Klimatizace zachraňuje životy. Evropa proti ní ale vede podivnou válku

Na mříži nad větrací šachtou metra na rohu Lexington Avenue a 52. ulice stojí hvězda první velikosti. Sukně jejích bílých šatů se vzedme v proudu vzduchu a odhalí krásné nohy v sandálkách, zatímco celý Manhattan – alespoň podle scénáře – sálá jako výheň. Bezejmenná dívka, kterou ztvárnila božská Marilyn, si ten chladný proud vzduchu vychutnává jako vzácnost. Říká mu lahodný vánek.

Píše se polovina padesátých let a většina Newyorčanů, nejen těch filmových, bojuje s letním vedrem, jak umí: ledovými drinky na požárních schodištích, otevřenými okny nebo mokrými ručníky přehozenými přes ventilátory. Klimatizace v bytech je stále výsadou bohatých.

O sedmdesát let později je klimatizací vybaveno 90 procent amerických domácností, včetně těch nejchudších. A výsledek? Dopad horkých dnů s průměrnou teplotou nad 26,7 °C na úmrtnost klesl o 70 procent. Téměř celý tento pokles nastal po roce 1960 a lze jej z velké části připsat masovému rozšíření klimatizace.

Ekonomové odhadují, že přínosy této technologie pro americkou společnost dosahují desítek až stovek miliard dolarů. Její největší hodnota se však nedá vyjádřit penězi: klimatizace zachraňuje lidské životy.

Lee Kuan Yew, architekt singapurského zázraku, kdysi prohlásil, že klimatizace byla pro jeho zemi nejdůležitějším vynálezem v dějinách. Umožnila totiž rozvoj v tropech. Bez ní by se na ostrovech ležících jen 150 kilometrů severně od rovníku dalo pracovat jen časně ráno nebo po setmění.

V Singapuru jsou klimatizované úřady, firmy, školy i drtivá většina domácností. Schopnost regulovat teplotu a vlhkost prostředí, v němž lidé pracují a žijí, sehrála zásadní roli při proměně chudé kolonie v jednu z nejvýkonnějších ekonomik světa.

Horko totiž nepředstavuje jen zdravotní riziko. Podkopává i lidskou výkonnost. Zhoršuje soustředění a rozhodování, zpomaluje reakce a zvyšuje chybovost. Jednoduché úkoly se stávají obtížnějšími, ty náročné téměř neřešitelnými.

Zvyšte teplotu místnosti z 20 na 30 stupňů Celsia a délka spánku se podle studie citované deníkem Financial Times zkrátí ze sedmi na pět a půl hodiny. Už při teplotě kolem 23 °C přitom začíná klesat nejen délka, ale i kvalita spánku. Jiné výzkumy ukazují, že vyšší teploty zhoršují kognitivní výkon studentů a snižují produktivitu administrativních pracovníků, která vrcholí při teplotě interiéru kolem 21 °C.

Není těžké si představit, co to znamená pro ekonomiky, jejichž nejdůležitějším zdrojem jsou znalosti a mentální výkon lidí. Počasí ovlivnit nedokážeme. Teplotu kanceláří, škol nebo ložnic ano.

Náklady horka většinou nevnímáme jako katastrofu srovnatelnou s povodní nebo zemětřesením. Rozpouštějí se totiž do miliard drobných ztrát: nižší produktivity, větší zátěže zdravotního systému, horších studijních výsledků a předčasných úmrtí.

…zpívá v českém coveru slavné Porterovy písně Waldemar Matuška. Viel zu heiss, swinguje o rok později rakouský zpěvák Peter Alexander. Too darn hot, sípá dnes Evropa ze všech svých koutů a malátně přitom mává vějířem dovezeným z Číny.

Přes starý kontinent se znovu přelila vlna extrémních veder a opět odhalila, jak zkostnatělá a nevlídná je jeho politika, pokud jde o ochranu lidí před teplotními extrémy.

Evropa nepatří k nejteplejším regionům světa. Je však bohatá a zároveň se drží na předních příčkách v počtu úmrtí způsobených horkem. Tento paradox ukazuje jednu zásadní věc: o důsledcích extrémního počasí nerozhoduje jen teplota, ale také schopnost a ochota společnosti se jí přizpůsobit.

Evropská města vznikala v době, kdy vedro nepředstavovalo zásadní problém. Byla navržena tak, aby v zimě zadržovala teplo. Během dlouhých vln horka se však tato přednost mění v nevýhodu. Betonové plochy, nedostatečně zastíněná okna, ulice bez stromů a hustá zástavba proměňují byty i kanceláře v akumulační kamna. Při déle trvajících teplotách nad třicet stupňů Celsia se i nejzelenější evropská města a nejdůmyslnější pasivní budovy mohou změnit v nebezpečnou past.

Starý kontinent má také starou populaci. Medián věku Evropanů dosahuje 46 let a právě starší lidé jsou vůči extrémním teplotám výrazně zranitelnější. Horko často zabíjí nepřímo a potichu. I zdravý organismus silně zatěžuje a u nemocných zhoršuje již existující potíže. Ohrožuje lidi s kardiovaskulárními chorobami, malé děti i ty, kteří jsou vystaveni vysoké fyzické nebo mentální zátěži.

Za poslední čtyři roky si vedra v Evropě vyžádala přibližně 200 tisíc lidských životů. Reakce úřadů a politiků? Doporučení více pít a důsledně zavírat okna.

Když se tato děsivá statistika v evropské debatě vůbec připomene, slouží především jako argument pro boj s klimatickou změnou. Téměř vůbec se však nepromítla do přístupu k jednoduchému opatření, které by mohlo zabránit tisícům zbytečných úmrtí: k aktivnímu chlazení budov.

Pandemie koronaviru ukázala, že tváří v tvář plošným zdravotním rizikům jsou evropské společnosti ochotny nést obrovské ekonomické i sociální náklady. Politika reagovala mobilizací nemocnic, programy v řádu stovek miliard eur a bezprecedentními zásahy do občanských práv a svobod. Odůvodnění bylo jednoduché: společnost má odpovědnost vůči zvláště ohroženým skupinám.

Zdá se však, že v případě veder na tuto odpovědnost zapomínáme. Zatímco během pandemie byla technická řešení a státní zásahy přijímány jako nutná ochrana, chlazení obyvatelstva za extrémních teplot je stále považováno za zhýralost a dekadentní luxus, který by měl zůstat za Atlantikem spolu s velkými auty a geneticky modifikovanými plodinami.

Při teplotách blížících se čtyřiceti stupňům už ale dávno nejde o pohodlí. Jde o životy a zdraví lidí, o produktivitu hospodářství a o to, jak se moderní společnost hodlá vyrovnat s teplejším světem. Jinými slovy: zda je politika ochotna využít vědu a technologii k ochraně svých občanů.

To, co je ve Spojených státech nebo Singapuru už desítky let považováno za pragmatickou infrastrukturu řešící objektivní problém, zůstává v Evropě předmětem zarputilého odmítání.

A podobně jako u jiných témat, která mainstream dlouho přehlížel nebo posuzoval skrze ideologické brýle, se i otázky extrémních teplot a klimatizace chopili populisté. Francouzské Národní sdružení (Rassemblement National) tento týden znovu vyzvalo k přijetí celostátního „plánu clim“, jehož cílem je vybavit klimatizací všechny školy a nemocnice.

Bezprostřední zkušenost s venkovní teplotou, která ještě o půlnoci překračuje normální teplotu lidského těla, zřejmě přiměla ke změně názoru i některé dlouholeté odpůrce klimatizace z řad levicových environmentalistů.

„Existují místa, kde se bez ní dnes prostě neobejdeme,“ připustila předsedkyně francouzské strany Ekologů (Les Écologistes) Marine Tondelierová. Její rozchod s „anti-clim dogmatem“, jak je sama nazvala, představuje významný obrat. Francouzské zelené hnutí totiž dosud považovalo klimatizaci za jedno z nejhorších možných řešení klimatické změny.

Ukazuje se, že i ideologie má své teplotní limity.

Jedním z nejčastějších argumentů proti klimatizaci je, že klimatickou změnu ještě zhoršuje. Chladicí média, i ta moderní, patří mezi skleníkové plyny a klimatizační zařízení spotřebovávají elektrickou energii. A spotřeba energie, jak ví každé evropské dítě vedené od útlého věku ke klimaticky vědomé askezi, je a priori špatná.

Evropská politika je vůči klimatizaci dlouhodobě hostilní. Vychází z představy, že jedinou skutečně správnou odpovědí na klimatickou změnu je spotřebovávat méně. V praxi to znamená důraz na zateplování a pasivní ochlazování budov, zatímco od aktivního chlazení odrazuje i tehdy, je-li napájeno čistou energií – ve Francii například elektřinou z jádra nebo obnovitelných zdrojů.

Nerůst jako univerzální odpověď na klimatickou změnu je problematický sám o sobě. Popírá totiž lidskou historii, v níž hrála energie ústřední roli od chvíle, kdy se pračlověk poprvé ohřál u ohně. Energie je, dalo by se říci, hybnou silou civilizace.

Selektivní energetický nerůst aplikovaný na oblasti, které jsou v moralizující Evropě nepopulární, je navíc do nebe volajícím pokrytectvím. Média používaná v klimatizačních jednotkách zajišťují i přenos tepla v tepelných čerpadlech. Čerpadla, stejně jako klimatizace, spotřebovávají elektrickou energii.

Státem dotovaná – a tedy „dobrá“ – technologie využívající termodynamický chladicí okruh zvyšuje energetický rating budov. Instalovaná klimatizace jej naopak snižuje, a to bez ohledu na to, z jakých zdrojů je napájena. Je totiž považována za zbytečnost, tedy za plýtvání.

Vraťme se do Francie. Mnoho tamních budov má energetický rating D, E nebo F a od hodnocení F už nelze nemovitosti ze zákona pronajímat. Instalace klimatizace tak může automaticky snížit hodnotu nemovitosti.

Obecné pokyny Evropských orgánů dohledu (EBA) navíc bankám ukládají, aby při poskytování úvěrů zohledňovaly energetickou třídu budovy. Horší rating znamená vyšší riziko, a tedy i horší podmínky financování – nižší poměr úvěru k hodnotě nemovitosti, vyšší úrok nebo dokonce zamítnutí úvěru.

Dvě technologie založené na stejném fyzikálním principu. Vytápění a ohřev vody na jedné straně, ochlazování interiéru na straně druhé. Ryzí dobro versus jeho údajně nemorální protipól.

Prognózy přitom počítají s tím, že do roku 2050 vzroste evropská spotřeba elektřiny v důsledku elektrifikace vytápění a rozšíření elektromobility o 1 500 terawatthodin ročně. Ve srovnání s tím jsou energetické náklady na několik týdnů aktivního chlazení budov téměř zanedbatelné.

Vytápění je v Evropě považováno za samozřejmou součást infrastruktury. Je to logické – kontinent leží v klimatickém pásu, kde chlad představuje reálné riziko pro zdraví i život.

Nikoho příčetného by nenapadlo požadovat, aby lidé v zimě vypínali radiátory a šetřili tak energii. Ve většině evropských zemí navíc existují hygienické normy stanovující minimální teplotu, kterou musí zajistit zaměstnavatelé, školy nebo veřejné instituce. Výpadky vytápění jsou důvodem k vyhlášení mimořádných prázdnin a podle rozhodnutí soudů i k odpuštění nájemného.

Proč je tomu v případě extrémního horka jinak?

Nejsilnější námitkou proti klimatizaci zůstává její spotřeba energie, a tedy i dopad na změnu klimatu. Jistě, značná část světové výroby elektřiny je stále založena na fosilních zdrojích. Na první pohled se proto může zdát, že širší rozšíření klimatizace nutně znamená vyšší emise.

Tento pohled je však – stejně jako celé anti-klimatizační dogma – neúplný. Rozhodující totiž není pouze to, kolik energie určitá technologie spotřebuje, ale také kdy ji spotřebovává. A právě v tom se chlazení zásadně liší od vytápění.

Evropské energetické systémy jsou tradičně dimenzovány na zimní špičky. Nejvyšší spotřeba přichází během chladných a temných dnů, často v období takzvané Dunkelflaute, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr.

Chlazení je naopak potřebné především během horkých letních dnů – právě tehdy, kdy je solární energie tolik, že si s jejími přebytky sítě často nevědí rady. V energetickém mixu s vysokým podílem obnovitelných zdrojů by moderní a účinné klimatizační systémy mohly pomoci lépe využít elektřinu, která dnes musí být za nemalých nákladů omezována nebo dokonce mařena.

Inteligentní, pragmatický a na vědě založený přístup ke klimatizaci by mohl energetické transformaci prospět navzdory všem dogmatům. Zlepšil by využití dostupných zdrojů, snížil náklady spojené s výrobou a distribucí elektřiny a pomohl by vyrovnávat letní přebytky solární energie. A vedle toho by zvýšil kvalitu života milionů Evropanů a každoročně zachránil desetitisíce lidských životů.

Otázky, které by si Evropa měla klást, proto znějí jinak, než jak znějí dnes:

Jak nastavit energetický systém tak, aby bylo chlazení co nejčistší a nejefektivnější?

Jak využít vědu a technologie k adaptaci na teplejší svět?

A jak co nejlépe využít prostředky vynakládané na klimatickou politiku?

Klimatizace není náhradou za ochranu klimatu. Není však ani jejím nepřítelem. Moderní klimatická politika musí plnit dva úkoly současně: snižovat emise skleníkových plynů a chránit lidi před důsledky klimatické změny.

Udržitelná společnost není ta, která technologii odmítá. Je to společnost, která ji dokáže využít k řešení skutečných problémů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a ochladíte se po tom velkém rozčilení. Díky moc.