Nezmizel, jen změnil jméno: Antisemitismus dnes mluví jazykem antisionismu

V západních ulicích zní hesla o svobodě a spravedlnosti pro Palestinu, ale za nimi se často skrývá starý příběh, jen v novém kabátě. Tam, kde se dřív mluvilo o „židovském spiknutí“ nebo „židovské moci“, dnes zaznívá slovo sionismus. Slova se změnila, podstata ale zůstala. Antisionismus se vlastně stal přijatelným jazykem pro to, co by jinak bylo považováno za antisemitismus.

Jak často připomíná britský politický komentátor Douglas Murray, nenávist k Židům se v dějinách nikdy neřídila logikou. „Židé byli nenáviděni pro neschopnost integrace, a když se integrovali, nenáviděni byli také. Nenáviděli je, když byli chudí, a nenáviděli je, když zbohatli,“ říká Murray v debatě v rámci platformy Munk Debates.

Co je ale podstatné a co Murray dodává: Židé byli nenáviděni, když neměli vlastní stát, a teď jsou nenáviděni, protože svůj stát mají. V tomto paradoxu se podle něj ukrývá podstata současného antisionismu: je to stejná nenávist, jen se přeorientovala na nový objekt.

Rozdíl mezi legitimní kritikou izraelské politiky a odmítnutím samotného práva na existenci přitom není jen akademickou otázkou – žádný jiný stát na světě není podrobován takovému zpochybňování své legitimity. Nikdo nevolá po zániku Pákistánu, Turecka nebo Číny, přestože jejich historie je plná válek, okupací a etnických čistek. Jen Izrael má být podle svých odpůrců vymazán z mapy. A právě v tom spočívá podstata antisemitismu 21. století.

Proč? Po druhé světové válce se antisemitismus stal ve veřejném prostoru nepřijatelným. Nenávist nezmizela, jen změnila cíl a slovník. Z „Židů“ se stal „Izrael“. Ti, kteří dřív věřili, že Židé jsou zdrojem všeho zla na světě, dnes tvrdí totéž o židovském státě. Je to jen proměna formy – stejné opovržení, stejná posedlost, stejná touha po morálním odsouzení jedné malé země.

Jak argumentuje britská advokátka a specialistka na mezinárodní právo, mimo jiné také pro bono právní ředitelka advokátní skupiny UK Lawyers for Israel Natasha Hausdorff – mezinárodní definice, kterou přijala například i Evropská unie, jasně uvádí: „Popírání práva židovského národa na sebeurčení, například tvrzením, že existence státu Izrael je rasistický podnik,“ je formou antisemitismu.

Antisionismus proto není ideologickou námitkou, ale morálním útokem na samotnou legitimitu židovské kolektivní existence. A když někdo popírá právo Izraele existovat, popírá v podstatě i právo na existenci Židů jako národa.

Antisemitismus nebyl nikdy výhradně evropským vynálezem. V západní civilizaci vyrůstal z křesťanské mytologie o vině Židů za smrt Krista, která po staletí formovala vědomí celých generací. Každé dítě v Evropě a Americe vyrůstalo pod obrazy Krista nesoucího kříž a umírajícího na Golgotě – a s nimi přijímalo i implicitní poselství, že za jeho smrt mohou Židé.

Jak připomíná izraelský historik Benny Morris, málokdo obviňoval římského místodržícího, který popravu nařídil, nebo třeba vojáky, kteří ji vykonali. Vina Židů byla dědičná a trvala dvě tisíciletí. Z těchto obrazů, kázání a textů se stalo podhoubí křesťanského antisemitismu, který pronikl hluboko do evropského podvědomí.

Tento postoj pak putoval dál – přes obchodníky, cestovatele a duchovní – až na Arabský poloostrov, kde se v 7. století setkal s rodícím se islámem. I v Koránu najdeme obrazy Židů jako „zabijáků proroků“ a „nepřátel islámu“. Podle islámské tradice prorok Mohamed zničil židovské kmeny v Medíně a zotročil jejich ženy a děti. 

Od té doby se židovská menšina v muslimském světě ocitla ve zvláštní pozici – mohla přežívat jen za cenu ponížení, závislosti a občasných pogromů. Islám tak převzal židovskou otázku z křesťanského světa, ale doplnil ji o vlastní náboženský rozměr: odpor k těm, kdo odmítli Proroka.

V devatenáctém století se obě linie – křesťanská i muslimská – znovu propojily. Evropští kolonialisté a nacionalisté přinesli na Blízký východ i moderní verze antisemitských představ: spiknutí, rituální vraždy a kdejaké konspirační teorie. 

Klasickým příkladem byla tzv. Damašská aféra případ z roku 1840, kdy byli místní Židé obviněni z vraždy křesťanského mnicha, aby získali jeho krev pro náboženské účely. Západní antisemitismus tak pronikl do arabského světa a spojil se s náboženskou nenávistí, která zde existovala už staletí.

Není to však jen neznalost, co žene davy nominálně propalestinských lidí do ulic. V mnoha případech je jejich hněv živen propagandou – především prostřednictvím médií, která mají vlastní ideologické zadání.

Morris připomíná, že významnou roli hraje Katar a jeho kanál Al-Džazíra, který už léta systematicky šíří islamistický výklad konfliktu. Ten z Izraele dělá kolonizátora a z Hamásu oběť. Katar přitom mimo jakoukoli pochybnost financoval i samotný Hamás, včetně tunelů, zbraní a škol, kde se děti učí nenávidět Židy.

Paradoxně to byla právě izraelská vláda Benjamina Netanjahua, která tyto platby umožňovala – v domnění, že udrží Gazu pod kontrolou.

V západních kampusech a – znovu – nominálně intelektuálních kruzích se mezitím formuje zvláštní spojenectví. Mnohdy křesťanští, ale hlavně levicoví aktivisté pochodují po boku islamistů. V prostestech, pro které by v jejich vlastních zemích původu nebylo místo.

A mezi demonstranty najdeme i židovské studenty – mladé lidi, kteří se ztotožnili s představou, že odpor vůči Izraeli je výrazem morálního dobra. Někdy se k nim přidávají i intelektuálové ze sefardského prostředí, kteří obviňují Izrael z diskriminace vůči Židům východního původu a zároveň omlouvají Hamás. Tento zvláštní fenomén „židovského antisionismu“ je podle Morrise jen další důkaz, jak hluboko pronikla dezorientace do západního diskurzu.

Ironie je, že právě válka v Gaze přinesla Židům po celém světě novou vlnu strachu. V Evropě přibývá fyzických útoků, židovské školy a synagogy čelí vandalismu a v zemi, kde se antisemitismus kdysi považoval za vyléčený, znovu ožívají staré reflexy.

V mnoha francouzských městech Židé uvažují o emigraci do Izraele – zatímco část Izraelců, znechucená politikou své vlády, přemýšlí o odchodu opačným směrem, do Evropy. Antisemitismus se tak uzavírá do kruhu: vrací se tam, odkud kdysi vzešel.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.