Československý omyl: Je 28. říjen oslavou naší největší historické chyby?

David Vondráček: Je to kontroverzní názor, ale stojím si za ním. Lidé bezmyšlenkovitě říkají fráze „za první republiky, za první republiky“, jako by před rokem 1918 nebylo nic. Přitom to byl vyspělý právní stát, skoro už ústavní monarchie s všeobecným volebním právem. Když zaniklo Rakousko- Uhersko a vzniklo Československo, tak první zákon zněl, že všechny dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti.

Pavel Vondráček: Navíc novým státem s exotickým názvem Československo stále hýbaly svaly rakousky vycepované byrokracie, převzali jsme ze staré monarchie dvoukomorový parlament, organizaci armády, občanský zákoník, naprostou většinu vědeckých a uměleckých institucí, pravidla společenského styku a chování v Praze nebo Brně byla stejná jako ve Vídni nebo Lublani a mohl bych vyjmenovat další stovky společných jmenovatelů. 

Podle mě Československo za prvních dobrých deset let své existence vděčí nenásilnému přechodu z monarchie do republiky, která si ale stále částečně uchovala monarchistický étos.

David Vondráček: Jenže jsme k tomu přibrali obrovské problémy. V monarchii nebyl jeden státní jazyk, vždyť na bankovkách jich bylo jedenáct a také neexistoval jeden hlavní národ. Němčina byla sice „lingua franca“ stejně jako jí je dnes angličtina, ale nejednalo se o nějaký státem řízený nástroj ponižování jiných národů. Po roce 1918 se ale u nás uměle vytvořil „národ československý“, ačkoliv Češi netvořili ani 50 % obyvatel v novém státě. Přibrali jsme Slovensko se 40% negramotností a Podkarpatskou Rus, kde negramotných bylo až 80 %. 

V novém státě žili Češi, Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni, Ukrajinci, Chorvati, Židé… Bylo to malé Rakousko–Uhersko, ale s jedním zásadním rozdílem: bylo postaveno na nacionalismu, na fikci národního státu jednoho uměle vytvořeného československého národa.

Pavel Vondráček: Ten posun k destruktivnímu nacionalismu 19. století se odrážel už v názvu nového státu. Zatímco pro rakouskou část Rakousko–Uherska se do roku 1915 oficiálně užívalo spojení Království a země na říšské radě zastoupené (německy Die im Reichsrat vertretenen Königreiche und Länder), což nevylučovalo žádný národ ani region, tak název Československá republika zcela záměrně ostrakizuje další národnosti – především Rusíny, Poláky, Němce, Maďary. Ostatně jak bolavý a intimní problém to byl pro nečeské národnosti i dávno po roce 1918, ukázala tzv. pomlčková válka mezi Čechy a Slováky v roce 1990.

David Vondráček: Možná si neuvědomujeme, že už v samotných základech Československa byl problém, který logicky musel explodovat. Vzpomínám si, že když v roce 1994 přednášel v Praze filozof Karl Popper, tak řekl, že Československo mělo „čertovo kopyto“ nevyřešených národnostních sporů.

Pavel Vondráček: To byla tehdy velká událost. Vídeňský rodák Karl Popper, v té době mu bylo devadesát dva, přijel na pozvání Cyrila Höschla a přednášku měl na 3. Lékařské fakultě. V první části vysekl skutečně upřímnou poklonu a vzpomínku na Tomáše Garriguea Masaryka, v druhé části ale velmi kriticky řekl, že „do struktury československé otevřené společnosti byl od samého začátku zabudován zbytečný slabý článek. Narážím zde na takzvaný princip národního sebeurčení, na princip, který na Západě získal téměř absolutní morální autoritu (kterou dodnes neztratil), ačkoli stačí jen trochu popřemýšlet, abychom pochopili, že takovou zásadu nelze v Evropě vůbec uplatnit; vždyť i ostrovy jako Velká Británie, Irsko nebo Kypr jsou obydleny několika takzvanými národnostmi, které mají každá své politické vůdce, požadující národní sebeurčení. A masarykovská otevřená společnost nebyla s to dát na tyto požadavky hluboce zváženou, morální a politickou odpověď.“

Takže máš bratře pravdu, Československo byl sud plný dynamitu. Potřebuješ ale rozbušku, aby sud vybuchl. Bylo tedy jen otázkou času, kdy a kde se najde nějaká rozbuška objeví. Nakonec to byli sudetští Němci v roce 1938, ale mohli to být klidně Slováci, kteří už v roce 1933 na Pribinových slavnostech vyjadřovali touhu po samostatnosti.

(Na televizi za námi se objeví dvě fotografie lahve Becherovky. Na jedné je nápis Johann Becher, na druhé Jan Becher.)

Pavel Vondráček: Toto je dobrá ilustrace deformovaného vztahu k zaniklému státu jménem Československo. Z českého Němce Johanna Bechera, jehož rodinu jsme v roce 1945 vyhnali z Karlsbadu (Karlových Varů) a likérku mu zabavili, jsme dnes na etiketě udělali Čecha Jana Bechera. Dnes se hrdě hlásíme k tzv. „českému stříbru“, ale velkou část tohoto bohatství nevytvořili Češi hovořící českým jazykem, ale Češi jazyka německého, kterým lidově říkáme sudetští Němci a také samozřejmě Židé.

David Vondráček: To je naprosto klíčové. Kdo vytvářel HDP v předválečném Československu? Téměř 60 % ho tvořila německy hovořící část obyvatel. A pokud se podíváme na České království před rokem 1918, bylo to dokonce 70 %. Byli jsme tak plynulým pokračováním Rakouska, konkrétně jeho části Předlitavska, které bylo před první světovou válkou desátou největší ekonomikou na světě, ale po jeho rozpadu jsme se propadli v žebříčku HDP o osm míst. Proč? Protože jsme si k vyspělým českým zemím „přilepili“ agrární, zaostalé Slovensko a Podkarpatskou Rus.

Nejen Becherovka, Mattoni, ale stovky podniků, ty slavné porcelánky, sklárny, textilky, chemičky, strojírny, ale i značná část pěstování chmele (Žatec byl převážně německé město) nebo vína byly v rukou německy mluvících občanů. Dnes tomu všemu mystifikačně říkáme „české stříbro“, ale bez českých Němců a převážně německy hovořících Židů by Československo nikdy nepatřilo mezi nejvyspělejší ekonomiky světa. Byli jsme bohatí díky nim. 

Ironií osudu je, že z daní těchto německých podnikatelů se pak platily české národní projekty. Jejich vyhnáním po roce 1945 jsme nepřišli jen o jejich šikovné ruce, ale především o jejich know-how. Podívej se, co se s Československem stalo po roce 1945 a kam se přitom posunulo Bavorsko? Z chudé agrární země se stala nejbohatší spolková země, a to z velké části díky vyhnaným sudetským Němcům. Třeba lidé z Jablonce dokonce v Bavorsku založili město Nový Jablonec a pokračovali ve výrobě světoznámé bižuterie. Takových případů jsou stovky.

Pavel Vondráček: Bratře, tvůj pohled na Tomáše Garrigue Masaryka se v průběhu let dost změnil. Pamatuji si, že jsi ho dřív velmi obdivoval.

David Vondráček: To byla postupná proměna. Jeho život za Rakouska mi imponoval, protože bořil národní mýty, třeba kolem rukopisů. Ale pak si vysnil jakousi mytologii o českém národě, která byla historicky nepřesná. Vymyslel termín „českého humanismu“, který údajně začíná u Husa. Jenže skuteční historici jako Josef Pekař mu argumentovali, že Hus byl spíš středověký katolický konzervativec a že jeho teze vedly k rozkladu společnosti.

Masaryk z toho ale udělal falešnou vizitku, že Češi jsou humanističtější než jiné národy. Přitom do konce života používal termíny jako „plemeno“ a „rasa“ a věřil v neměnné povahy národů. Slovany považoval za „holubičí“, i když na vlastní kůži při Hilsneriádě poznal, jaká ta holubičí povaha je, když ho Češi chtěli lynčovat.

Pavel Vondráček: Jednou jsi mi v pražské hospodě řekl, že by dnes Masaryk za své jednání šel sedět. To je docela silná káva.

David Vondráček: Ano, a to kvůli korupci a nedemokratickým praktikám. Měl k dispozici tajný státní dispoziční fond, který šel zcela mimo rozpočet. Nikdo nevěděl, odkud se v něm berou peníze. Z tohoto fondu prokazatelně uplácel politiky a novináře, aby si udržel vliv. Ferdinandu Peroutkovi dal milion korun, což by dnes bylo asi 60 milionů, na založení časopisu Přítomnost a na budování politické strany. 

S Benešem měli vytipovaných asi 20 novinářů doma i v zahraničí, které platili. Anonymně pod šiframi psal články do čtyř deníků. Prezidentská kancelář měla vlastní malou tajnou službu a likvidovala politické odpůrce, jako byl generál Gajda. To by se dnes bralo jako nepotismus a zneužití pravomoci nejhoršího ražení.

Pavel Vondráček: Existuje jedna mediálně inflační věta Tomáše G. Masaryka o tom, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Ty ale tvrdíš, že ten stát nebyl od začátku postaven na pevných a pravdivých základech.

David Vondráček: Nebyl. Ústava začínala slovy „My, národ československý“, což byla lež. Beneš na mírové konferenci ve Versailles slíbil, že Československo bude uspořádáno podle kantonálního systému Švýcarska, aby uklidnil velmoci, které se bály národnostních třenic. Věděl ale, že to nikdy neudělá. Historik Pekař k tomu řekl: „Mé češství je natolik sebevědomé, že pohrdám prostředky lsti a úchvatu.“ Tady se ale lhalo. Takže k té Masarykově větě, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“ musím dodat, že pokud se státy zrodí ze lží, nemůžou vydržet.

Pavel Vondráček: Masaryk s Benešem navíc měli dvojí metr. V Čechách a na Moravě trvali na nedotknutelnosti historických hranic, aby udrželi německé pohraničí, ale na Slovensku a Podkarpatské Rusi toto právo nerespektovali, uplatňovali právo etnické a jinde zase zabírali i ta území, která nejenže byla historicky uherská, ale neměla ani žádnou souvislost s etnickými Slováky, třeba Komárno, Lučenec, Dunajská Streda aj. Jen proto, aby získali co nejvíce území. Z pohledu geopolitiky bylo Československo chaotický projekt.

David Vondráček: Uvidíš, že až tento podcast vydáme, snese na nás vlna nacionální nenávisti. Přitom sebevědomě udělat hlubinnou reflexi poválečného období a uznat ty strašlivé nacionalistické a ideologické chyby, kterých se lidé dopustili, to přece nijak neohrožuje identitu a integritu státu nebo národa. Naopak ji posiluje. Myslím, že to tak cítí stále více lidí. Sám pro sebe jsem si to pojmenoval jako „průnik empatií“. To znamená, že s lidmi se dá vždy diskutovat a diskuse obohacuje navzájem, a to i diskuse s bývalými nepřáteli či soupeři.

Pavel Vondráček: První československá republika trvala jen dvacet let. To není ani jedna lidská generace. Ten krátký úsek je obzvláště patrný, když si uvědomíme, že od revoluce v roce 1989 uběhlo téměř dvakrát tolik času. První období Československa skončilo v roce 1938 v Mnichově. V Česku je Mnichovská dohoda vnímána jako absolutní zrada Západu, a vlastní vinu si moc nepřipouštíme.

David Vondráček: My Češi rádi házíme odpovědnost na druhé. Neustále opakujeme mantru, že o vzniku Československa rozhodly velmoci, o jeho konci také a o vyhnání Němců také velmoci. Nepřijímáme vlastní odpovědnost. Ten stát se ale nerozpadl jen kvůli Hitlerovi. On se rozpadal zevnitř. Beneš, Masarykův korunní princ, ještě před Mnichovem tajně vyslal ministra Jaromíra Nečase s nabídkou, že se části pohraničí vzdáme. Vláda na francouzský a britský nátlak na odstoupení území přistoupila ještě před samotnou konferencí. 

Mnichov jen formálně potvrdil něco, s čím už československá strana víceméně souhlasila. Ten stát postupně chtěli a opustili Němci, Maďaři, Poláci a nakonec i Slováci. Nemohli jsme se divit, když jsme dvacet let ignorovali jejich práva a pěstovali v sobě český a československý nacionalismus.

Pavel Vondráček: Vznik Československa je státním svátkem v Česku i na Slovensku, ale tam na rozdíl od nás není dnem pracovního volna. Zdá se, že pohled Slováků na zaniklý stát je mnohem střízlivější a kritičtější.

David Vondráček: Přesně tak. Je to absurdní. Srbové taky neslaví vznik Jugoslávie. Náš současný stát, Česká republika, vznikl přece 1. ledna 1993. To, co slavíme, je vznik státu, který ztroskotal, protože byl od počátku chybnou konstrukcí. Britové, kteří od začátku nesouhlasili s rozbitím Rakouska-Uherska, to viděli jasně. Rád cituji Winstona Churchilla, kterého u nás všichni obdivují.

Pavel Vondráček: Myslíš jeho vyjádření z roku 1946?

David Vondráček: Ano, tehdy napsal: „Kardinální tragédií byl úplný rozpad Rakousko-Uherské monarchie. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život přinášející výhody obchodu i bezpečnosti celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl sílu čelit sám o sobě tlaku znovu oživeného Německa a Ruska.“

To sousto, které si Češi v roce 1918 vzali, bylo na ně příliš velké. Byl to takový malý, provinční kolonialismus. A jak říká jedna metafora: když si vezmeš moc velké sousto, rozkašleš se a zvracíš. My na to zvracení každý 28. říjen vzpomínáme jako na vznik našeho státu. Je to smutné, jakoby současné Česko nebylo naším státem.

Pavel Vondráček: Je to tak trochu směšné. Němci také neslaví 18. leden, protože v tento den roku 1871 vzniklo sjednocené Německo a Německé císařství. Místo toho slaví 3. října Den německé jednoty, tedy den, kdy se v roce 1990 spojilo rozdělené Německo v jeden současný stát.

Co si z toho vzít pro dnešek? Možná je čas přestat být sentimentální. Přestat oslavovat stát, který zanikl a jehož druhá polovina – Slovensko – tento den moc neprožívá. Místo toho bychom se měli vrátit k hlubším kořenům. K tisícileté historii Českého království, kde vedle sebe žili Češi a Němci. A společně budovali jednu z nejbohatších zemí Evropy.

David Vondráček: Možná je na čase si přiznat, že Churchill měl pravdu. Přestaňme kňučet nad Mnichovem a falešně oslavovat Masaryka. Buďme sebevědomým národem, který zná své skutečné, tisícileté, nejen dvacetileté dějiny.

Celý díl rozhovor si můžete v audio i video verzi pustit >>ZDE<<

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.