ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Benjamin Netanjahu oslavoval vojenská vítězství Izraele posledních dvou let jako„ historické úspěchy, které budou zapsány do letopisů Izraele i do dějin národů“. Regionálně je Izrael dnes vskutku v menším stavu akutního ohrožení než před dvěma lety, ale na mezinárodní scéně se ocitl mezi mlýnskými kameny a dlouhodobé trendy mu nepřejí.
Izrael vychází z masakru 7. října 2023 jako regionální hegemon, vezoucí se na vlně drtivých taktických vojenských vítězství. Ale boj proti Hamásu Izrael zároveň stále více politicky izoluje a vystavuje riziku ztráty dlouhodobé západní podpory, která byla dosud klíčová pro jeho přežití, zatímco trend normalizace vztahů s arabskými sousedy se obrací, nebo se minimálně zastavil. A to není dobrá zpráva.
Panika v Dauhá a hněv Káhiry
Vůdci z celého Blízkého východu se v září sešli na mimořádném summitu v katarském Dauhá, aby odsoudili izraelský útok na vyjednavače Hamásu v Kataru. Společné komuniké summitu reflektovalo paniku nad rozhodnutím Izraele zaútočit na amerického spojence a vyzvalo všechny účastnící se státy k „přehodnocení diplomatických a ekonomických vztahů“ s Izraelem.
Egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí během a od summitu ostře zesílil svou rétoriku vůči Izraeli a poprvé od nástupu do úřadu v roce 2014 označil židovský stát za „nepřítele“. Jeho slova odrážejí egyptský pocit ohrožení, který byl izraelským útokem na Dauhá pouze dokonán – čemuž nepřispělo ani následné varování izraelského premiéra, že Izrael může na Hamás znovu zaútočit kdekoliv.
Útok v Kataru si regionální lídři, se kterým musí Izrael nějak vyjít, že Netanjahuova vláda upřednostňuje konflikt, anexi arabského území a bránění vzniku palestinského státu před normalizací se Saúdskou Arábií a dalšími zeměmi.
Tomu přispívá i fakt, že Netanjahuova koalice obsahuje i extremistické členy, jako je ministr financí Becal'el Smotrič, který navrhl plán na anexi 82 procent Západního břehu Jordánu Izraelem. Netanjahu sám, když v září navštívil rozšířenou izraelskou osadu východně od Jeruzaléma, prohlásil že Palestinský stát nikdy nevznikne.
Netanjahu možná mohl zabití významných vůdců Hamásu v Kataru (kdyby se tedy zdařilo, k čemuž nedošlo) považovat za domácí politické vítězství, ale všem jeho zahraničním partnerům se hlavním cílem zdála být sabotáž vyjednávání o příměří, což by poskytlo čas pro novou vojenskou operaci v Gaza city – a v očích Egypťanů a stále více i jiných Arabů – k pokusu o nucené hromadné vysídlení Palestinců na jih, blíže k egyptské hranici. Káhira se pak obává, že by to mohlo být součástí širšího plánu na vyhnání Palestinců z Gazy na své území.
Perspektiva rozsáhlého vysídlení Palestinců do Egypta je pro Sísího politickou noční můrou a vytvořila by bezpečnostní hrozbu pramenící z vyhoštěných bojovníků Hamásu, kteří by rozvraceli vnitřní pořádek v autokratické zemi a z Sinaje útočili na Izrael s cílem vyvolat odvetu a rozvrátit mírové soužité Egypta s Izraelem.
Proto postupné zesilování rétoriky Káhiry vůči Netanjahuově vládě – a regionální média také hlásí, že Egypt v rámci silného diplomatického gesta pozastavil určité aspekty bezpečnostní koordinace s Izraelem, nařízené mírovou smlouvou z éry Anvara Sadata.
Otázky šejků, mrzutost spojenců
Mezitím si podobné otázky klade i Perský záliv. Po desetiletí bylo základním strategickým předpokladem zemí Zálivu, že Spojené státy jsou konečným garantem jejich bezpečnosti. Washington byl považován za nepostradatelný. Americká vojenská přítomnost a válka v Zálivu proti agresi Saddáma Husajna v letech 1990–1991 byla vnímána jako nejvyšší odstrašující prostředek proti vnější agresi a jako pojistka přežití ropných monarchií.
Hostování amerických základen, nákupy americké výzbroje a sladění zahraniční politiky s americkými zájmy byly považovány za dostatečnou záruku ochrany. Íránské a izraelské útoky na katarské území však tuto víru zpochybňují. V červnu i v září Spojené státy nedokázaly odstrašit nepřátelské akce proti Kataru, podle měřítek vojenské přítomnosti svému nejbližšímu arabskému bezpečnostnímu partnerovi v Zálivu. Nečinnost během izraelského náletu je pak vykládána jako spoluúčast.
USA nedokázaly zabránit izraelskému útoku na významného regionálního spojence, přitom některé zprávy hovoří o tom, že USA byly o útoku předem varovány. Protivzdušná obrana na americké základně al-Udeid – která v dubnu 2024 a červnu 2025 sehrála klíčovou roli při obraně Izraele a Kataru před íránskými raketami – během izraelského náletu na Dauhá mlčela.
Izrael, kdysi vnímaný jako potenciální partner pod americkým dohledem, se v zálivu nyní jeví jako svévolný aktér – schopný beztrestně promítat sílu do Zálivu. Írán je stále považován za hrozbu, ale alespoň za hrozbu, jejíž akce byly historicky Západem kroceny. Izrael naproti tomu z arabského pohledu požívá strategické beztrestnosti, což bylo jistě předmětem mnoha hořkých stížností arabských států směrem k Washingtonu.
Připomeňme, že letošní Íránské a izraelské útoky na katarské území nejsou prvními takovými incidenty, ale že navazují na trauma íránského útoku na Saúdské ropné zařízení v Abkajku a Churajsu v roce 2019. Ačkoli se k němu přihlásili jemenští Hútíové, operace byla po zásluze vnímána jako íránský úder do srdce saúdskoarabské ropné infrastruktury, na nějž USA reagovaly jen velice vlažně.
Pro Saúdskou Arábii to tehdy bylo tvrdé probuzení. Z pohledu Zálivu se Izrael stává téměř stejně nebezpečným jako Írán a to mění jeho strategickou kalkulaci. Ale Zálivem to samozřejmě nekončí.
