Smrtící pogrom na Židy v Austrálii je důsledek zevšednění antisemitismu ve společnosti

Mezi slavícími lidmi na pláži je i Wayne a Vanessa Millerovi a jejich dvě dcery, čtyřletá Capri a tříletá Gigi. Všude hraje hudba, děti natěšeně běhají se svými vrstevníky, jednu chvíli si hrají kousek od rodičů, za minutku s pištěním mizí mezi lidmi, kteří si užívají neděli, slunce, vzduch provoněný jídlem ze stánků, pospolitost.

Chviličku po půl sedmé přiběhne Capri k rodičům, že chce zvířátko uvázané z podlouhlého balónku. A tak se spolu s tátou vydají ke stánku. Gigi dál jako kometa obíhá s ostatními dětmi kolem mámy. Krátce po třičtvrtě na sedm, když Wayne s Capri čekají na balónkového psíka, se ozvou první zvuky střelby. Wayne, stejně jako většina slavících, je nejprve mylně považuje za ohňostroj. Až když se kousek od něj sveze k zemi krvácející člověk, uvědomí si, že jemu a jeho rodině hrozí bezprostřední nebezpečí. Ukryje se pod stůl a svým tělem zakryje Capri. V tu chvíli mu volá žena. „Je s tebou Gigi? Kde je Gigi?,“ ptá se vyděšeně.

Výstřely se ozývají znovu a znovu. Jiný účastník oslavy, místní rabín, později v rozhovoru pro média řekne, že to muselo trvat 20 minut, nebo že mu to alespoň tak připadalo. Vanessa je zoufalá. Očima těká po davu, který schvátila panika, a hledá duhově zbarvenou sukni své dcery. Křičí její jméno a chce ji hledat, ale dav utíkajících ji odnáší s sebou. Křičí: „Kde je moje dítě? Kde mám dítě? Musím ji najít!“ Ale lidé kolem ji táhnou pryč: „Utíkej, jinak tě zastřelí!“

Když střelba konečně ustane a lidé se začnou zvedat ze země, vydá se Wayne hledat svoji ženu a mladší dceru. Nejprve najde Vanessu a předá jí Capri. Pak mezi zraněnými a mrtvými lidmi a loužemi krve pátrá po Gigi. Najednou spatří kousek duhově zbarvené látky pod tělem nějaké ženy. Natrefila na plačící Gigi a ochránila ji vlastním tělem. Gigin obličej je celý od krve. Není zraněná, vysvětlí Wayneovi Gigina zachránkyně. Je to krev ženy, která byla kousek od nich a kterou jeden z teroristů střelil do hlavy.

Laskavost těhotné ženy, jež vlastním tělem ochránila Wayneovu dceru před útočníky střílejícími i do lidí, kteří leželi na zemi, nebyla jediným příběhem obětavosti a hrdinství, který se během nedělního večera odehrál na Bondi Beach.

Celý svět obletěly záběry 43letého Ahmeda al-Ahmada, otce dvou dětí, který odvážně zneškodnil jednoho z útočníků střílejícího na lidi v parku. Když nezachraňuje lidi, věnuje se superhrdina ve světlém tričku a džínách, původem z Libanonu, svému stánku s ovocem. Podobně jako pákistánský taxikář, který v Mannheimu zastavil teroristu, nebo Iráčan, který o rok předtím ve stejném městě riskoval život, aby zadržel vraha policisty Rouvena, i Ahmed al-Ahmad reagoval jako veskrze dobrý člověk. Takový, kterému na těch ostatních záleží víc než na sobě samém.

Svědci událostí hovoří o odvaze místních plavčíků, kteří spěchali ke zraněným už během probíhající střelby, o tom, jak si lidé vystaveni akutní hrozbě navzájem pomáhali. Ostatně, i Vanessa Millerová by možná byla zabita, kdyby ji ti ostatní netáhli do bezpečí.

Útok na Bondi Beach je šokující – život při něm ztratilo 15 obětí, včetně jednoho dítěte – ale nikterak překvapivý. Je dalším z řady antisemitských incidentů po pogromu 7. října 2023. Podobně jako v Londýně, New Yorku nebo Berlíně, i v Sydney se první protiizraelské demonstrace konaly bezprostředně po útoku. Na jihu Izraele ještě probíhaly boje s teroristy a před ikonickou operou dánského architekta Jørna Utzona už dav provolával nenávistná hesla, která – jaké to překvapení – neadresoval Izraelcům, nýbrž Židům.

O čtyři měsíce poté, co prohamásovský dav dle svědků skandoval „Gas the Jews“ (Židé do plynu), oznámila policie Nového Jižního Walesu, že její forenzní analýza nenašla důkazy o tom, že by ve videích šířených online zněl pokřik o zplynování Židů. Dav prý provolával „Where are the Jews?“ (Kde jsou Židé?) Jistě se zcela nevinnými úmysly. Snad aby místní židovské komunitě nabídl cukrovinky.

Stejně jako v ostatních zemích, které patří k demokratickému Západu, i v Austrálii policie i politické špičky benevolentně přihlížely verbálnímu násilí, které se začalo velice rychle měnit v násilí reálné. Otevřené projevy antisemitismu, které v řadě západoevropských zemí patří k městskému folklóru už desetiletí, nebyly před 7. říjnem v Austrálii obvyklé. Ještě donedávna totiž patřila k nemnoha zemím světa, kde se Židé mohli cítit opravdu bezpečně.

„Mí staří rodiče si vybrali Austrálii, protože mnoho dalších východoevropských Židů, v ní viděli goldine medina – zlatou zemi. Dědeček nám vyprávěl, že když v melbournském přístavu vystoupil z lodi, popadl první noviny, na jejichž titulní straně byl kriketový hráč. Ukázal je svým dvěma dcerám a hrdě zvolal: ‚Podívejte se, co tady dávají na titulní stranu. Jsme ve správné zemi!“ řekla členka melbournské židovské komunity Lillian Klineová izraelskému listu Times of Israel v březnu 2024.

Jenže po 7. říjnu se atmosféra v zemi radikálně změnila. Vypálení synagog a aut patřících Židům, pronásledování židovských umělců, bojkot židovských obchodů a restaurací, nenávistné graffiti s hákovými kříži, červenými trojúhelníky a jednoznačnými vzkazy. Virální video, v kterém dva australští zdravotníci „slibují“, že Židy nejenže neošetří, ale že je rovnou zabijí.

Počet antisemitských incidentů explodoval na pětinásobek stavu před říjnovým pogromem na jihu Izraele, ale až tuto neděli si vyžádal lidské oběti. Globalizace intifády, kterou po celém světě požadují davy antisionistů, jak si dnešní antisemité říkají, se tedy úspěšně podařila a i Austrálie má za sebou svůj první pogrom. Co přijde příště?

Je docela jedno, do jakého argumentačního obalu zavinete nenávist k Židům, páchnout bude vždy stejně. Jistě, většina těch, kdo se dušují, že „se Židy nemají žádný problém, ale...“, nevezme do ruky zbraň a nezačne střílet na pláži, v olympijské vesnici nebo na Manhattanu. Spokojí se s čmáranicemi na zdech, verbálními útoky na Židy směřujícími do synagogy, přeposláním dalšího z tisíců krátkých videí líčících Izrael jako nejzločinnější stát v této a všech sousedních galaxiích.

Nežidovské umělce pozvané na festivaly do Izraele zasype agresivními žádostmi o bojkot a když nevyhoví, pošle jim e-maily s výhrůžkami smrtí. Ty židovské rovnou zatratí. Každému, kdo si dovolí pochybovat o genocidě v Gaze, pohrozí trestem za spolupachatelství, jak to rád činí jeden akademik z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

A pak, když opět poteče krev, vydá prohlášení odsuzující násilí. Když se totiž vyzdobí odznáčkem s rudou rukou a s podobně naladěnými zazpívá, že „od řeky až k moři bude Palestina arabská“, bojuje za dobrou věc.