KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Green Deal není ani přemožen, ale ani zažehnán, jak by si přála většina české politické reprezentace, a zvláště pak strany rodící se vládní většiny. I v evropském kontextu však dochází k posunům, které svědčí o racionálnějším přístupu k „zelené“ agendě.
Hlavním důvodem je jede prostý fakt, přesněji řečeno souběh více situací: válka na Ukrajině a ruská hrozba pro Evropu, k tomu asertivita a tlak amerického prezidenta Donalda Trumpa i slábnoucí vyhlídky evropské ekonomiky, to vše oslabilo evropský „tah na branku“ v podobě naplňování cílů šest let staré Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) a nastolily jiné priority.
Nové priority, staré cíle
I proto Evropská komise dlouho váhala, než vyrukovala s návrhem vytyčit dodatečný cíl snížení emisí v EU o 90 procent do roku 2040. Nakonec to udělala, protože jí to ukládal zákon. Tu devadesátku tam dala, jelikož je jaksi jejím úkolem být hodně ambiciózní, aby posléze při „lámání chleba“ – tedy při jednání s členskými státy a Evropským parlamentem – bylo kam ustupovat.
A opravdu: ministři životního prostředí se na cíli pro rok 2040 přes všechnu snahu předsedajícího Dánska neshodli a přehodili horký brambor politickým lídrům, kteří ho budou mít na pořadu své schůze příští týden.
Předseda Evropské rady António Costa se ve zvacím dopise premiérům a prezidentům o devadesátiprocentní metě pro rok 2040 ani nezmínil. „Potřebujeme strategickou debatu o našich klimatických cílech,“ napsal skromně a dodal, že je třeba se „zaměřit na rámec, o který se budou opírat náš průmysl a naši občané na cestě k uhlíkové neutralitě v roce 2050“.
Hlavní cíl zůstává tedy stejný – rok 2050 je bezpečně daleko, není třeba se o něj zatím přít. Zato rok 2040 je za rohem, zvlášť má-li cestu k němu lemovat nová legislativa, jakési „Fit for 2040“, jež vystřídá momentálně prováděnou sérii zákonů z balíku „Fit for 55“. Tedy těch, jež mají pomoct zajistit snížení emisí v EU o 55 procent do roku 2030.
Klub odmítačů hledá kompromis
Česko nepovažuje cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2040 za splnitelný. A není v tom samo. „Klub odmítačů“ se postupně rozrostl na 11 členských států, včetně těžkých vah jako Itálie a Francie. Té Francie, která byla vždy tak hrdá na výsledky Pařížské konference z roku 2015, jež vytyčila přesné cíle pro celosvětové úsilí o záchranu planety – snažit se udržet oteplování klimatu pod 1,5 stupni Celsia a nedopustit, aby překročilo dva stupně.
Jedna věc je ovšem odmítat nějaký politický cíl nebo ujednání, a druhá je se snažit ho dodržet, ne však nutně v původní podobě navržené Komisí.
Zmínění ministři životního prostředí mudrovali například nad tím, že by mohla vznikat jakási partnerství mezi znečišťujícími průmyslovými podniky a lesními závody, které by si vzájemně kompenzovaly emise a ukládání oxidů uhlí; uložený uhlík by se pak odečítal od celkových emisí. Nebo by se členským státům umožnilo, aby financovaly ekologické projekty ve třetích zemích.
Trucovité odmítání „devadesátky“ pro rok 2040, které nyní předvádí Česko, k žádnému řešení nepovede.
Takto „uspořené“ emise, například díky výstavbě obnovitelných zdrojů v Africe, by si jednotlivé země započítaly jako plus do své znečišťovací bilance. Nebyly by pak nuceny snižovat emise o 90 procent, stále stačilo by o pár procent méně, třeba 87.
EU by měla příští týden na nejvyšší úrovni ukázat směr; od lídrů se neočekává, že by o věci přímo rozhodli, tím spíš, že na této úrovni to nejde jinak než konsensem, zatímco ministři rozhodují kvalifikovanou většinou. Jde však o to nějak prolomit nahromaděné překážky a posunout se ke kompromisu.
Trucovité odmítání „devadesátky“ pro rok 2040, které předvádí Česko, k němu nepovede – dosluhující vláda by měla vygenerovat mandát, který v Evropě usnadní dohodu na co nejstravitelnějším výsledku.
EU musí navíc předložit své záměry, tentokrát pro rok 2035, klimatické konferenci COP30, která se rozjede 21. listopadu v brazilskému Belému. Protože se zatím neshodla na metě pro rok 2040, předloží pouze jakési „prohlášení o úmyslu“, ve kterém uvede, že sníží emise do 10 let o 66,25 až 72,7 procenta.
První číslo odpovídá lineárnímu trajektorii současného poklesu do roku 2030. To druhé, ambicióznější, pak zacílení na 90 procent v roce 2040, tedy v souladu s návrhem komise. EU tak nepřijede do Belému s prázdnýma rukama, názorně však ukáže všem zemím světa, že to s jejím postavením na špici boje proti klimatické změně může být také poněkud problematické.
Nedrží ani rok 2035 pro zákaz prodeje nových aut se spalovacími motory
Euforický pochod ke klimatické neutralitě v roce 2050 v Evropské unii zpomaluje na mnoha frontách. Řada vlád přichází s nápady, jak zbrzdit jeho rychlost. Německý kancléř Friedrich Merz ohlásil zpomalení přechodu energetiky na obnovitelné zdroje. Posléze, po poradě uvnitř vládní koalice a po konzultaci s kapitány automobilového průmyslu, zpochybnil termín 2035 pro zákaz prodeje nových automobilů se spalovacími motory.
Kriticky se ke Green Dealu vyjadřuje také italská premiérka Giorgia Meloniová, výrazně vlažnější postoje zaujímá i francouzský prezident Emmanuel Macron.
Exekutiva EU už některé legislativní akty změkčila a „naředila“ formou tzv. omnibusů, ty ale vyvolávají vyvolávají kladné i záporné reakce.
Sama Evropská komise zachytila tento nový vítr. Je dosti pravděpodobné, že uspíší revizi nařízení o zákazu emisí z automobilové dopravy (tedy spalovacích motorů), která je samotným tímto zákonem naplánovaná na příští rok. A že přijde s úpravami, které aspoň části kritiků vyhoví. Mluví se o možné výjimce pro motory na syntetická či jiná „čistá“ paliva. Nebo o dočasném povolení nových plug-in hybridů. Možná se vynoří ještě nějaké nápady.
Exekutiva EU už některé legislativní akty změkčila a „naředila“, jiné, například o odlesňování, odložila ad acta. Hodně energie vrhla do „deregulace“, tedy odstraňování nebo omezování administrativních povinností požadovaných evropskými předpisy po průmyslových podnicích. Těmto zjednodušovacím balíčkům se říká bůhvíproč „omnibusy“; v legislativním procesu už jich je několik a vyvolávají kladné i záporné reakce.
Konkurenceschopnost na prvním místě
V Evropě se v každém případě postupně rozšířil názor, že klimatická politika podvazuje konkurenceschopnost ekonomik, zejména průmyslu. Na piedestalu „priority priorit“ vystřídala konkurenceschopnost „zelenou tranzici“. Veřejné mínění tento trend do značné míry podporuje, což svědčí mimo jiné o tom, že se odpůrcům „zelené transformace“ podařilo část voličů přesvědčit o její nadbytečnosti, ba škodlivosti.
Ekologicky zaměřené „zelené“ politické strany ztrácejí rychle vliv napříč kontinentem, včetně Evropského parlamentu. Optimisté by řekli, že se nastoluje nová rovnováha mezi péčí o planetu a potřebami lidí. Pesimisté naopak žehrají, že se kyvadlo vychýlilo už příliš v neprospěch „zelené“ politiky a že návrat na zem bude pro všechny bolestivý.
Evropská agentura pro životní prostředí zveřejnila minulý týden studii, v níž popsala stav evropské přírody jako velmi znepokojivý, ba katastrofální, počínaje bídnou kvalitou zemědělské půdy přes znečištění toků a vod až po mizerný stav rezervací a chráněných území. Klimatická hrozba nikam neodchází.
„Je naprosto zásadní, abychom čelili existenční hrozbě klimatické změny. Můžeme totiž zastavit hodiny evropských pravidel, nemůžeme však zastavit hodiny klimatických změn,“ prohlásil ještě v červenci Costa. Bůhví, zda by to dnes zopakoval.
Na druhé straně se rozvoj „zelených“ technologií stal za poslední desetiletí nedílnou součástí (nejen) evropské ekonomiky. Pro výrobu elektřiny se napevno počítá s vysokým podílem obnovitelných zdrojů. Elektromobilita pomalu, ale jistě vytlačuje spalovací motory; i když ne tak rychle, než se čekalo.
Velké firmy, včetně českých, mají rozjeté dekarbonizační strategie a počítají s evropskými dotacemi na jejich podporu. Jsou si vědomy toho, nakolik systém emisních povolenek uspíšil přechod mnoha továren, tepláren či elektráren na čistší provoz. Vědí také, že nastoupený trend bude pokračovat a bude přinášet značné příležitosti, od výroby větrných turbín až po bateriová úložiště.
České „ne“ je totálně slepá ulička
Pokud tedy budoucí česká vláda řekne, že odmítá Green Deal, že odmítá devadesátiprocentní snížení emisí v roce 2040, že odmítá zákaz prodeje nových spalováků v roce 2035 a že nehodlá zavést druhou generaci emisních povolenek ETS2 v roce 2027, ale zároveň k tomu neříká nic dalšího, poškozuje tím především českou ekonomiku.
Na rozdíl od českého tažení proti „zelenému šílenství“ pojímá naprostá většina evropských zemí zpomalení dekarbonizace jako přirozený proces; budou se podílet na úpravách, revizích, modifikacích, ba zpomalování, cíl a smysl však zůstanou zachovány. To platí například i pro polské „odmítání“ emisních povolenek – Polákům jde o reformu systému, nikoli jeho zrušení.
Po dvaceti letech členství v EU bychom měli vědět, že na evropské úrovni lze mnohého dosáhnout budováním spojenectví, podporou alternativních návrhů, utvářením blokačních menšin, prostě trpělivým vyjednáváním s dokonalou znalostí dané matérie. Stavět se na zadní k ničemu nevede, nota bene v případě legislativních aktů, pod které jsme se původně sami podepsali.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
