V letech 1974 a 1975 dospěla éra, kterou jsme v našem seriálu nazvali Amerika ve válce (1961–1975), k tragickému vrcholu. Došlo k tomu jak na vnitropolitické scéně, kde prezidenta Richarda Nixona donutilo k rezignaci jeho jednání v třaskavé aféře Watergate (1974), tak na mezinárodním poli, zejména v Indočíně, kde nastalá slabost „Ameriky“ po pádu Nixonovy administrativy ztratila schopnost vzdorovat tlaku severovietnamských komunistů, což vyústilo v pád Saigonu (1975) a v takový pokles prestiže USA ve světě, jaký neměl od konce druhé světové války obdoby. Pokračování slabošské politiky détente (jednání, usmiřování a ustupování Moskvě) za vlády prezidentů Geralda Forda (1974–1977) a Jamese Cartera (1977–1981) tento trend pouze potvrdilo, přičemž pomyslné „reaganovské“ svítání bylo doposud daleko.
Pokud jde o aféru Watergate, nikdo už ji patrně ve stručnosti nevystihne lépe než americký historik Tom Wells v knize The War Within: America᾿s Battle over Vietnam (1994), na kterou české čtenáře upozornil Karel Durman ve své monumentální syntéze „Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. II. Konce dobrodružství“ (2009): „Bestie jménem Watergate byla vyústěním nejistoty a paranoie v Bílém domě, živenými válkou v jihovýchodní Asii i neschopnosti vyrovnat se s nesouhlasem“. V této zdánlivě jednoduché větě je sice řečeno všechno podstatné, přesto se ale na věc pojďme podívat podrobněji.
Podrobný popis aféry či skandálu, jak chcete, jsem již napsal v jednom z prvních dílů seriálu, a proto se mu teď věnovat nebudu, primárně se ale místo toho pokusím vysvětlit, oč šlo v celé složité kauze doopravdy a jaké dopady měla. Osobně jsem (a nejen já) přesvědčen o tom, že Richard Nixon k vloupání do sídla Demokratické strany v areálu Watergate před volbami v roce 1972 příkaz nedal, a že o tom dokonce ani nevěděl. Stejně tak je nepravděpodobné, že by za vloupáním stáli sami demokraté ve snaze Nixona zničit. Ne že by o to s pomocí ochotných levicových médií neusilovali ze všech sil, výše naznačenou hranici však zřejmě nepřekročili, už jen proto, že riziko z toho plynoucí bylo příliš velké.
Hlavní problém celé aféry představovala Nixonova mylná, ba spíše úplně zcestná představa o tom, že je jako prezident postaven nad zákony země (snad příliš nepřeháním, formuluji-li to takto ostře) a že řeší-li dramata světové politiky se sovětským vůdcem Leonidem Iljičem Brežněvěm, čínským vůdcem Maem Ce-tungem a dalšími „velkými hráči“, nemůže být přece vážně popotahován za takovou banalitu, jakou se aféra Watergate zpočátku zdála být. Bylo tomu tak tím spíš, že v Bílém domě velmi dobře věděli, jak bezskrupulózně s mocí zacházeli mnozí z jeho předchůdců (ať už Franklin D. Roosevelt nebo John F. Kennedy i další). Připočteme-li k tomu obrovský tlak, jemuž Nixon čelil prakticky od počátku politické kariéry ve druhé polovině čtyřicátých let (Hissova aféra, prohrané volby s JFK, prohrané volby o post kalifornského guvernéra), do značné míry oprávněnou představu, že „po něm všichni jdou“ a že jej establishment „nenávidí až za hrob“, nemluvě o absenci elementární sebereflexe (což se lidem v jeho postavení nezřídka stává), nebyl výsledek vlastně žádným překvapením. Nikoli rozkaz spáchat zločin, ale soustavné mlžení, lhaní a snaha zabránit vyšetřování byly finálním důvodem toho, proč musel v létě 1974 Richard Nixon z Washingtonu potupně odejít.
Ponecháme-li stranou osobní rozměr aféry Watergate a její dopad na Nixona a jeho rodinu, což mělo, bez přehánění, rozměr klasické antické tragédie, spočíval hlavní problém v totální ztrátě důvěryhodnosti, která se ale netýkala jen Nixona a jeho nejbližších spolupracovníků, nýbrž i samotné instituce prezidenta země. Míra zklamání, deziluze až zhnusení a defétismu, jež mezi „obyčejnými Američany“ zavládla, byla děsivá a důsledky byly dalekosáhlé. Nebýt Watergate, Nixonova pádu a skutečnosti, že do prezidentské funkce nastoupil Gerald Ford, jenž byl sice nejen na politické poměry, ale i obecně mimořádně slušný člověk, nikdy by se do Bílého domu nemohl dostat tak mizerný politik jako již zmíněný James „Jimmy“ Carter, v jehož éře skončil „americký pokus o sebevraždu“ téměř úspěchem.
