KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | „V sále panoval pocit, že kdo filmu netleská, podporuje genocidu,“ popsal atmosféru při benátské premiéře filmu NAZA izraelský novinář Meron Rapoport. Minimalisticky natočený dokument novinářů Yuvala Abrahama a Rachel Szorové nakonec získal Zvláštní cenu poroty a zasahuje také do předvolební debaty v Izraeli. Není to přitom poprvé, co se Abraham pokusil zdokumentovat údajné zločiny, kterých se Izrael dopouští. Jde však skutečně o svědectví, a ne o manipulaci?
Dokumentární film není neutrálním otiskem skutečnosti. Je její nutně – a zcela legitimně – subjektivní interpretací, protože předkládá záznam reality z perspektivy svých autorů. Může být angažovaný i politický. Fakta použitá jako důkazy však musejí unést význam, který jim autoři přisuzují – a mezi závažností tvrzení a důkazním břemenem musí být přímá úměra.
K tomuto břemenu lze přistupovat různě. Položit si otázku, poctivě ji zkoumat ze všech stran a nechat promluvit důkazy. Nebo formulovat hypotézu a shromážděnými důkazy ji ověřovat. Nebo důkazy vyselektovat, přeskupit, zbavit nepohodlného kontextu a prezentovat je tak, aby se divák dobral k jedinému možnému závěru: tomu, který pro něj autor připravil.
Mistrem posledně zmíněné metody je Michael Moore. Jeho dokumenty vstoupily do historie filmu jako důmyslné manipulace, které z pravdivých fragmentů vytvářejí realitu deformovanou podle autorova záměru.
Abrahamův černobílý svět
Ke které metodě se hlásí, předvedli Yuval Abraham a Rachel Szorová již v oscarovém No Other Land. Film se odehrává v Masafer Yatta jižně od Hebronu, jejíž podstatná část se v roce 1980 stala vojenským výcvikovým prostorem IDF. Intenzivnější palestinská výstavba zde začala až po roce 1997 a překrývala se s více než dvacetiletým soudním sporem, během něhož mělo předběžné opatření „zmrazit“ status quo.
V roce 2022 Nejvyšší soud dospěl k závěru (i na základě historických leteckých snímků oblasti), že historické trvalé osídlení nebylo prokázáno.
Abraham složitý spor zredukoval na příběh prastarých palestinských vesnic ničených izraelskou armádou. Buldozery jsou autentické. Desetiletí před jejich příjezdem skončila na podlaze střižny jako otravný kontext.
Kritických recenzí bylo minimum. Tuvia Tenenbom se vydal na místa natáčení a zjistil mimo jiné, že izraelské buldozery stejně razantně likvidují nelegální obydlí židovských Hilltop Youth. Die Zeit jeho reportáž nepublikoval „kvůli tomu, co se děje v Gaze“. Tenenbom po sedmnácti letech spolupráci ukončil.
EU se hlásí k dohodám z Osla II, které svěřují Izraeli v Area C pravomoc v oblasti územního plánování a výstavby. Z dokumentů Unie je patrné, že věděla o absenci stavebních povolení i o probíhajícím soudním řízení a předběžném opatření. Přesto se finanční podporou podílela na změně situace a de facto tak aktivně vstoupila do sporu o využití území.
Je Abrahamova metoda hledání pravdy v NAZA jiná?
Proč psát o filmu, který zatím viděla jen hrstka diváků? Dobrá otázka. Zaprvé, bude trvat týdny, než film uvidí široká veřejnost. Již nyní je však označován za definitivní důkaz genocidy a ovlivňuje veřejné mínění.
Za druhé, argumentaci filmu zveřejnil Abraham v sérii investigací od roku 2023 a se Szorovou podrobně formulovali i závěry filmu. Důkladné, většinou nadšené recenze navíc popsaly nejen tyto argumenty, ale i obrazy a střihové konstrukce mezi nimi. To by mělo k našemu zkoumání stačit.
Co je proporcionalita
Centrálním tématem filmu je NAZA – odhad očekávaných civilních ztrát při útoku. Jistě, výpočty tzv. kolaterálních škod mohou lidem žijícím v míru připadat obscénní. Ve skutečnosti jsou nástrojem k posouzení proporcionality, kterou po válčících stranách požaduje mezinárodní humanitární právo.
Proporcionalita přitom není ani počítání mrtvých ani poměřování jejich celkového počtu na jednotlivých stranách konfliktu, jak bývá v debatě o Gaze často mylně chápána. Je posouzením přiměřenosti očekávaných civilních ztrát vzhledem k vojenské výhodě, kterou má útok přinést.
Moderní armády – včetně armád NATO – dnes pro odhady civilních ztrát (CDE) využívají systémy s podporou AI, jako je izraelský Lavender. Ve svých článcích Abraham popisuje, že systém vyhodnocoval obrovské objemy zpravodajských dat a označoval potenciální členy ozbrojených skupin.
Systém přezdívaný „Where’s Daddy?“ pak pomáhal zjistit, kde se hledaný člověk nachází. Abraham sám uvádí, že rozhodovací proces neskončil tím, že byl potenciální cíl označen systémem Lavender. Následovala lidská kontrola cíle, jeho lokalizace, CDE a rozhodnutí, zda útok za daných podmínek provést.
Zdroje, s nimiž Abraham pracoval, tvrdily, že lidská kontrola cíle někdy trvala pouhých dvacet sekund. Délka kontroly však o její kvalitě mnoho nevypovídá. ICRC požaduje učinit „všechna proveditelná opatření“ k ověření, že cíl je skutečně vojenským cílem. Upozorňuje, že co je proveditelné, závisí na okolnostech v daném okamžiku.
Ověření se samozřejmě výrazně komplikuje, nejsou-li bojovníci – v rozporu s mezinárodním právem – záměrně odlišeni od civilního obyvatelstva. Podstatnější proto je, jak spolehlivé informace těmto dvaceti sekundám předcházely a co během nich operátor skutečně ověřoval.
Pokud šlo opravdu jen o ověření pohlaví cíle označeného systémem, jehož chybovost byla podle Abrahamových zdrojů kolem deseti procent, je to závažný problém. Svědčí však o možném chybném výběru cílů, nikoli o úmyslu vybírat za cíle civilisty.
Svědci rovněž tvrdili, že povolené hodnoty NAZA byly mimořádně vysoké. Mohlo by to znamenat, že útoky IDF byly nepřiměřené, případně nezákonné. Bez znalosti vojenské hodnoty konkrétního cíle to však nedokážeme posoudit a musíme spoléhat na tvrzení Abrahamových svědků. Ale i když v zájmu poctivé debaty připustíme nepřiměřenost útoků, stále to není důkaz, že cílem bylo zabíjet civilisty.
„20 NAZA“ přitom neznamená dvacet mrtvých civilistů. Jde o ex ante odhad – tedy schválenou hranici rizika –, nikoli o ex post počet obětí. A když jeden z protagonistů filmu hovoří o schválení 500 NAZA pro jediného člena Hamásu (IDF ve svém vyjádření toto tvrzení odmítá), chybí druhá polovina rovnice. Kdo byl cílem? Pěšák s RPG nebo Jahjá Sinvár? Abraham nám nabídne čitatele a zamlčí jmenovatele. Jenže právě jejich poměr je podstatou proporcionality.
Abrahamovi svědci také tvrdí, že bojovníci byli často napadeni po návratu domů. Jenže ani volba domácího prostředí sama o sobě nedokazuje, že cílem byla jejich rodina. V Gaze, kde bojovníci splývají s civily a využívají podzemní pevnost, může být návrat domů okamžikem, kdy lze hledaného člověka spolehlivě lokalizovat.
Útok na ulici či tržišti navíc nemusí znamenat menší, ale pouze hůře předvídatelné civilní ztráty; u známé budovy lze jejich očekávaný počet alespoň odhadnout. Hranici mezi civilním prostorem a bojištěm přitom setřel už Hamás tím, že svou vojenskou infrastrukturu vybudoval pod hustě obydlenou Gazou.
Dokument NAZA staví velkou část argumentace na 24 anonymních svědcích. Anonymita jejich výpovědi nediskvalifikuje, znemožňuje nám však ověřit jejich hodnost, funkci a přístup k informacím. Analytik či operátor může velmi přesně popsat vlastní rozkazy, software, pracovní postup a to, co viděl na obrazovce nebo slyšel ve sluchátkách. Většinou však nemá přístup k informacím, právnímu posouzení a rozhodování na vyšších úrovních.
Podstatně hůře tedy může ze své pozice vědět, jaký byl úmysl celé armády, natož státu. Kdo by namítal, že takový úmysl dokazují rozhořčené výroky politiků těsně po 7. říjnu nebo nehoráznosti extrémistů v Netanjahuově vládě, kteří nejsou součástí řetězce operačního rozhodování, musí jejich důkazní váhu poměřit s důkazy svědčícími o opaku: že se Izrael v mimořádně nepříznivých podmínkách městské války snažil civilní ztráty omezovat.
A je zde ještě jedna věc, na kterou upozornil izraelský novinář a historik Haviv Rettig Gur. Izrael před 7. říjnem zásadně podcenil schopnosti a úmysly Hamásu. Po útoku nutně muselo dojít k přehodnocení vojenské hodnoty jednotlivých osob, funkcí a infrastruktury, které před válkou považoval za méně nebezpečné.
Vyšší NAZA může teoreticky odrážet a) vyšší toleranci civilních ztrát, b) vyšší přisuzovanou vojenskou hodnotu cílů nebo c) obojí. Ze samotného čísla NAZA nelze určit, která z těchto možností platila.
Prokázal Abraham úmysl likvidovat civilisty?
Jednotlivá svědectví, která Abraham předkládá, nelze jednoznačně ověřit. Považujme je – v zájmu poctivé debaty – za pravdivá. Závěr, který z nich vyvozuje, však ve světle výše uvedeného přesvědčivý není. Abraham tvrdí, že zabíjení bylo účelem systému, a dodává tak obvinění z genocidy klíčový prvek úmyslu. Tuto tezi lze poměrně jednoduše otestovat.
Nejnovější verze jmenného seznamu MZ v Gaze umožňující demografickou analýzu obsahuje 72 835 lidí. Téměř polovinu – 36 067 – tvoří dospělí muži, přestože před válkou představovali zhruba čtvrtinu obyvatelstva. Dospělých žen je 11 733, chlapců 12 803 a dívek 8 834.
Mezi teenagery je rozdíl ještě výraznější: 5 873 ku 2 751. Ne každý mrtvý muž či dospívající chlapec byl bojovníkem. Pokud by však šlo o systém, jehož účelem mělo být zabíjení civilistů, muselo by se to přepsat do demografie obětí. Pokud v ní převažují skupiny, v nichž lze očekávat nejvíce bojovníků, mluví to v neprospěch Abrahamovy teze.
Jednoduchá aritmetická úvaha ukazuje, že NAZA – dle Abrahama nastavená tak, aby vedla k cílené likvidaci civilistů – se do počtu obětí promítá jinak, než by odpovídalo jeho interpretaci. IDF uvádí přes 23 000 zabitých bojovníků. Počítejme s dvaceti tisíci a všechny ostatní mrtvé připišme Izraeli jako civilní oběti.
Pokud by vysoké hodnoty NAZA byly běžným standardem a Izrael neusiloval o minimalizaci civilních ztrát, musel by být jejich počet vyšší nejméně o jeden řád.
To nevylučuje příliš vysoké limity NAZA ani válečné zločiny v jednotlivých případech. Ty se ve statistice mohou ztratit. Systém založený na cíleném zabíjení civilistů by v ní ovšem zanechal stopu.
Slepá skvrna?
Svědectví, která Abraham předkládá, si jistě zaslouží kritickou pozornost. Manipulativní je jejich interpretace – a tu dále zesiluje zvolená juxtapozice záběrů klidného nočního Tel Avivu s obrazy zničené Gazy.
Abraham se nevyhne ani odkazům na holokaust. Masakr 7. října se ve filmu sice mihne, v obrazu války, který konstruuje, však zůstává marginální. Stejně jako skutečnost, že „klidná“ izraelská města byla během války terčem raket a dronů z Gazy, Libanonu, Jemenu a Íránu.
Jednotlivé obrazy nelžou. Souvislosti, které mezi nimi vytvořil střih, ano.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, že svět je argumentačně rozmazaný. Díky.
