Ehrlich zemřel, ale jeho omyly žijí dál. Noví proroci katastrof už jsou připraveni

Poté, co jsme v předchozích částech prozkoumali Ehrlichovy omyly v populační dynamice (1. díl) i krvavé následky jeho doporučení v Indii či Číně (2. díl), se v závěrečném díle podíváme na jeho další „vědecký“ úhyb. Paul Ehrlich se totiž nenechal zviklat ani tím, že se svět nezhroutil pod tíhou miliard lidí, jak v 60. letech věštil. Od konce 70. let prostě jen přesunul pozornost na vyčerpání zdrojů a začal předpovídat, že lidstvu brzy dojde energie, potraviny, půda i kovy. 

Spolu s Johnem Holdrenem tehdy vytvořil rovnici „IPAT“: Dopad = populace × blahobyt × technologie. Touto rovnicí v podstatě kriminalizoval prosperitu – tvrdil, že ekologickou škodu nezpůsobuje jen počet lidí, ale i jejich rostoucí bohatství a samotné inovace. Byla to totální inverze staletí výzkumu, který jasně ukazoval, že právě technologický pokrok nám umožňuje dosahovat vyšších výnosů při stále menším množství vstupů.

Ekonom Julian Simon proto Ehrlicha vyzval k sázce. V roce 1980 se vsadili o cenu pomyslného koše pěti kovů v hodnotě 1000 dolarů (vybraných Ehrlichovou teorií o tom, že lidstvu brzy dojdou a způsobí tak ekonomickou katastrofu). Podle Simona měla cena v reálných cenách do roku 1990 klesnout, protože lidská vynalézavost znamená, že svět je stále lepší v hledání nových zdrojů a vymýšlení jejich alternativ. Prohrávající měl zaplatit rozdíl v ceně košíku.

Ehrlich přijal Simonovu „úžasnou nabídku, než se do ní vrhnou další chamtivci“, ač později tvrdil, že byl „vyprovokován“. Do košíku vybral chrom, měď, nikl, cín a wolfram, po 200 dolarech od každého. Když přišel rok 1990, Ehrlich dlužil Simonovi 576 dolarů – všechny kovy zlevnily. Prohrál by dokonce i bez započítání inflace. Neochotně nechal svou ženu a častou spoluautorku Anne Ehrlichovou vypsat Simonovi šek, ale než ho poslal, pronesl projev, kde místo uznání chyby svého úsudku označil Simona za imbecila. „Jedna věc, které nikdy nedojde, jsou imbecilové.“ řekl tehdy a když vidíme zástupy jeho následovníků, musíme mu dát za pravdu.

Simon zemřel v roce 1998 a přesto, že nad symbolicky i fakticky nad hvězdou světové vědy drtivě zvítězil, nikdy se nestal vědeckou celebritou – protože jeho ideologií nebylo nenávidět Západ a kapitalismus. Na jeho počest dnes Competitive Enterprise Institute uděluje Julian L. Simon Memorial Award, cenu za výzkum lidské vynalézavosti. V medaili jsou pak symbolicky obsaženy všechny kovy, které byly předmětem sázky. Jedním z laureátů je můj oblíbený “anti-Ehrlich” – britský autor Matt Riddley, za jeho skvělou knihu Racionální optimista (vyšlo česky, Argo, 2013).

Ehrlich, jehož mnohé postoje měly v jádru antikapitalistický charakter, nikdy nepochopil, že technologie a podnikání udrží růst produkce potravin nad růstem populace. Co je na Ehrlichovi obzvlášť pozoruhodné, je to, jak ho levice dodnes oslavuje navzdory jeho fašistickým návrhům – byť možná právě to ho činí atraktivním, protože moderní levice je autoritativní, represivní, disciplinární a despoticky normativní. Nicméně intelektuální přijetí Ehrlichových názorů levicí odhaluje jeden z mnoha vnitřních nesouladů v levicovém myšlení. Co Ehrlich a jemu podobní říkají v globálním měřítku, není tolerováno v národním měřítku.

Řekněte, že svět je přelidněný a nemůže zvládnout populační růst, protože všichni budou budou soutěžit o jeho omezené zdroje, a jste osvícený myslitel. Řekněte totéž o migraci do libovolné západní země a jste fašista.

Tradice levicových intelektuálů, podle kterých jsou lidé problém a ekonomické zákony jasně vedou do záhuby, je tak stará, jak je z predikčního hlediska nefunkční. Thomas Robert Malthus vydal svou knihu o přelidnění a nadměrné spotřebě, nevyhnutelně vedoucí k hladomorům v Anglii v roce 1798. Víceméně hned na to a nepřetržitě od té doby se populace Anglie prudce zvýšila a ceny pšenice v poměru ke mzdám klesaly. Karl Marx vydal Kapitál v roce 1867 a tvrdil, že mzdy dělníků budou kapitalistickou konkurencí stlačeny na nulu. Mzdy a životní standard od té doby raketově vzrostly. Ehrlich vydal svou knihu o blížících se globálních hladomorech v roce 1968. Globální hladomory následně přestaly téměř existovat a životní úroveň v mnoha částech světa vzrostla nevídaným způsobem.

Nic z toho Ehrlichovi nevadilo a ten se svých – jak sám neustále opakoval – vědecky podložených názorů držel tvrdohlavě dál. V roce 2008 nadále předpovídal masivní nárůst úmrtnosti a v roce 2023 si posteskl: „Pokud jsem vždycky mimo, tak je mimo i celá věda, protože moje práce je vždy recenzována [v odborných časopisech] a získal jsem za ni prakticky všechny vědecké pocty. Jasně, udělal jsem nějaké chyby, ale žádné zásadní.“ Paul Ehrlich nám poskytuje ohromující a nevyvratitelný důkaz toho, že recenzní řízení ve vědeckých časopisech umožňuje publikovat základní, kritické chyby a úplné bláboly s razítkem establishmentu. Stačí jen držet tu správnou ideologickou linii a intenzivně předstírat vědeckost.

Na zbožštění intelektuálů upozorňuje Friedrich August Hayek ve své knize Kontrarevoluce vědy (The Counter-Revolution of Science, 1952). Ten v knize kritizuje tzv. scientismus – snahu aplikovat metody přírodních věd na vědy společenské. Podle Hayeka vede tento přístup k zneužití rozumu, protože přírodní vědy pracují s objektivními, opakovatelnými jevy a hledají univerzální zákony, zatímco společenské jevy vznikají z individuálních lidských akcí, subjektivních znalostí a rozptýlené informace, které nelze plně centralizovat ani kvantifikovat stejným způsobem. Hayek ukazuje, jak francouzští myslitelé 19. století (zejména Saint-Simon a Comte) pod vlivem úspěchů přírodních věd vytvořili pozitivistický model „sociální fyziky“, který přehlíží lidskou svobodu, účelovost a spontánní řád společnosti.

Hayek identifikuje tři hlavní chyby scientismu: objektivismus (ignoruje subjektivní znalosti lidí), kolektivismus (zachází se společností jako s celkem místo souborem individuí) a historicismus (hledá “nevyhnutelné” historické zákony). Tyto omyly podle něj přispěly k totalitním ideologiím, protože vytvářejí iluzi, že elita expertů může plánovat a řídit společnost jako laboratorní experiment. Hayek obhajuje naopak metodologický individualismus a přiznání, že společenský řád vzniká spontánně z koordinace individuálních voleb, nikoli z centrálního plánu, což je klíčové pro svobodu a prosperitu.

Paul Johnson ve své knize Intelektuálové (1988) provádí kritickou analýzu sekulárních intelektuálů od 18. století, kteří nahradili tradiční náboženské autority a prohlašovali se za kvalifikované radit lidstvu, jak žít a organizovat společnost. Johnson zkoumá biografie významných postav jako Rousseau, Shelley, Marx, Tolstoj, Hemingway, Brecht, Russell, Sartre a další, přičemž zdůrazňuje propast mezi jejich velkolepými ideály o zlepšení lidstva a jejich soukromým životem plným sobectví, nemorálnosti, lží, zneužívání blízkých a finanční nezodpovědnosti. Podle Johnsona tito intelektuálové často ignorovali pravdu, přátelství i rodinu ve jménu svých abstraktních teorií, což vedlo k paradoxu: hlásali lásku k lidstvu, ale chovali se krutě k lidem.

Johnson varuje před nebezpečím, které intelektuálové představují, když své ideje prosazují bez ohledu na realitu a morálku – jejich „srdečně bezcitná tyranie idejí“ přispěla k totalitním režimům, utrpení a smrti milionů lidí v 20. století. Kritizuje jejich narcismus, sebestřednost a tendenci nahrazovat tradiční hodnoty utopickými schématy, často spojenými se socialismem či komunismem. Kniha slouží jako varování: intelektuálové nejsou nutně moudřejšími mentory než staré kněžstvo nebo šamani, a jejich vliv by měl být posuzován nejen podle slov, ale i podle činů a osobní integrity.

Syntézu obou přístupů pak představuje můj milovaný Thomas Sowell ve své knize Intellectuals and Society (2010, nevyšlo česky), kde provádí rozsáhlou kritiku intelektuálů, které definuje jako lidi, jejichž hlavní povolání spočívá v tvorbě a šíření idejí: akademici, novináři, spisovatelé, komentátoři atd. (čemuž se zleva blíží symbolický kapitalismus, o kterém jsme psali zde). Podle Sowella mají tito intelektuálové neúměrně velký vliv na veřejné mínění a politiku v demokratických společnostech, přestože nejsou přímo odpovědní za důsledky svých nápadů. Často prosazují „vizi pomazaných” – přesvědčení, že svět je plný „problémů“ způsobených existujícími institucemi a že tyto problémy lze vyřešit centrálním plánováním, expertízou a morální nadřazeností elit. Sowell kontrastuje toto s „tragickým viděním”, které uznává omezenost lidských znalostí, složitost spontánního řádu a nutnost decentralizovaných rozhodnutí.

Sowell argumentuje, že intelektuálové mají sklon k aroganci, protože přeceňují svou expertizu v jedné oblasti a generalizují ji na celou společnost, což vede k nebezpečným politikám (např. v ekonomii, válkách, sociálních otázkách). Bez odpovědnosti za reálné výsledky (na rozdíl od podnikatelů nebo politiků) se zaměřují na verbalismus, ideologickou čistotu a prestiž, často ignorují empirické důkazy a historické selhání svých idejí. Kniha ukazuje, jak tento přístup přispěl k tragédiím 20. století a varuje před jejich pokračujícím vlivem, přičemž zdůrazňuje, že znalosti jsou rozptýlené a společenský pokrok nejlépe vzniká z individuálních akcí a tržních procesů, nikoli z top-down designu intelektuálů.

Jak plyne z lekcí obsažených v těchto knihách, Paul Ehrlich možná zemřel, ale malthusiánská levice s ideologií nerůstu žije dál. Představa, že lidé jsou jako králíci na ostrově bez lišek, odsouzení k množení až do bodu sebezničení, ho nutně přežije, protože levicová nemoc a představa, že intelektuálové se svými teoriemi vědí, jak řídit společnost, ovládají západní univerzity. Povstanou noví Ehrlichové, nové Grety, nové tiché genocidy. Všechno ve jménu pokroku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.