Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA | info.cz

Články odjinud

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA
 

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Dwight David Eisenhower (1890–1969; ve funkci v letech 1953–1961), 34. prezident USA, patřil k nemnohým, kterých si většina lidí vážila před nástupem do úřadu, v době, kdy jej zastával, i po vypršení mandátu. Jako hrdina druhé světové války byl k velké politické kariéře prakticky předurčen, a třebaže nikdy v životě nepřišel s žádnou skutečně inspirativní vizí, dosáhl dvou přesvědčivých vítězství v prezidentských volbách. Úřad samotný nijak zásadně neproměnil, spíše jej prostě „zastával“. Odhodlání Eisenhowera neustoupit Sovětům, skutečnost, že i v kritických chvílích dokázal udržet svět v míru, a také – v neposlední řadě – jeho postoj k rasovým otázkám nicméně činí jeho politický odkaz hodnotnějším, než by se mohlo na první zjednodušený pohled zdát.

Dwight David Eisenhower se narodil 14. října 1890 ve městě Denison v Texasu, v podobně zbožné rodině a v podobných sociálních poměrech jako jeho předchůdce v úřadu Harry S. Truman. Již v roce 1892 se ale rodina přestěhovala do kansaského Abilene, kde malý Dwight vyrůstal, trávil hodně času v přírodě, sportoval a zajímal se – k nevelké radosti matky – zejména o válečné dějiny a o vše, co souviselo s armádou. Zatímco pro Trumana byla vojenská služba pouhým prologem k vynikající kariéře státního úředníka a politika, Eisenhower se po přijetí na United States Military Academy známou jako West Point (podle města ve státě New York, kde se nachází) armádě upsal na velkou část života.

V roce 1915 Eisenhower ve West Pointu s průměrným prospěchem absolvoval a následně působil – již jako ženatý muž (v roce 1916 si vzal za ženu Mary „Mamie“ Doudovou) na několika štacích u pěchoty a u tankových jednotek. První světové války se nezúčastnil, neboť byl pověřen výcvikem tankistů v pensylvánském Gettysburgu. Také po válce sloužil jako velitel tankové jednotky, poté v zóně Panamského kanálu, absolvoval důstojnické, respektive velitelské kurzy ve Forth Leavenworth v Kansasu a v Carlisle v Pensylvánii, rok působil též ve Francii. Jak vidno, jednalo se o solidní, avšak ničím výjimečnou a možná i trochu nudnou vojenskou kariéru.

Klíčová změna nastala na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Eisenhower stal pobočníkem náčelníka generálního štábu americké armády generála Douglase MacArthura. Právě tato nesnadná služba včetně několikaletého působení na Filipínách jej výtečně připravila jak na následný vzestup v armádě, tak na působení v politice. V roce 1941 prezident Roosevelt „Ikea“, jak mu říkali přátelé, povýšil do hodnosti brigádního generála, díky čemuž se v prosinci 1942 mohl stát vrchním velitelem spojeneckých jednotek v severní Africe, tedy šéfem tzv. operace TORCH. Po vítězství spojenců – státy Osy, tedy Německo a Itálie, kapitulovaly v Tunisku v květnu 1943 – a po úspěšném vylodění na Sicílii a v jižní Itálii, o něž se z nemalé části zasloužil (třebaže to britští velitelé, například šéf generálního štábu Alan Francis Brooke, zpochybňovali), jmenoval prezident Eisenhowera vrchním velitelem operace OVERLORD, tj. vylodění spojenců v Normandii (6. června 1944) a následných operací v Evropě, které skončily bezpodmínečnou kapitulací hitlerovců 8. května 1945. I během těchto bojů pokračovaly Eisenhowerovy spory s Brity a také s vůdcem francouzského protiněmeckého odboje generálem Charlesem de Gaullem, nikdy však nepřekročily mez, která by bránila v zásadě efektivní spolupráci.

Po válce Eisenhowerova kariéra pozvolna nabírala politický rozměr. Nejprve se stal vojenským guvernérem americké okupační zóny v Německu, poté náčelníkem generálního štábu US Army, rektorem Kolumbijské univerzity v New Yorku a, konečně, vrchním velitelem jednotek NATO. O rok později pak začal usilovat, z pohledu svých přátel, stoupenců i nemalé části veřejnosti logicky, o prezidentskou kandidaturu za republikány a následně se prosadil v lítém vnitrostranickém boji proti senátoru Robertu A. Taftovi. V samotných volbách na podzim 1952 přesvědčivě porazil demokrata Adlaie Ewinga Stevensona II. (v poměru 55:44 %, 39:9 státům a 442:89 volitelům).

Bylo tomu tak především proto, že měl jako viceprezidentského kandidáta Richarda Milhouse Nixona (1969–1974), jenž mu zajistil přízeň republikánské antikomunistické pravice, že si (prozatím) neznepřátelil vlivného senátora Josepha McCarthyho v době tzv. „honu na rudé“, že měl pověst vítěze druhé světové války, dostatek peněz a podmanivý, přitažlivý úsměv. Svou roli hrálo rovněž to, že demokraté vládli v Bílém domě již od roku 1933, a část voličů si přála změnu už jen proto. Hvězdy zkrátka byly „Ikeovi“ nakloněné.

Eisenhower měl v zásadě štěstí i poté, co se stal prezidentem. Ekonomika jela na plné obrátky (padesátá léta patřila v USA k desetiletím největší prosperity v celém dvacátém století), ministerstvo zahraničí řídil schopný John Foster Dulles (1888–1959; jeho bratr Allen [1893–1969] byl pro změnu šéfem CIA), v roce 1953 navíc zemřel Stalin, v důsledku čehož (o)padlo největší napětí studené války. Zatímco na domácí politické scéně byl Eisenhower spíše pasivní (což se projevilo mimo jiné ve ztrátě republikánské většiny v Kongresu), jeho zahraniční politika byla naopak poměrně činorodá.

Jako příklad lze uvést formulaci strategie, respektive koncepce odvety zbraněmi hromadného ničení, stejně jako odhodlání tyto zbraně použít v případě ohrožení země, danou primárně obavami z rozpínavosti komunismu (především v jihovýchodní Asii). Za relativně úspěšná bylo možné označit i jednání se Sověty v Ženevě (tzv. „duch Ženevy“), odstranění prokomunistické vlády premiéra Mosadeka a návrat šáha k moci v Íránu a porážku guatemalských komunistů. Američané vnímali pozitivně i postoj Washingtonu v době tzv. Suezské krize (1956), během níž se USA podle nich „správně vymezily vůči britskému a francouzskému neokolonialismu“. Stejně oceňovali i „racionální přístup“ k tzv. „maďarským událostem“ (1956) – jít kvůli Maďarsku do války se Sověty se nikomu nechtělo.

Z výše uvedených důvodů se nebylo co divit, že Eisenhower s Nixonem v předvolební kampani v roce 1956 akcentovali právě zahraničněpolitické výsledky vlády. Demokrat Adlai Stevenson, jenž se generálovi postavil znovu, neměl ani tentokrát šanci („Ike“ vyhrál poměrem 57:42 % hlasů, 41:7 státům a 457:73 volitelům), a republikány tak čekaly další čtyři roky v Bílém domě. Jestliže prezident čelil již v prvním období své vlády námitkám, že není dostatečně aktivní, pro druhé období to platilo dvojnásob. Zčásti za to mohly relativně vysoký věk, překonaný infarkt a s tím související únava, zčásti pak vědomí, že již není kam spěchat, kam kráčet – další čtyři roky nepřipadaly tak jako tak v úvahu.

Za zmínku stálo především vyhlášení tzv. Eisenhowerovy doktríny (1957), jejímž cílem bylo pomáhat (ekonomicky a případně i vojensky) zemím Blízkého a Středního východu, ohrožovaným komunismem a ve své podstatě levicovým panarabským hnutím. Podobně tomu bylo s americkou vojenskou misí v Libanonu v roce 1958, během níž se Washingtonu podařilo udržet u moci tamní prozápadní vládu. Neúspěchem, který navíc protivník dokázal propagandisticky využít, byla naopak porážka ve vědeckotechnickém soupeření se Sověty, kteří v roce 1957 vypustili do vesmíru první umělé družice Země Sputnik 1 a Sputnik 2 (se psem Lajkou na palubě). I to byla jedna z příčin další porážky republikánů ve volbách do Kongresu.

Z posledních let Eisenhowerovy vlády je třeba připomenout jednak svým způsobem přelomovou návštěvu sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova ve Spojených státech v roce 1959, jednak složitá jednání o zákazu jaderných zkoušek, stejně jako počátky druhé berlínské a karibské krize a také tzv. Aféru U-2, tj. sestřelení amerického průzkumného letounu tohoto označení nad územím Sovětského svazu v květnu 1960; to mělo mimo jiné za následek zrušení plánovaného summitu vedoucích představitelů obou zemí v Paříži a zhoršení vzájemných vztahů, jež pokračovalo i za vlády Eisenhowerova nástupce Kennedyho.

Hodnocení každého prezidenta a politika obecně přirozeně závisí na tom, z jakých pozic je hodnocen. Zatímco pro republikány a pro politické konzervativce tak Eisenhower zůstává „jednou z nejlepších hlav státu v moderních dějinách země“ (společně s Ronaldem Reaganem a, jak se můžeme stále častěji dočíst, s Georgem Bushem mladším), demokraté a političtí liberálové, případně levicoví progresivisté jej naopak vidí silně kriticky, třebaže i oni nemohou nepřipustit, že například v otázce lidských práv, v rasových záležitostech či v přístupu vůči tzv. mccarthyismu jednal takřka vždy ve shodě s obecně platnými „vyššími principy mravními“. Na to, aby jej přijali tak říkajíc „za svého“, to ale ani náhodou nestačí, což je nejspíš i dobře.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud