Německo na odpis: Ekonomická stagnace, nezvládnutá migrace, energetický průšvih. Jak z toho ven?

O prvenství v žebříčku obav sužujících německého voliče se v průzkumech veřejného mínění z poslední doby střídavě dělí hospodářská situace a migrace.

Hospodářskou stagnaci a neveselé konjunkturní vyhlídky považuji za problém číslo jedna. Protože prosperita je základem společenského smíru i předpokladem pro řešení výzev, s nimiž se společenství potýká. 

Snad jen s výjimkou několika ropných království platí přímá úměra mezi prosperitou, životní úrovní obyvatel a kvalitou demokracie. 

Demografický vývoj, dekarbonizace, digitalizace a sílící ekonomická role Číny. To vše nyní vyvíjí tlak na změnu zavedených obchodních modelů a dosud osvědčených výrobních struktur. 

Páteří německého hospodářství jsou energeticky náročná průmyslová odvětví, která v důsledku rostoucích nákladů ztrácejí konkurenceschopnost, což jen ještě více zrychluje odliv investic do zemí s příznivějšími podmínkami.

Dosavadní strategie německého průmyslu, postavená na kontinuálním zdokonalování stávajících výrobků a procesů, se jeví jako fatálně nedostatečná v prostředí, v němž dochází k překotnému „přesedání“ na zcela nové technologie. Německo (a s ním celá Evropa) se proto v křeči drží za pravý bok a zmožené kyslíkovým dluhem sleduje konkurenty zmenšující se na horizontu technologického pokroku.

Jeho jedinou šancí je radikální úprava rámcových podmínek tak, aby umožňovaly doplnění chybějící kvalifikované pracovní síly, kapitálu i infrastruktury.

Dalším bolavým místem Německa je jeho migrační politika. Jistě, hospodářství potřebuje kvalifikované pracovníky a stárnoucí populace nedokáže tuto poptávku nasytit. Stejně tak se bez zvýšení celkových odvodů do důchodové kasy neobejde ani průběžný důchodový systém zatěžovaný stárnutím silných poválečných ročníků. 

Ano, programy na podporu rodiny a porodnosti jsou příspěvkem k řešení demografických problémů, jenže příspěvkem dlouhodobým. A Německo potřebuje pracovníky teď hned. Bez migrace si nemůže udržet svoji hospodářskou pozici ani životní úroveň. 

Kamenem úrazu je nekompetentní přístup k ní. Snaha zabít dvě mouchy jednou ranou spojením idealisticky motivované záchrany lidí tonoucích ve Středozemním moři s pragmatickým řešením nedostatku pracovních sil se míjí účinkem – již deset let!

Vinu na tom nenesou jen migranti, často nedostatečně kvalifikovaní a kulturně nepřipravení na život v liberální společnosti, mnohdy přicházející do země s představou, že o ně bude postaráno. Značnou část viny nese Německo samotné – jeho zákony jsou příliš složité a byrokratické překážky vysoké, navíc chybí kapacity pro jazykovou, profesní a kulturní integraci příchozích. 

Štědrá nabídka sociální podpory, která některé nízkopříjmové skupiny nemotivovala k práci ani za platnosti poměrně přísného systému Hartz IV, udělala po zavedení tzv. Bürgergeld – což není nic jiného než garantovaný automatický příjem – z (legální) pracovní aktivity naprostou zbytečnost.

Šéf německého Institutu pro ekonomický výzkum (IFO) Clemens Füst to demonstruje na příkladu čtyřčlenné rodiny, která žije ve městě s vysokými nájmy. Otec pracuje na plný úvazek za 3000 EUR hrubého měsíčně, matka je v domácnosti. Pokud se žena vrátí do práce na dvoutřetinový úvazek a hrubý příjem rodiny se zvýší ze tří na pět tisíc EUR, zbyde rodině po úhradě všech zvýšených odvodů a v důsledku ztráty významných sociálních transferů jen 32 EUR navíc. Je jasné, že za těchto podmínek se jim nevyplatí pracovat. 

I toto je důvodem, proč se v mediálních i hospodských diskuzích tak často lidé diví, jak je možné, že ukrajinští občané požívající subsidiární ochrany v Česku nebo Polsku takřka všichni pracují, zatímco v Německu je to jen 30 % ukrajinských uprchlíků v produktivním věku.

Ani notoricky zmiňované lákání kvalifikovaných pracovních sil z třetích zemí nefunguje tak, aby mělo výraznější vliv na situaci na pracovním trhu. Prvním krokem ke změně bylo přijetí zákona o přistěhovalectví kvalifikovaných pracovníků (v roce 2019, novelizován v srpnu 2023). Ten má z Německa učinit zemi atraktivní pro zahraniční odborníky a usnadnit proces udělování pracovních víz.

Přes dílčí úspěchy je však realita pro firmy i zájemce o kariéru v Německu plná úskalí. Začíná to problematickým navazováním kontaktů mezi německými firmami a uchazeči o zaměstnání (pracovní portály nezobrazují informace o mnoha pracovních místech dokonce ani uchazečům nacházejícím se na území sousedních států), pokračuje složitou byrokratickou vízovou procedurou v zemi uchazeče, ještě složitějším procesem uznání vzdělání, hledáním bydlení, kafkovsky spletitým procesem na německých úřadech, jejichž úředníci velmi často odmítají (nebo neumí) mluvit jinak než německy… A nakonec chladným přijetím ze strany německých „domorodců“.

Úspěšně proto končí zejména nábory velkých nadnárodních firem sídlících v kosmopolitních městech – v nemalé míře díky kompetentním průvodcům expatriotů německou byrokracií a multikulturním prostředím. Menší a střední firmy usazené v malých městech nebo na venkově, kde se indická programátorka nebo moldavský oční lékař cítí osamělí jako kůl v plotě, už tolik atraktivní nejsou. Z celkového počtu migrantů z třetích zemí tvoří ti, kteří přicházejí přímo za prací, jen nějakých deset procent.

Další životně důležitý (esenciální) problém představuje katastrofálně špatná koncepce Energiewende. Nespolehlivost OZE, tzv. obnovitelných (resp. občasných) zdrojů energie, zejména slunečního svitu a větru, vyžaduje provoz konvenčních elektráren.

Rozsáhlý systém dotací na podporu alternativních „ekologických“ zdrojů zahrnuje garantovaný výkup jimi produkované energie za pevně stanovené ceny, což při stále se zvyšujícím počtu jednotek znamená prodražování elektřiny: k ceně za vykoupenou energii se ve chvílích intenzivního slunečního záření nebo větru přidávají náklady spojené s odbytem či likvidací přebytků.

Když naopak „nesvítí“ a „nefouká“, musí být deficity vykrývány z konvenčních zdrojů. Jejich personální a provozní náklady přetrvávají i ve chvílích, kdy se využívá jen část jejich kapacity. Problém úložišť přebytečné energie je složitější než instalace solárních kolektorů nebo větrníků a jeho efektivní řešení je navzdory několika existujícím koncepcím na širší škále v nedohlednu. 

Vleče se i výstavba sítě, která by vyrobenou energii efektivně přenášela ze severního pobřeží do průmyslových aglomerací na jihu země. Německé „děti z Bullerbynu“, některé dnes již značně přerostlé, vnímají průmysl jako škaredé vředy na líbezné tváři krajiny, nikoli jako zdroj prosperity (a vlastně zdroj všeho, co jim umožňuje jejich fantazírování o lepším světě). 

Proto po vítězství v podobě likvidace jaderné energetiky pokračují v boji proti fosilním palivům. Jejich argumentem je, že se země musí více soustředit na moderní technologie. To je sice pravda, ale tyhle „děti z Bullerbynu“ často nemají ani vágní představu o tom, s jakou energetickou náročností je spojená například implementace tzv. smart grids (chytrých přenosových soustav) a provoz systémů na bázi umělé inteligence.

V předvolebním boji bude roli hrát i otázka bezpečnosti, a to nejen vnitřní, ale i obranyschopnost země vůči útokům zvenčí, její geopolitická orientace a přístup ke konfliktům na Ukrajině a Blízkém východě.

Toto jsou ve zkratce hlavní výzvy, jejichž překonání není nemožné (ostatně, Německo je stále jednou z nejvyspělejších zemí světa), vyžaduje ovšem notnou dávku dobře cílené iniciativy na základě jasně definovaných priorit a zásad. 

V příštím pokračování článku, který vyjde zde na INFO.CZ již o tomto víkendu, podrobněji rozeberu, jak k nim přistupují politické strany usilující o vládu v zemi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.