Příběh sedmatřicátého prezidenta Spojených států amerických Richarda Milhouse Nixona (1913–1994; v úřadu v letech 1969–1974) připomíná v řadě ohledů antickou tragédii. Navzdory tomu, že se proti všem předpokladům a nesčetným protivenstvím ze strany skutečných i samozvaných elit dokázal probít do Bílého domu a dosáhl zde řady nezpochybnitelných úspěchů, byl v létě 1974, kdy Washington potupně opouštěl, vesměs pokládán za muže, který ve funkci spáchal neomluvitelné přečiny, a proto musel na úřad rezignovat, aby se spasil před ústavní obžalobou, impeachmentem.
Přitom je dodnes jediným americkým politikem, který byl dvakrát zvolen viceprezidentem i prezidentem, státníkem, jenž výtečně rozuměl zahraniční politice a zásadně ji změnil, vzhledem k čemuž s ním své kroky na poli mezinárodních vztahů konzultovala, pravda, ne vždy veřejně, většina jeho nástupců, a mužem, na jehož pohřbu se v roce 1994 bez ohledu na jeho nejednoznačnou minulost, sešli všichni žijící exprezidenti USA i úřadující demokrat Bill Clinton.
Nixonův původ a životní začátky nebyly nijak slavné, což ale s výjimkou Franklina D. Roosevelta a Johna F. Kennedyho platilo o všech předchozích prezidentech ve 20. století. Richard, zvaný odmalička Dick, přišel na svět v předvečer první světové války, v lednu 1913, v nemajetné kvakerské rodině žijící v kalifornském městečku Yorba Linda a po dětství a mládí, během nichž se ničím zvláštním nevyznamenal, vystudoval díky stipendiu práva na Duke University School of Law v Severní Karolíně.
Po neúspěšném pokusu stát se zaměstnancem FBI se vrátil do Kalifornie, začal pracovat jako právník a v roce 1940 se oženil se svou celoživotní láskou Pat Ryanovou, s níž měl dvě dcery – Tricii a Julii, která se později provdala za vnuka amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera. Za druhé světové války Nixon sloužil jako námořní důstojník v Pacifiku a ve Spojených státech. Po skončení bojů se vrhl se do politiky, která jej od mládí lákala, až fascinovala.
Vítězství ve volbách do Sněmovny reprezentantů nad dlouholetým kalifornským zákonodárcem Jerrym Voorhisem, jehož v roce 1946 porazil zejména díky tomu, že zaujal, zcela ve shodě se svým celoživotním přesvědčením, ostrý antikomunistický postoj, z něj „den ze dne“ udělalo „naději Republikánské strany“, se kterou spojil celý svůj politický život. Nekompromisní angažmá při vyšetřování tzv. „neamerické (či protiamerické) činnosti“ na přelomu čtyřicátých a padesátých let (v časech tzv. „honů na rudé“), zejména proti bývalému vysokému úředníkovi ministerstva zahraničí Algeru Hissovi, obviněnému ze špionáže ve prospěch SSSR, a vítězství ve volbách do Senátu nad hollywoodskou hvězdou Helen Gahaganovou Douglasovou, za níž stála manželka bývalého prezidenta Franklina D. Roosevelta – paní Eleanor, v roce 1950 mu zajistilo viceprezidentskou nominaci po boku již zmíněného generála Eisenhowera, kterého si republikáni vybrali za kandidáta v naději, že jim pomůže ukončit „nesnesitelnou“, dvacet let trvající dominanci demokratů ve Washingtonu (1933–1953).
