ANALÝZA MICHALA RAPCA I Ursula von der Leyenová otevřela cestu k tomu, aby se Kanada stala prvním přidruženým členem Evropské unie. Drobný problém: takový status dnes neexistuje a nikdo přesně neví, co má znamenat. Pokud ale dostane skutečný obsah, může se stát mnohem víc než jen zvláštním vztahem Bruselu s Ottawou. EU si možná právě vymýšlí způsob, jak se dál rozšiřovat, aniž by každému novému partnerovi musela dát všechny výhody, židle a veta plného členství.
Evropská unie přišla s pozoruhodně evropským řešením. Kanada nemůže jednoduše požádat o klasické členství, protože článek 49 Smlouvy o EU ho vyhrazuje „evropským státům“. Tak na stole přistála nová kolonka: „associate member“.
Právě na podmínce evropského státu ostatně v roce 1987 ztroskotala žádost Maroka. Turecko naopak bylo za způsobilého kandidáta uznáno, přestože většina jeho území leží v Asii. Už tehdy tedy bylo zřejmé, že „Evropa“ není jen čára na mapě.
Von der Leyenová teď možná tuhle debatu posouvá ještě dál. Reuters upozorňuje, že „přidružené členství“ nemá v dnešním unijním právu jasný precedent a samotné oznámení překvapilo část evropských diplomatů. Německo podporuje užší vztah s Kanadou, ale nad názvem nového statusu se chce ještě zamyslet. Jinými slovy: Komise už otevřela dveře, zatímco se stále diskutuje, do jaké místnosti vlastně vedou.
VIP členství bez návodu k použití
Kanadský premiér Mark Carney už má alespoň představu, co by chtěl dovnitř nacpat. Ve Štrasburku mluvil o hlubší spolupráci v kritických surovinách, obraně, AI, energetice, vesmíru či platbách, o téměř bezproblémovém digitálním obchodu, mobilitě mladých lidí a kanadské účasti v Erasmus+ a další generaci programu Horizon.
Pořád ale chybí odpověď na základní otázku: co přesně přidružený člen dostane a čeho se naopak vzdá?
Profesor evropského práva Steve Peers z Royal Holloway upozorňuje, že nový status nemusí vzniknout jako jedna monumentální smlouva. Může být spíš politickým deštníkem nad několika smlouvami, sektorovými dohodami a různě hlubokými formami integrace.
Teoreticky tedy může vzniknout evropské menu à la carte. Jednotný trh ano, zemědělská politika ne. Výzkum ano, euro ne. Obranná spolupráce ano, hlas v Radě ne. Volný pohyb možná jen částečně.
A přesně tady začíná být nový status zajímavější než samotná Kanada.
Kanada jako pokusný králík
Pro Ottawu může být přidružené členství konečná stanice. Pro jiné země by ale mohlo fungovat úplně jinak.
Ukrajina nebo západní Balkán by mohly dostat část integračních výhod ještě před dokončením dlouhého přístupového procesu. Turecku by nový status naopak mohl nabídnout elegantnější realitu než současný stav, kdy je pořád kandidátskou zemí, ale jeho přístupová jednání jsou od roku 2018 fakticky ve slepé uličce.
Pro Kanadu tedy cíl, pro Ukrajinu či Balkán mezistanice a pro Turecko možná způsob, jak po desítkách let diplomaticky přiznat, že vlak do plného členství stojí ve stanici a motor už dávno vychladl.
Ostatně ani samotná myšlenka není nová. Francouzsko-německá expertní skupina už v roce 2023 navrhovala Evropu v několika soustředných kruzích, kde by mezi plným členstvím a širší Evropskou politickou komunitou existovalo právě přidružené členství. Země dostane část výhod členství a Unie si zároveň ušetří politicky nepříjemné rozhodnutí, zda ji skutečně přijmout.
A ani veto by tím automaticky nezmizelo. Pokud by se nový vztah opřel o klasickou asociační dohodu, Rada ji schvaluje jednomyslně. Přidružené členství by tedy nemohlo být právním trikem, kterým by bylo možné například Ukrajinu protlačit navzdory odporu některého členského státu.
Rozšíření bez dalšího eurokomisaře
Pro současné členy EU má nový model ještě jednu velmi praktickou výhodu: nemusí kvůli němu překopávat vlastní instituce.
Dnešní pravidlo počítá s jedním členem Komise za každý členský stát. Evropská rada už přitom sama stanovila, že tento systém bude potřeba znovu posoudit před nástupem první Komise po případném přistoupení třicátého člena.
Přidružená země vlastního komisaře potřebovat nemusí. Ani poslance, předsednictví Rady nebo další hlas při skládání kvalifikovaných většin. Nemusela by automaticky vstupovat do společné zemědělské politiky, koheze či všech čtyř svobod. Přechodná období by nahradily trvalé hranice toho, co do balíčku patří a co už ne.
A kdo bude další?
Kanada je ideální první kandidát, protože o klasické členství ani neusiluje a se současnou EU už má hluboké obchodní, bezpečnostní a politické vazby.
Pokud ale model začne fungovat, seznam zájemců se může rychle prodloužit.
Šéfka europarlamentu Roberta Metsolaová už zmínila Austrálii a Nový Zéland. Wellington následně připomněl, že s EU o přidruženém členství vůbec nejedná, zatímco Austrálie dává najevo zájem o další sbližování.
Pak už se nabízejí Japonsko, Jižní Korea, Británie – a dříve či později se někdo zeptá i na země severní Afriky. A znovu skončíme u otázky, na které kdysi shořelo Maroko: kde končí Evropa?
Pokud nově nebude rozhodovat geografie, bude EU muset stanovit jiné kritérium. Demokracii? Bezpečnostní spolehlivost? Ekonomickou kompatibilitu? Kulturní blízkost?
Ano, z přidruženého členství se může stát chytrý nástroj soft power. Stejně snadno ale i evropský VIP klub, v němž si Brusel sám vybere, kdo je dostatečně „náš“ a která práva mu za to dovolí využívat. Von der Leyenová tedy možná neoznámila jen nový vztah s Kanadou. Možná konečně pohnula s jedním z největších problémů dalšího rozšiřování EU: jak Unii zvětšit, aniž by při tom přestala být řiditelná.
Teď už jen zbývá evropská maličkost: zjistit, co přesně jsme to vlastně vymysleli.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
