KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Hamburk, pulzující přístavní metropole Německa, svobodné město se statutem městské spolkové země, se v nedávném referendu (12. října) rozhodl pro ambicióznější přístup v „boji proti klimatickým změnám“. Místo původně plánovaného cíle k dosažení klimatické neutrality v roce 2045 by mělo hanzovní město dosáhnout nulových emisí již o pět let dříve. Aktivisté v celé Spolkové republice slaví výsledek referenda jako zásadní krok k záchraně planety a odmítají slyšet kritické hlasy zmiňující vážné ekonomické a sociální následky tohoto rozhodnutí. My ostatní bychom je měli poslouchat o to pozorněji.
„Rozhodnutí o budoucnosti“ – jak všelidové hlasování nazvali jeho iniciátoři Sdružení „Hamburg Klimaneutral e.V.“, za kterým stojí nevládky jako Fridays for Future, BUND, Greenpeace nebo Deutsche Umwelthilfe, ale také fotbalový klub St. Pauli – má reálný potenciál zásadně proměnit charakter třetího největšího přístavu Evropy a (zatím stále ještě) významného průmyslového centra.
Znamená totiž převedení celé infrastruktury na bezemisní technologie, což vyžaduje investice v řádu vyšších desítek, ale spíš však nižších stovek miliard EUR. Existují reálné obavy, že přísné normy v kombinaci s krkolomným termínem povedou k odchodu podniků.
Firmy se jednoduše přesunou tam, kde jsou klimatické cíle méně přísné. Hamburk za to zaplatí ztrátou tisíců pracovních míst i příjmů z daní. Budoucnost? Temná jako listopadová mračna nad vodami Labe. A mezitím v Rotterdamu, Antverpách nebo Gdaňsku létají vzduchem zátky od šampaňského.
Přímá demokracie je skvělá věc. Pokud lidé vědí, o čem hlasují.
Pro rozhodnutí, které významnou měrou zasáhne všechny obyvatele města, se vyslovilo necelých 304 tisíc občanů, což je zhruba 23 procent oprávněných voličů. Přes spornou demokratickou legitimitu je ale výsledek právně závazný, protože dosáhl potřebného kvóra požadovaného Ústavou města Hamburk. Téměř 60 procent voličů se k urnám vůbec nedostavilo. Proč, když jde doslova o jejich existenci?
Kampaň pro cíl 2040 silně rezonovala v centrálních a bohatých čtvrtích. Plakáty bylo vidět na každém rohu, dva roky se pořádaly různé podpůrné akce.
„Občanská společnost“ – tedy její část s dobrými platy, často pracující v terciární sféře nebo v průmyslových odvětvích odtržených od špinavé reality propocených zaolejovaných montérek – se navzájem ujišťovala v tom, že jedná správně a v zájmu všeobecného dobra.
Kulturní dopady takového groupthinku jsou všeobecně známé: kdo si dovolí zpochybnit dogma, je odpadlík se vším, co k tomu patří. A tak inteligentní lidé, dostatečně vzdělaní, aby „prohlédli“ nesmyslná tvrzení o ekonomických výhodách zrychleného přesunu do sféry „nerůstu“, všechny své pochybnosti radši vytěsní. Za společenskou izolaci a případné profesní důsledky jim hledání pravdy nestojí.
Argumenty proti téměř nebyly slyšet. Přitom v chudších čtvrtích, kde bydlí přístavní dělníci nebo řadoví zaměstnanci velkých zpracovatelských firem, nikdo lidem nevysvětlil, co pro ně „Zukunftsentscheid“ znamená. Média – v Hamburku snad ještě víc než v jiných částech Německa naladěná na zelenou notu – vyzdvihovala především výhody rychlejšího dosažení klimaneutrality, a když už se zmínila o problematických aspektech, zarámovala je tak, aby vypadaly jako nutné, avšak zanedbatelné nepříjemnosti na cestě k blankytně modrému zítřku.
Selhali i místní politici. Většina hamburských senátorů, včetně těch za Zelené, návrh zákona o zlepšení ochrany klimatu odmítla. Udělali to však decentně a potichoučku, protože i oni měli obavy z ostrakizace a „shitstormu“ přerostlých dětí z Bullerbynu, které sice nerozumějí struktuře ekonomiky a roli, jakou v ní hraje průmysl, o to rychleji však dovedou vyťukávat do svých telefonů nenávistné vzkazy všem, kdo si dovolí s nimi nesouhlasit.
Kdo vyjádří pochybnosti, je okamžitě zařazen mezi popírače klimatických změn. Což je vlastně svého druhu nácek – a na ty se musí, jak všichni víme, se vší tvrdostí.
Ze strachu před společenským a mediálním pranýřem proto politici zbaběle mlčeli. Aktivistickým médiím i nazelenalé většině kulturní scény tedy nikdo neoponoval. A Jürgen, Annika, Ali nebo Zeynep z Harburku nebo Barmbeku (hamburské městské čtvrtě) vůbec netušili, že se právě rozhoduje o jejich živobytí.
Svůj ojetý Opel nech rovnou sešrotovat
Patnáctiletá cesta ke klimatické neutralitě povede přes různé částečné cíle. Obyvatelé města mohou počítat s omezením rychlosti na celém území Hamburku na 30 kilometrů v hodině, se zavedením zón s přístupem pouze pro bezemisní (čistě elektricky poháněná) vozidla nebo s vysokým mýtným.
Utěšovat se mohou tím, že nejspíš stejně přijdou o práci a do JobCentra, kde se musí příjemci podpory v nezaměstnanosti nebo Bürgergeld pravidelně hlásit, stačí dojíždět jednou-dvakrát měsíčně. A možná dostanou od města dotaci na nákladní elektrické kolo, statusový symbol lepších lidí za několik tisíc EUR, v kterém pak budou moci převážet své sbíječky, kýble s ekologicky nezávadnými nátěrovými barvami, instalatérské náčiní či tabule skla. Když to zvládají ve Vietnamu, proč by to nezvládli tady?
Z Hamburku zmizí kontejnerové lodě poháněné naftou. Rejdařům to nevadí, poplují do jiných přístavů.
