Ďábel nosí Pradu. Jak nás Katar oklamal elegantní tváří šejky Mozy, zatímco v tichosti financuje globální džihád

Reakce prezidenta Trumpa by se dala shrnout příslovím „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Lokace útoku na území blízkého spojence, který „usilovně“ pracuje a „statečně“ snáší rizika (jaká přesně?) ve společné snaze o dosažení míru, je dle amerického prezidenta veskrze nešťastná, ale (!) snaha o eliminaci Hamásu záslužná. 

Vzhledem k přítomnosti amerických vojsk na základně Al-Udajd jihozápadně od Dauhá – slouží zde zhruba 10 tisíc amerických vojáků – je prakticky nemožné, aby Trump o útoku na cíl v Kataru nevěděl předem. Taky je jen těžko představitelné, že by Izrael jedinečnou příležitost k likvidaci zbývajících členů vedení Hamásu využil bez Trumpova požehnání.

Podobně diferencovaně je třeba číst i reakci Saúdů, Emirátů, Jordánska nebo Egypta. Populus těchto zemí zuří kvůli humanitární katastrofě v Gaze a Izrael upřímně nenávidí. Projevy nadšení si arabské státy nemohou dovolit ani proto, že by tím mohly vytvořit precedens, který by se jim jednoho dne mohl vymstít. 

Když však odhlédneme od rozhořčených prohlášení a svolání nouzového summitu v Dauhá, je pokus o likvidaci vedení Hamásu a současně izraelská výstraha Kataru dalším z celé řady činů jakoby opsaných ze seznamu jejich tajných přání.

Katar totiž od poloviny devadesátých let vytrvale sponzoruje radikální islamistické síly v regionu a poskytuje jim útočiště. Jeho televizní stanice Al-Džazíra je platformou nejen pro šíření nenávisti k Izraeli a Židům, ale také myšlenek Muslimského bratrstva, které ostatní arabské státy od přelomu tisíciletí, nejpozději však od arabského jara, oprávněně vnímají jako destabilizující prvek ohrožující jejich existenci. 

Otec současného katarského emíra konspiroval s Kaddáfím na odstranění Saúdů a katarské peníze velkoryse podporovaly islamistické milice ve všech zemích severní Afriky i Blízkého a Středního východu. Zjednodušeně řečeno: Ochota udělat na Izrael koordinované arabské bububu je věrohodná, pohoršení nad tím, že Izrael klepl režim Ál Tháníů za jejich podporu teroristů lehce přes prsty, nikoli.

A co svobodný svět? Emmanuel Macron, který se ve Francii momentálně těší působivé podpoře 15 procent obyvatel, odsoudil tento „nepřijatelný“ útok s takovou vervou, že u toho úplně zapomněl na incident v malijské vesnici Bounti z 3. ledna 2021, při kterém francouzské letectvo podle všeho eliminovalo tři členy džihádistické skupiny Katibat Serma – spolu s 19 neozbrojenými svatebčany. Kromě Mali útočili Francouzi v posledních patnácti letech v Libyi, Čadu, Iráku i Egyptu. 

Důkladně zamést by si na svém dvorku měli také Britové. Korunu všemu rozhořčení nasadil španělský premiér Pedro Sánchez poeticky lamentující, že Španělsko nemá jaderné zbraně a letadlové lodě, aby samo dokázalo zastavit válku v Gaze. Ze všech výše zmíněných je asi jediným politikem, který to ve své bezbřehé socialistické naivitě myslí naprosto vážně.

Na rozdíl od arabských států Zálivu, Západ stále ještě úporně zavírá oči nad destruktivní povahou katarského vlivu – a nejen v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu. Oslněný glamourem a zdánlivě prozápadním směřováním země, a také ve snaze udržet si přátelskými vztahy dodávky energie a další výhody plynoucí z katarské štědrosti, vytěsňuje faktické skutečnosti dokládající, že na probíhající válce v Gaze i nestabilitě celého regionu má Katar svůj podíl, podstatně přesahující jeho geografickou a populační velikost.

Je veřejným tajemstvím, že Katar je hráčem dvou tváří. Jedna je uhlazená, určená pro západní publikum. Je to tvář nejdůležitějšího spojence Spojených států mezi nečleny Severoatlantické aliance, tvář sponzora západních univerzit a humanitárních aktivit pod záštitou OSN nebo UNICEF. 

Také tvář organizátora seriózně se tvářících panelových diskuzí s prominentními hosty, tvář investora skupujícího nemovitosti na nejprestižnějších adresách v New Yorku, Londýně nebo Paříži, tvář modernity a pokroku pod tradiční kefíjou a agálem. Ta druhá, pravá tvář, kterou Západ zarputile odmítá vidět, je tváří džihádu.

Krátce po palácovém puči v roce 1995, kdy šejk Hamad bin Chalífa Ál Thání sesadil svého otce, nastoupil Katar cestu překotné modernizace infrastruktury, rozvoje energetických zdrojů a obsazování nových trhů. To vedlo k enormnímu zvýšení jeho ekonomické síly. Jenže spolu s ní začal Katar usilovat také o vymezení se vůči svému podstatně většímu sousedovi, Saúdské Arábii, s níž sdílí wahhábistickou náboženskou tradici. 

Zhruba v době, kdy si Saúdové uvědomili, jak nebezpečná byla jejich strategie podpory islamismu v druhé polovině 20. století, od níž si slibovali imunitu vůči násirismu, baatismu a komunismu, se Katar stal jedním z hlavních šiřitelů politického islámu. Využívá k tomu své obrovské finanční zdroje, ale také „měkkou sílu“ moderní televizní stanice Al-Džazíra. Ta do 150 zemí světa vysílá kromě zpravodajství – většinou viděného skrze objektiv islamistů – také otevřenou islamistickou propagandu.

Arabské jaro poskytlo Kataru ideální platformu pro uplatnění vize významné regionální síly ovlivňující dění v regionu a podporu Muslimského bratrstva a dalších islamistických skupin v Egyptě, Tunisku, Libyi, ale také Hamásu v Gaze a palestinských frakcí mimo Gazu. 

Zároveň se však Kataru podařilo vytvořit si pověst nezbytného prostředníka v konfliktech v regionu a přesvědčit Západ, že jeho cílem je podpořit rozvoj demokratické plurality v zemích jako Libanon, Jemen nebo Libye. V praxi ovšem finančními transfery, poskytováním azylu a organizováním konferencí všeho druhu pomáhal organizacím jako Džabhat al-Nusra, Hamás, Hizballáh, Tálibán, islamistům v severní Africe a dalším teroristickým skupinám.

Dlouholetý britský diplomat sir John Jenkins, který na Blízkém a Středním východě působil přes tři desetiletí, vzpomíná na katarské angažmá v Libyi po pádu Kaddáfího režimu s neskrývaným rozčarováním. Součinnost Kataru a Turecka při podpoře islamistických milicí úspěšně torpédovala proces demokratizace země – navzdory snahám Západu a Spojených arabských emirátů a v rozporu s vůlí většiny Libyjců.

„Libyjská zkušenost pro mě byla formativní. Byl jsem přesvědčen, že to, co dělají, je destruktivní. Během působení na Blízkém východě, které sahá až do počátku 80. let, jsem nezažil žádný jiný stát, který by – dle mého názoru – měl natolik destruktivní vliv na sociální a politickou strukturu ostatních zemí v regionu,“ uvedl Jenkins.