V dalším díle seriálu Hvězdné hodiny lidstva, který vytváří novinář Pavel Vondráček, překladatel Ladislav Nagy a historik Martin Kovář připomeneme jeden velký příběh, který má překvapivý začátek i konec. A vlastně i druhý konec. Je to příběh, který začíná veřejným ponížením v Paříži a končí o desítky let později slavností na hoře nad Jeruzalémem.
Paříž, 13. ledna 1895. Mrazivý vzduch prořezávají nenávistné výkřiky. V davu stojí Theodor Herzl, rakouský novinář, který dosud věřil v emancipaci a pokrok. To, co uvidí a uslyší, navždy změní jeho život a spustí řetězec událostí, na jehož konci se zrodí nový stát, stát Izrael.
Ladislav Nagy: Byl to velký spektákl, kterého se účastnila pařížská smetánka. Víme například, že slavná herečka Sarah Bernhardtová, kterou maloval Alfons Mucha, byla v prvních řadách. Bylo to opravdu velkolepé představení.Na pódiu stál kapitán Alfred Dreyfus, židovský důstojník francouzské armády falešně obviněný ze zrady. Před zraky davu mu strhávají epolety, odřezávají knoflíky a nakonec lámou jeho meč – zbraň předem naříznutou, aby ponížení bylo rychlé a teatrální. A mezi diváky stojí i Theodor Herzl, dopisovatel vídeňských novin, asimilovaný Žid, který snil o tom, že se stane „příslušníkem staré pruské šlechty“. Ale tehdy zaslechne ty silné věty, ten zvuk davu, který neskanduje „Smrt zrádci!“, ale „Smrt Židům!“.
Martin Kovář: Herzla to šokovalo. A uvědomuje si, že ta emancipace, ve kterou věřil, není řešením.
Pavel Vondráček: Říká se, že právě v tu chvíli, v té jediné vteřině prozření, se zrodil moderní politický sionismus. Že tehdy se v jeho hlavě začal psát manifest Židovský stát. Ale historie není tak jednoduchá. Byl to skutečně tento pařížský mráz, nebo spíš dusno vídeňských salonů, kde se rodila nová, politická forma antisemitismu?
Martin Kovář: Údajně větší moment pro něj byl nástup Karla Luegera, antisemitsky vyhraněného starosty Vídně. Spousta lidí si myslí, že sionismus začíná až Herzlem, ale to není pravda. Herzl z toho s pomocí pařížských Rothschildů udělá politické téma, politický program.
Pavel Vondráček: Ať už byla rozbuškou Paříž, nebo Vídeň, Herzl se mění. Z pozorovatele se stává aktér. Z novináře diplomat. Obléká cylindr, pěstuje majestátní plnovous a vydává se na cestu, aby pro židovský národ našel bezpečné místo. Pluje do Palestiny, vyjednává s tureckým sultánem, a v paradoxním záblesku dějin i s německým císařem Vilémem II., mužem, jehož země o generaci později téměř vyhladí evropské židovstvo.
Ladislav Nagy: Možná bychom měli zmínit, že krátce před Dreyfusovou aférou otřásl Francií ještě Panamský skandál, kde židovští bankéři uplatili polovinu vlády. To ale nikoho tolik nezajímalo. Dreyfus byl prostě exemplární případ, který skvěle posloužil k rozdmýchání antisemitských vášní.
Pavel Vondráček: Herzl proto hledá jakékoli řešení. Když se přesun do Palestiny zdá být nemožný, objeví se šílené nápady.
Martin Kovář: Madagaskar. Nebo Keňa, nebo Uganda. Na jednom sionistickém kongresu delegáti přesun do Ugandy dokonce odsouhlasí. Plán na africký domov ale ztroskotá na odporu ruských Židů. Jejich srdce touží po jediném místě. Po návratu domů, do země zaslíbené. Herzl se tak stává vůdcem hnutí, kterému ale mnozí z jeho vlastní, bohaté a asimilované vrstvy nerozumí a kterým pohrdají.
Ladislav Nagy: Vídeňská židovská honorace nesnášela chudé Židy, kteří přicházeli z východní Evropy, především z Haliče. Právě tito chudí, tito Ostjuden, se stávají jeho největšími fanoušky. Když v roce 1904 umírá, spisovatel Stefan Zweig popisuje jeho pohřeb jako setkání dvou světů: vídeňská elita chyběla, ale dorazily tisíce chudých z východu. Ti, pro které byl Herzl Mojžíšem.
Pavel Vondráček: Ve své závěti Herzl napsal prosté přání: „Přeji si být pohřben v hrobce vedle svého otce a ležet tam, dokud židovský lid neodveze mé ostatky do Izraele.“ To přání bylo nenaplněné 45 let. Čekalo přes dvě světové války a holokaust. Až v srpnu 1949, v nově zrozeném státě Izrael, jsou jeho ostatky převezeny do Jeruzaléma. Jeho druhý pohřeb se tak stává jedním ze základních kamenů nového národa.
Ladislav Nagy: Ještě podotknu, že jeho rodinu potkal tragický osud. Syn Hans spáchal sebevraždu, dcera Margarethe zahynula za války v Terezíně.
Martin Kovář: Ten pohřeb je jeden z magických okamžiků prvních let budování státu. Příběh, který začal zvukem zlomeného meče, tak končí obrazem zkřížených šavlí čestné stráže nad hrobem na hoře, která dnes nese jeho jméno. Je to důkaz, že dějiny se někdy skutečně lámou v jediném okamžiku.
Ladislav Nagy: A je tu otázka: zda dnes také někdo stojí někde v davu a zažívá svůj iniciační zážitek? Která zdánlivě malá událost je tou kulkou, která, jak se říká, už byla dávno vystřelena a která za desítky let změní náš svět?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
