Jak jsem psal v závěru předchozího dílu seriálu, zavražděním prezidentů Diema (a jeho bratra) ve Vietnamu a Kennedyho ve Spojených státech v listopadu 1963 skončila první fáze amerického angažmá v Indočíně. Po nástupu Lyndona Johnsona do Bílého domu a zejména po tzv. incidentu v Tonkinském zálivu z počátku srpna 1964, ale střety mezi agresory ze Severního Vietnamu a jednotkami Vietkongu na straně jedné a jihovietnamskou armádou a americkými silami postupně přerostly v otevřenou válku, jež měla dramatický dopad nejen na poměry v Indočíně (ve Vietnamu a v jeho okolí), ale i v USA, jejichž společnost poznamenala naprosto zásadním způsobem; současně dala i název našemu seriálu.
Samotný příchod Johnsona do prezidentské funkce 22. listopadu 1963, respektive první týdny, které v úřadu strávil, nijak nenasvědčovaly tomu, že by toužil po posílení americké vojenské přítomnosti ve Vietnamu; v podobném duchu se ostatně vyjadřoval i během předvolební kampaně na jaře a v létě 1964. Jenže, jak jsem již naznačil, na počátku srpna 1964 došlo v Tonkinském zálivu v Jihočínském moři k událostem, které změnily chod dějin. Podle původních zpráv zaútočily 2. srpna 1964 na USS Maddox (DD-731) v mezinárodních vodách tři severovietnamské torpédové čluny, na což Američané reagovali odvetnou palbou a doprovodným útokem letounů F-8 Crusader z letadlové lodi USS Turner Joy (DD-951). Následně se Maddox vrátil do jihovietnamských vod, aniž by byl vážněji poškozen; zprávy o újmách severovietnamských členů se nicméně na obou stranách liší. O dva dny později, 4. srpna, zaútočili Severovietnamci na Maddox a Turner Joy údajně znovu, jakkoli zprávy o útoku byly mlhavé, neurčité a nejasné a později takřka vyvrácené. To ale v daný okamžik nebylo pro další vývoj podstatné.
Prezident Johnson totiž ještě před půlnocí téhož dne vystoupil s rozhlasovým projevem, ve kterém oznámil, že Washington bude na útok „adekvátně reagovat“ a necelé dvě hodiny poté už americká letadla bombardovala vojenské cíle ve městě Vinh na řece Cả či Lam (klíčový bod v „koridoru“ spojujícím Barmu, Thajsko, Laos a Vietnam). Johnson sice současně ubezpečil moskevské vedení, že v žádném případě nehodlá rozpoutat „konflikt zásadního významu“, o eskalaci už ale bylo rozhodnuto. Bylo tomu tak tím spíš, že následujícího dne Kongres drtivou většinou schválil tzv. Tonkinskou rezoluci (ve Sněmovně reprezentantů se tak stalo v poměru 416:0, v Senátu v poměru 88:2, když proti hlasovali pouze demokrati Wayne Morse, zastupující stát Oregon, a Ernest Gruening z Aljašky), která státu de facto dávala volnou roku k tomu, aby mohl reagovat na jakýkoli útok namířený proti ozbrojeným silám USA a aby mohl poskytnout podporu členským státům tzv. Manilského paktu (Southeast Asia Treaty Organization [SEATO], jež vznikla v září 1954, jejími členy se staly USA, Velká Británie, Francie [vystoupila 1974], Austrálie, Nový Zéland, Pákistán [vystoupil 1973], Filipíny a Thajsko a jejíž činnost byla ukončena na konci června 1977); prezident tak fakticky získal možnost vést „vietnamskou válku“, jak se konfliktu začínalo v USA i mimo ně říkat, „legitimně“ a po svém.
Skutečnost byla nepoměrně složitější. Johnson si, pokud šlo o zahraniční politiku, nebyl zdaleka tak „jistý v kramflecích“ (právě z tohoto důvodu si ponechal ve své vládě Kennedyho „nejlepší a nejbystřejší“ lidi v čele s ministrem zahraničí Deanem Ruskem [v úřadu v letech 1961–1969] a ministrem obrany Robertem McNamarou [v úřadu v letech 1961–1968]) jako na vnitropolitické scéně, kde se pokládal za téměř neomylného, přesto ale instinktivně cítil, že „Vietnam je past, do níž lze snadno spadnout, ale z níž bude těžké vylézt“. S ohledem na vnitropolitickou situaci – ano, již během kampaně na podzim 1964 chápal, že pro uskutečnění své „historické mise“ v čele země bude potřebovat dostatek času, a tedy i znovuzvolení v roce 1968 – přitom chápal i to, že se nemůže „odpovědnosti za Vietnam“ zříci a že by potenciálního selhání v Indočíně jeho republikánští i vnitrostraničtí protivníci nepochybně využili k jeho diskreditaci. Příklad bývalého prezidenta Harryho Trumana (v Bílém domě v letech 1945–1953), jemuž opozice ani část vlastní strany nikdy neodpustily „ztrátu Číny“, byl v tomto ohledu více než varovný.
Do války!
Všechny tyto složité a navzájem propojené faktory a příčiny způsobily, že se Johnson nakonec, byť nerad, rozhodl pro válku. Pro veřejnost tento obrat symbolizoval jeho známý výrok o tom, že se nestane „Chamberlainem s deštníkem“, tj. mužem, který bude nečinně přihlížet tomu, jak komunisté postupně ovládnou Jižní Vietnam a poté budou v postupu pokračovat přes Laos a Kambodžu dál. V tomto odhadu měl Lyndon Johnson nepochybně pravdu. Přes všechny nejasnosti kolem Tonkinského incidentu nezapomínejme na to, co „americké“ válce dlouhodobě i bezprostředně předcházelo, tj. na to, že tím, kdo po kolapsu francouzské koloniální vlády bránil dlouhodobě funkčnímu, kompromisnímu řešení „korejského typu“, nebyli ani Jihovietnamci, ani Američané, ale komunisté ze Severu v čele s Ho Či Minem. Právě oni byli agresory, kteří metodicky eskalovali válku s cílem sjednotit zemi pod svým vedením, zatímco Washington, pravda, ne vždycky moudře a prozíravě, ale v zásadě správně, pouze reagoval na jejich útoky v obavách z již v minulém dílu vysvětleného „dominového efektu“.
Situaci komplikovaly dvě věci. Za prvé fakt, že se Washington mohl na nové jihovietnamské politické vedení spolehnout ještě méně než na to Diemovo, stejně jako na jihovietnamskou armádu. A za druhé že odhodlání vůdců Severního Vietnamu uspět, a to i za cenu „neomezených obětí“ z řad pravidelné armády, Vietkongu i civilistů, bylo vpravdě nesmírné a vyžadovalo od USA stále „vyšší míru angažovanosti“. Johnson i američtí velitelé, ať už přímo ve Vietnamu či doma, to chápali, prezident si ale zároveň nechtěl připustit, „že by měl válčit, jako kdyby Severovietnamci zaútočili na jeho zemi“. Jeho pozdější vyjádření o tom, že chtěl vyhrát bez rozpoutání totální války, s udržením podpory alespoň části americké veřejnosti a médií a nevypadat ve světě jako neokoloniální agresor, toto mé konstatování potvrzuje.
Američané přitom v Indočíně jistě ne „totální“, ale přece velkou válku nejpozději od března 1965 tak jako tak vedli. Generál William Childs Westmoreland (1914–2005), známý pod přezdívkou „Westy“, jenž velel americkým jednotkám ve Vietnamu v letech 1964–1968 (a jenž se poté stal náčelníkem štábu pozemní armády USA), se s ohledem na postoj Washingtonu rozhodl pro tzv. opotřebovávací válku, přičemž doufal, že komunistům dojdou postupně zbraně i lidé. V tom se však, podobně jako Johnson a další politikové, osudově mýlil. Na konci jeho působení ve Vietnamu zde Spojené státy měly bezmála 540 000 lidí, od vítězství ale byly stále velmi daleko. Podpora veřejnosti, zpočátku nakloněné tomu „nakopat komunistům zadek, ať už je to kdekoli“, se navíc postupně vytrácela, ve druhé polovině šedesátých let zmizela docela a místo ní přišly znechucení, odpor a nenávist.
