Co ukazují výsledky eurovoleb v Německu: Chiméra Merkelové o idylickém Bullerbynu definitivně padla

Tatiana Fröhlich

KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Zklamané tváře ve volebních štábech německých Zelených a sociálních demokratů nepotřebovaly komentář. Přestože se trojkoalice zvaná Ampelkoalition (tzv. Semafor, podle barev jednotlivých stran) netěší příliš velké oblibě, drtivá volební porážka, při níž vítězka evropských voleb CDU/CSU získala jen o jedno jediné procento méně než tři vládní strany dohromady, se sice dala čekat, některé předvolební průzkumy však dávaly především Zeleným určitou naději, že výsledek přeci jen nebude tak strašný.

V některých komentářích se psalo, že voliči ve volbách do Evropského parlamentu ztrestali Zelené a sociální demokraty za jejich vnitrostátní, nikoli evropskou politiku. 

To je pochopitelné: Z Frankfurtu nebo Lipska je do Bruselu sice o kus blíž než z Prahy, ale politika, která se lidí bytostně dotýká, je ta, která se odehrává na národní a lokální úrovni. A podle mínění německého voliče je politika „semaforové vlády“ velice špatná.

Jinak to nejde a nebude

Od roku 1991 volí porota tvořená jazykovědci nejošklivější německé slovo roku – Unwort des Jahres. V roce 2010 získalo tento titul adjektivum „alternativlos“ – (česky: bezalternativní – označení situace, kdy nejsou žádné jiné možnosti a existuje jen jediné řešení, často nepříjemné). Žena, která na tomto slově postavila svůj politický program, vládla Německu dalších jedenáct let. 

„Angela Merkelová je moudrá, je to jediný skutečný evropský státník,“ říkali někteří, a zcela při tom ignorovali skutečnost, že „bezalternativnost“ jejích politických rozhodnutí i moralismus, na kterém byla tato rozhodnutí založená, nenápadně a pozvolna jako přírodní živly den za dnem erodovaly demokracii v zemi.

Protože demokracie kvete v diskuzi, či dokonce v hádce o to, které řešení problému je nejlepší, je neustálým střetem představ o tom, jak by měla společnost vypadat a kterým směrem by se měla ubírat. Demokracie je nepřetržitý společenský konflikt bez násilí (pomineme-li občasné facky, které padnou na půdě toho kterého parlamentu). Je to konflikt, v kterém se hledá optimum z mnoha alternativ.

Takže bez ohledu na to, jak vznešené jsou vaše pohnutky, uděláte-li si z absence či – lépe řečeno – nepřípustnosti alternativ politický program, uniká vám samotná podstata demokracie.

(Je třeba připomenout, že jako odpověď na „bezalternativní“ politiku Angely Merkelové se v roce 2013 zrodila v hessenském městečku Oberursel v pohoří Taunus Alternativa pro Německo. A „Mutti Merkel“ byla její porodní bábou. Paradoxně je úspěch AfD – z jisté části i právem – označován za největší ohrožení německé demokracie.)

V zásadě totéž, jen ještě o něco horší

Dalším rysem fungující demokracie je střídání vlád a s ním i částečná obměna agendy: levice považuje při řešení otázek za důležité jiné věci než pravice, a naopak. To je všeobecně známá věc. 

Jenomže po šestnácti letech Merkelové všeobjímající agendy usilující o uspokojení středolevé voličské klientely a vlády, jejíž ideje a politiky neměly alternativ, přišla stejně bezalternativní trojkoalice a s ní ještě vypjatější, vznešenými pohnutkami se ohánějící moralismus, především ze strany Zelených a sociálních demokratů.

Řítíme se do průšvihu. Střídání s opozicí je v demokracii normální a zdravé, pokud je s kým se střídat

Svobodní (FDP) k této patetické přehlídce ctností hrají jen druhé housle a za účast ve vládě platí rezignací na velkou část svého programu – především toho hospodářského – i své politické identity.

sinfin.digital