého světa; kulturně-diplomatický charakter spočívá ve zvyšování povědomí o naší zemi ve světě: například prostřednictvím podpory vydávání českých autorů, výjezdů hudebních těles, případně podpory výtvarných umělců na velkých zahraničních výstavách.

Je třeba konstatovat, že ani v jednom nebyla česká politika posledních třiceti let moc dobrá. Částečně to bylo proto, že to nepotřebovala: v devadesátých letech kulturní-diplomacii, nebo zvyšování povědomí o naší zemi, obstaral Václav Havel a Česká filharmonie, kulturní turismus pak fenomén Prahy, živený jednak jejími pamětihodnostmi, ale též fenomény, na nichž česká kulturní politika neměla pražádnou zásluhu. Byly to zejména slavná Ripellinova kniha Praha magická a pak neúnavná snaha Philipa Rotha, který jednak pro anglosaský svět objevil Kafku, jednak šířil povědomí o českých perzekvovaných autorech. 

Kulturní diplomacie v novodobé České republice prakticky nikdy neexistovala. Jasně to říkají Eliška Tomalová a Jitka Pánek Jurková v publikaci Ambasadoři bohémy. Současná kulturní diplomatice a její dilemata: „Kulturní diplomacii nebylo v české politice ani ve veřejném prostoru od roku 1993 věnováno moc pozornosti. Nikdo z politických představitelů, a to včetně ministrů zahraničí, neinvestoval politický kapitál do vnějšího kulturního působení Česka, mnozí považovali kulturní agendu za periferní oblast zahraniční politiky. Novináři se obecně, ať už z kapacitních nebo jiných důvodů, o naši kulturní diplomacii cíleně nezajímali, ve veřejném prostoru se o našem vnějším obrazu a kulturním působení systematicky nedebatovalo.“

Proč je kulturní diplomacie důležitá shrnují autorky pregnantně. Je to především „stěžejní role kulturních prvků v povědomí zahraniční veřejnosti o daném státě, ať už se jedná o kulturní památky, osobnosti nebo události“. Dále představuje „emocionální prvek kontaktu se zahraničím“. Zdůrazňují, že „pozitivní emoce, které vyvolává kulturní výměna, mají také kladné přesahy do dalších oblastí vnímání daného státu v zahraničí.“

Tohle dobře na mnoha úrovních věděla politická reprezentace první republiky. Pravda, situaci měli obtížnější (anebo jednodušší — podle toho, jak se to vezme). Československo nikdo ve světě neznal, a tak se vláda musela snažit o co nejlepší propagaci země. Vedle úspěšného průmyslu bylo nejlepším vývozním artiklem umění. Vynikajícím příkladem je Karel Čapek. První republika sice byla orientována výrazně na Francii, nicméně Čapek měl svým psaním i naturelem blízko k anglosaské kultuře. Beze zbytku toho bylo využito — české vládě se podařilo — prostřednictvím právě Čapka — vytvořit image československých intelektuálů jakožto svého druhu obdoby anglického gentlemana. Dokázala toho jednoduše: podporou vydávání spisovatelových knih (muž, který Čapka do angličtiny překládal, byl normálně placeným zaměstnancem české ambasády).

Úspěch to byl takový, že když byla v Británii premiéra hry R.U.R., živě představení přenášela BBC — událost prakticky neslýchaná. Vláda první republiky stejně tak podporovala výjezdy výtvarných umělců a dalších. Umění a kulturu nejen exportovala, ale též importovala. Opět jeden příklad za všechny: v roce 1923 vyslala vláda kunsthistorika Vincence Kramáře do Francie a pověřila ho úkolem nakoupit za 5 milionů korun hodnotná umělecká díla. Kramář pořídil desítky obrazů a plastik, přičemž mezi zastoupenými umělci byli taková jména jako van Gogh či Picasso. Pět milionů korun byla tehdy pořádná suma, nicméně investice se bohatě vyplatila: díla v majetku státu lákají návštěvníky a navíc stoupají na hodnotě; její současná hodnota se odhaduje kolem 40 miliard korun.

Jenže investovat do kultury — jakéhokoli druhu — vyžaduje dvě věci. Kulturní vzdělanost a myšlení přesahující jedno volební období. Obojí české politické reprezentaci posledních desetiletí chybělo. Odráželo se to i na rozpočtech ministerstva kultury, které nějaké promyšlené investování neumožňovaly. Teprve v posledních letech rostly, což se teď mění.

Ministr Klempíř tak otáčí trend, který nastolil jeho předchůdce. Ministr Baxa svému ministerstvu dokázal zajistit růst prostředků: od zhruba 12 miliard v roce 2022 až na 21 miliard v roce 2025. I přes tento významný růst se vládě nedařilo dosáhnout svého závazku 1 procenta rozpočtu na kulturu. Výdaje na kulturu se pohybují kolem 0,7 HDP. Je to více než v Británii, která na kulturu dává pouhých 0,46 % HDP, ale o polovinu méně než v Maďarsku, k němuž současná vláda tak vzhlíží, kde to je 1,4 %. Jenže příklad těchto dvou zemí vypovídá o mnohém: velká jazyková kultura se o sebe postará, malá potřebuje podporu.

Tato podpora musí být o to větší, pokud se malé zemi naskytne příležitost, jakou je pozice čestného hosta veletrhu ve Frankfurtu. Malá kultura, jako je ta naše, takovou příležitost potřebuje víc než kultury veliké. Francouzům nebo Angličanům něco takového může být jedno, nám ne.

Nelze se ubránit dojmu, že ministru Klempířovi vlastně současné přetahování s umělci vyhovuje — stejně jako mediální humbuk, který to provází. Nemusí vysvětlovat, proč změnil názor na televizní poplatky, ani jak konkrétně se snížení rozpočtu projeví na chodu ministerstva a jím zaštiťovaných akcích. Jistě, samotné prezentace ve Frankfurtu se krácení rozpočtu nedotkne, protože rozpočet je už vyřešený, nicméně nepochybně se dotkne následné propagace — a to je zásadní problém.

Vláda v programovém prohlášení slíbila, že zlepší finanční ohodnocení pracovníků v kultuře, kteří patří dlouhodobě k těm nejhůře odměňovaným. Zároveň slíbila posílení ochrany kulturního dědictví. To je logické, nutné a doufejme, že to bude dodrženo. Propad financování u příspěvkových organizací ve výši půl miliardy je ovšem mrzutý. Nejhorší je však propad prostředků na živou kulturu a kulturní služby. Právě tady totiž v roce „Frankfurtu“ šetření vůbec není na místě. A ani v roce následujícím, má-li být tato šance využita. Podpořit export české živé kultury v návaznosti na „Frankfurt“ by jistě vyšlo levněji než 50 milionů zaplacených průvodci Michelin.

Jsou doby, kdy se šetřit vyplatí, a naopak doby, kdy šetřit může být chyba. Je samozřejmě pochopitelné, že při dost strmě rostoucím zadlužení se někde bude šetřit. Je možné, že nebude podpořeno tolik živé kultury, ale jen nějaká — tak však o to víc. Jenže to by měl ministr vysvětlit. Anebo by to měl vysvětlovat jeho tiskový odbor… ale ten vlastně nemá.

Je vlastně zvláštní, proč se motoristé chopili právě svých ministerstev. Možná v tom byla snaha o jakýsi trolling, případně motivace se pomstít svým odpůrcům: ale jak praví stará moudrost, pomsta nikdy k úspěchu nevede. V současném vládním aranžmá tak působí trošku jako otloukánci: na žádných jiných ministrech se nešetří tak, jako se škrtá na jejich. Jim to možná nevadí, možná z toho dokonce mají škodolibou radost, ale jednou je to dožene. A neuvážené škrty můžou dohnat i celou vládu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.