Z hlubin Gazy: Jak Hamas budoval svou rozvědku a změnil pravidla asymetrické války

Netanel Flamer systematicky mapuje, jak Hamás od počátků svého působení vyvíjel a zdokonaloval zpravodajské schopnosti. 

Autor nemoralizuje, v jeho knize není patos ani odsuzující hodnocení. Nabízí střízlivou analýzu Hamásu coby nestátního aktéra, který se v rámci limitů snaží pragmaticky dosáhnout svých cílů. Flamer – odborník na Blízký východ – využívá primární prameny v arabštině i hebrejštině.

Pokud čtete pozorně, začne se před vámi vynořovat obraz Hamásu, který se liší od běžných mediálních karikatur. Nejde jen o radikální islamisty s kalašnikovy v ruce, ale o promyšleně fungující organizaci, která za poslední tři dekády vybudovala komplexní zpravodajskou infrastrukturu, jež by si nezadala i s některými státy.

Daniel Allington z King's College London konstatuje, že jde o „bezprecedentní studii“ o nestátním aktérovi v oblasti zpravodajské činnosti. Tento článek z velké části vychází z Flamerovy knihy.

Ještě před založením samotného Hamásu vznikla v Gaze struktura al-Majd. Původně šlo o jakousi islámskou morální policii, ale její činnost se brzy přesunula do oblasti kontrarozvědky. Al-Majd sledovala, vyšetřovala a často i popravovala domnělé kolaboranty s Izraelem. Během první intifády měly tyto popravy masivní rozměr – Flamer odhaduje, že až 80 % obětí byli ve skutečnosti nevinní lidé.

Z této organizace vzešli pozdější lídři Hamásu – Ismáíl Haníja i Jahjá Sinvár. Právě al-Majd se stala základem organizační kultury celého hnutí: maximální utajení, přísné oddělování informací a nedůvěra i vůči vlastním lidem. Typickým příkladem je případ uneseného izraelského vojáka Gilada Šalita, jehož polohu neznalo ani nejvyšší vedení hnutí.

Jak píše Allington, z velké části zůstávalo shromažďování zpravodajských informací Hamásem poměrně primitivní až do stažení Izraele z enklávy v roce 2005 a násilného vyhnání palestinské samosprávy vedené Fatáhem o dva roky později.

Tzv. lidské zpravodajství (HUMINT, human inteligence – pozn. red.) je základním kamenem každé rozvědky. V případě Hamásu šlo o budování sítě pozorovatelů, informátorů a operativců, kteří shromažďovali informace v terénu. Po roce 2005, kdy Izrael opustil pásmo Gazy, vznikly specializované týmy sledující pohyb izraelských ozbrojených sil (IDF), denní rutinu vojáků, směny a rozmístění techniky.

Flamer popisuje i sofistikovanější případy: infiltrace struktur Fatahu, využití příbuzenských vazeb, nasazování dvojitých agentů a soustavný tlak na místní obyvatele, kteří byli výměnou za privilegia nebo pod výhrůžkami nuceni ke spolupráci. HUMINT sloužil nejen k útokům, ale i k vnitřní kontrole obyvatelstva.

Signals intelligence (SIGINT) – tedy odposlech a analýza komunikace – také není doménou jen velmocí. Hamás sice neměl družice ani sofistikované interceptory, ale dovedl improvizovat. Odposlouchával izraelské rádiové přenosy, analyzoval rutinu patrol a často kombinoval tyto informace s HUMINTem pro přesnější načasování útoků.

Zároveň vyvinul pozoruhodnou schopnost SIGINTu unikat. Důležitá rozhodnutí nebyla nikdy sdělována elektronicky, mezi jednotlivými složkami panovala přísná informační izolace. K udílení rozkazů docházelo osobně. A pokud Izrael něco zachytil, byla to zpravidla návnada, která měla protivníka zavést na falešnou stopu.

Geoprostorové zpravodajství (GEOINT) je disciplína, při které se vychází z map, snímků z družic, dronů nebo terénního pozorování. Hamás v tomto ohledu budoval vlastní schopnosti odspodu - pozorovací stanoviště u hranic, dokumentace rozestavění izraelských pozic, vlastní mapování vojenské infrastruktury.

Největší důmyslnosti ale operativci Hamásu došli v podzemí. Legendární síť tunelů, kterou teroristé vybudovaly z humanitární pomoci především západních států, známá jako „Gaza Metro“ nebyla jen logistickým kanálem, ale i odpovědí na izraelskou dominanci ve vzduchu.

Podzemní přesuny, sklady zbraní i velitelská stanoviště byly navrženy tak, aby byly neviditelné z dronu i satelitu. Tunely byly také využívány k doslova podkopávání předsunutých pozic izraelské armády. Některé z nich byly skutečně zničeny podzemními výbuchy.

Sloužit měly také k (většinou neúspěšným) pokusům o proniknutí na izraelské území. Odborníci soudí, že podle rozsahu dosud neporušeného „metra“ v Gaze, Flamer a jeho zdroje možná přecenili úspěch IDF při ničení tunelové sítě v roce 2021.

Open-source intelligence (OSINT) je analýza veřejně dostupných informací. K tomu Flamer píše, že Hamás pečlivě sleduje izraelská média, sociální sítě vojáků, vyjádření politiků a komentáře v odborném tisku. Z těchto zdrojů pak sestavuje obraz o slabinách systému nebo o náladách uvnitř společnosti.

V rozhovoru s jistým izraelským politikem po útocích ze 3. října 2023 padlo, že toto se Hamásu nepovedlo, protože izraelská společnost byla tak rozhádaná, že kdyby Hamás nezaútočil, za pár měsíců by se prý Izraelci možná pozabíjeli mezi sebou.

Hamás se snaží OSINTu z izraelské strany samozřejmě čelit. V roce 2021 vydal zákaz fotografování raketových odpalů z obytných domů – šlo o snahu popřít, že by zneužíval civilní infrastrukturu.

Svoboda tisku v Izraeli tak paradoxně poskytuje Hamásu cennější data než izraelské služby získají z Gazy. Ano, jak psal Václav Havel v Moci bezmocných – demokracie těm, kteří to s ní myslí vážně, neuvěřitelně svazuje ruce.

Jedna z nejpřekvapivějších částí Flamerovy knihy se týká kybernetické války, kterou Hamás vedl proti Izraeli. Hnutí zde prokázalo nejen vynalézavost, ale i schopnost zneužít slabiny otevřené společnosti s minimálními náklady.

Jednou z nejúčinnějších taktik byl tzv. „honey-trapping“: falešné online profily atraktivních žen, které navazovaly kontakt s izraelskými vojáky přes sociální sítě nebo chatovací aplikace. Jakmile si vojáci „dívky“ oblíbili, dostali od nich odkaz na aplikaci — údajně chat, herní platformu, zpravodajský kanál nebo i pornografii.

Ve skutečnosti šlo o škodlivý software. Aplikace, dostupné někdy i přímo přes Google Play, po instalaci převzaly kontrolu nad telefonem oběti: aktivovaly mikrofon, GPS, kameru a proměnily zařízení v plnohodnotný sledovací nástroj.

Přestože se touto cestou Hamásu zřejmě nepodařilo získat zásadní vojenské informace, ukázal tím, jak snadno lze cílit na otevřenou společnost. Voják demokratického státu, který má telefon u sebe, je zranitelný způsobem, který by byl v totalitních podmínkách nemyslitelný. Izrael následně zavedl přísnější pravidla pro používání mobilních telefonů v armádě, ale škody už byly napáchány.

Čtenářům, které zajímá ideologické zázemí Hamásu, nabízí Flamer fascinující pohled na to, jak se toto hnutí snaží pochopit a předvídat chování Izraele. Protože Hamás – jako nestátní aktér – nemá přístup k tajným či strategickým informacím o fungování izraelského státu, musí se spoléhat nejen na veřejně dostupné zdroje, ale také na náboženské a kulturní stereotypy zakořeněné v arabském a islámském myšlení.

Flamer připomíná, že zakladatel Hamásu, Ahmad Jásín, zastával vyhraněně pohrdavý postoj vůči Židům. Tvrdil, že jejich jedinou motivací je vlastní zájem a strach o život – a že bez těchto dvou hybných sil by stát Izrael neměl šanci přežít. V jeho očích šlo o entitu stojící na křehkém základu egoismu a zbabělosti.

Zcela jiný pohled ale ukazuje významný duchovní vůdce Muslimského bratrstva, Júsuf al-Karadáví, který zemřel v roce 2022. Jeho hodnocení židovského nepřítele bylo překvapivě střízlivé a často i uznalé.

Korán například líčí Židy jako lidi, kteří se bojí smrti, bojují pouze zpoza úkrytu za hradbami a nemají odvahu postavit se nepříteli čelem. Al-Karadáví však tvrdí, že tyto rysy už dávno neplatí. Naopak – podle něj dnes vykazují více známek zbabělosti sami Arabové než Izraelci.

Podobně poukazuje i na posun v oblasti víry. Ačkoliv připouští, že mnoho Židů dnes žije sekulárně, zároveň oceňuje, jak byla židovská víra – byť částečně symbolická – využita k mobilizaci a sjednocení.

V raných fázích sionismu podle něj pomohla přivést Židy do Palestiny a dodnes slouží jako kulturní a duchovní pojítko židovských komunit po celém světě. Oproti tomu kritizuje situaci mezi muslimy, kde podle jeho slov chybí jakákoli srovnatelná vnitřní soudržnost.

Když 7. října 2023 zaútočil Hamás na jižní Izrael, šlo o jeden z největších zpravodajských šoků v dějinách země. Operativci Hamásu bedlivě sledovali IDF: zaznamenávali rutinu, analyzovali reakční časy a plánovali přeshraniční proniknutí. Tyto informace byly záměrně uchovávány mimo digitální prostor, aby nebyly zachyceny izraelským bezpečnostním aparátem.

Izrael reagoval masivním úderem. Byli eliminováni čelní představitelé Hamásu, ale zbytky jádra organizace zřejmě přežily. A tím pravděpodobně nezmizel ani systém, který útok umožnil – zpravodajská kultura decentralizace, disciplíny a všudypřítomné (a zcela pochopitelné) paranoie.

Flamerova kniha ukazuje Hamás jako organizaci, která se nesnaží jen slepě ničit, ale systematicky směřuje k dosažení svých cílů, a to navzdory omezeným prostředkům a silné převaze protivníka.

Flamer popisuje vraždy, únosy, výslechy i sabotážní operace bez příkras a morálních soudů. A přesto, nebo možná právě proto, z textu vystupuje fascinující obraz hnutí, které dokáže být zároveň brutální i strategické, paranoidní i disciplinované, plné improvizace i metodické. Autor s nadhledem uznává vynalézavost a odhodlání, s jakým Hamás naplňoval svou vizi asymetrického boje.

Výsledkem je netradiční, ale pronikavý vhled do logiky konfliktu, který navenek často působí chaoticky. Flamer hlavně a správně tvrdí, že i tam, kde vládne destrukce, existují pravidla, hierarchie a strategie, a že pochopit nepřítele znamená rozumět tomu, jak myslí, nikoli pouze odsuzovat to, co dělá. Knihu velmi doporučuji.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.