KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Česko neuspělo ve svém odporu proti stanovení dekarbonizačního cíle devadesátiprocentního snížení emisí skleníkových plynů do roku 2040 na evropské úrovni. Nepolevilo v něm přesto, že konečný kompromis, vydřený po 18 hodinách jednání, vychází vstříc většině požadavků českých vyjednávačů, jak dnes ráno potvrdil ministr životního prostředí Petr Hladík.
Od ambicí ke kompromisu
Proti návrhu předloženému Dánskem, které momentálně unii předsedá, se nakonec nevyslovil potřebný počet vlád, aby jej zablokovaly. Pro schválení byl zapotřebí souhlas 55 procent členských zemí reprezentujících 65 procent obyvatel EU. Klíčový byl podle všeho posun Francie, která se na poslední chvíli rozhodla návrh podpořit.
Evropská komise původně navrhla, aby EU snížila do roku 2040 emise o 90 procent ve srovnání s rokem 1990 a byla tak co nejlépe připravena na přechod k čisté bezemisní ekonomice v roce 2050, což je od roku 2019 zákonný závazek EU obsažený v Zelené dohodě pro Evropu (Green Deal) a v Klimatickém zákonu z roku 2021. Tyto zákony komisi ukládají, aby přišla s mezistupňovým cílem pro rok 2040; musela to udělat. Podobně před šesti lety navrhla pokles emisí o 55 procent do roku 2030, který bude ostatně podle všeho splněn, a to i takovými kverulanty, jako je Česko.
Jak postupně slábla politická podpora klimatických opatření obsažených v legislativě naplňující obsah zmíněného Green Dealu, ochabovala i ochota akceptovat další ambiciózní mety. Dekarbonizace ekonomiky se začala jevit jako brzda její konkurenceschopnosti. Sílilo přesvědčení, zejména ve středoevropských zemích EU, ale také třeba v Itálii, že si Evropa svými ambicemi v globálním měřítku škodí a že si další „masochistické“ plány nemůže dovolit.
U této konkrétní legislativy se předsedající Dánsko rozhodlo vyjít těmto obavám dosti velkoryse vstříc. Původní cíl 90 procent zůstal zachován, ale cestu k němu nyní lemuje celá řada dodatečných brzd a pojistek, které ho činí stravitelnějším. Obsahuje zvláštní ohledy pro energeticky náročná průmyslová odvětví a také pro zemědělství. Umožňuje spouštět přezkum naplňování zmíněného cíle každé dva roky, nikoli každých pět let, jak bylo původně navrženo.
Při každé této revizi se má zkoumat, jak se vyvíjejí ceny energií a dopady na průmysl i na domácnosti. Pokud by to nebylo dobré, bude možné cíl změnit nebo upravit harmonogram.
Klíčové ústupky a nečitelný postoj Česka
Hlavní úlitbou kritikům se stalo posílení možnosti vynaložit část prostředků na boj proti klimatické změně mimo území EU. Znamená to, že pokud ten který stát investuje do dekarbonizace ve třetích zemích, například do výstavby obnovitelných zdrojů v Africe, získá „kredity“, jejichž hodnotu odečte od vlastních investic do domácích opatření.
Dánsko původně navrhovalo, že by se cíl 90 procent takto mohl snížit na 87 procent. Ministři se dnes nakonec dohodli, že to bude už 85 procent. Další možnost snížit domácí úkoly skýtá doložené omezení absorpční schopnosti lesů nebo moří a oceánů.
Právě tyto ústupky a úpravy vedly nakonec k tomu, že většina vlád „sedmadvacítky“ kompromis podpořila. Tím spíš, že se ministři shodli také na odkladu platnosti druhé generace emisních povolenek ETS2 o jeden rok; začne tedy platit až od roku 2028. Dosavadní česká vláda se o tyto úpravy aktivně zasazovala. Nastupující koalice naopak šmahem odmítá nejen ETS2, ale také už dvacet let platný (a osvědčený) systém ETS1.
Ministr Hladík na bruselském jednání tedy spolu s kolegy prosadil řadu změn, o které stál; nakonec však stejně hlasoval proti. Pro partnery v EU je to těžko pochopitelné chování, které navíc neprospívá Česku pro další složitá jednání o jiných věcech v rámci EU.
Sama česká vláda přitom spočítala, že by při současném tempu snižování emisí mohla do roku 2040 dosáhnout poklesu emisí o 82 procent, což se už docela blíží dohodnutým 85 procentům. Navíc se nemění nic na tom, že hodnota 90, respektive 85 procent platí pro celou Evropskou unii. Individuální výkony jednotlivých členských zemí se pak mohou lišit – pokud například skandinávské země dosáhnou více než 90 procent, postačí Česku horší výsledek.
Spory o dekarbonizační cíl 2040, o povolenkový systém ETS2 i konec prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035 charakterizují současnou etapu vývoje evropských stanovisek ke klimatické krizi a boji proti ní.
Odpůrci těchto opatření, mezi nimi prominentně strany právě se rodící české vládní koalice, je rozhodně odmítají zavádět do národního práva či přímo používat. Už se nespokojují s kompromisními úpravami. Argumentují tím, že zelená politika, s níž přitom zprvu sami souhlasili – Green Deal i Klimatický zákon schválila minulá Babišova vláda – zavedla Evropu do slepé uličky a podvazuje její konkurenceschopnost.
Střet argumentů: Kolik stojí nečinnost?
Ministr Hladík v Bruselu opakovaně prohlašoval, že devadesátiprocentní snížení emisí do roku 2040 je pro Česko nedosažitelné. Poukazoval přitom na strukturu českého průmyslu, v níž jsou silně zastoupeny energeticky náročné výroby. Také české podnikatelské organizace vesměs ambice Evropské komise odmítaly jako přehnané a nerealistické. Kompromis vydřený dnes v Bruselu jim částečně vychází vstříc.
Naopak stoupenci pokračující dekarbonizace namítají, že nebojovat proti klimatické změně bude nakonec pro evropské země mnohem dražší než se s ní rozhodně utkat v této fázi. Opírají se o studie, podle kterých budou mít nicnedělání nebo jen kosmetické úpravy pro evropské země neblahé následky.
Naposledy zveřejněná zpráva renomované rakouské ekonomky Sigrid Staglové dospívá k závěru, že náklady na odstraňování škod způsobených klimatickou změnou, pokud by se proti ní nedělalo nic, budou šestkrát vyšší než investice do odpovídajících dekarbonizačních opatření.
„Nedělat nic je ta nejnákladnější varianta,“ píše Staglová. „Rázná akce je jedinou racionální strategií, a to z ekonomického, sociálního i morálního hlediska. Jakékoli oddalování navýší náklady, prohloubí nerovnosti a povede k poklesu budoucího hospodářského výkonu v Evropě.“
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
