Tisíce korun vyletí z okna i po zastropování povolenek. Fiala se nemá čím chlubit

Bude pochopitelně lepší, pokud zdražení plynu, uhlí a pohonných hmot nebude kvůli složitě vymýšlenému stropování ceny povolenek tak drakonické. Současně je však nutno mít na paměti, že cenová regulace povolenek je opatření, které je v rozporu jak s pseudotržní podstatou povolenek, tak s unijním projektem zvaným Green Deal.

Podle oficiální informace ministerstva životního prostředí potvrdila Evropská komise, že zapracuje požadavky ČR a dalších 18 států na úpravu systému obchodování s povolenkami ETS 2 tak, aby systém zabránil výkyvům ceny emisní povolenky a negativním dopadům na občany.

Pokud se tedy skutečně podaří prosadit a prakticky zakotvit mechanismus, který bude stropovat cenu emisních povolenek týkající se domácností na navrhované výši 45 eur (za tunu emisí CO2), pak půjde o relativně příznivý vývoj – bez ohledu na celkový kontext a hlubokou kontroverznost emisního „odpustku“, jenž bude uvalen na vypouštění emisí z domácích kotlů na plyn či uhlí a na benzin a naftu pro motoristy.

Je to banální aritmetika: pokud by nedošlo k zastropování ceny, pak by se cena povolenek vzhledem k jejímu „pseudotržnímu“ charakteru mohla teoreticky vyšroubovat do nedohledné výše, což by se projevilo extrémním nárůstem cen uhlí, plynu, benzinu i nafty.

Jestliže bude cena povolenky nějakými mechanismy zkorigována do jakžtakž přijatelné úrovně, pak by nárůst ceny uvedených energií, způsobený povinnými nákupy povolenek, mohl být nižší. Tento výraz je však pro různé skupiny obyvatel značně relativní.

Podle předběžných výpočtů by při ceně 45 eur za povolenku vzrostla cena nafty o 3,60 Kč na litr, benzin by podražil o 3,40 Kč na litr, zemní plyn o 268 Kč za jednu megawatthodinu a cena uhlí by se zvýšila o zhruba 320 korun (vždy s DPH) za metrák. Náklady průměrné domácnosti na vytápění by pak ročně stouply řádově (podle spotřeby) o tisíce korun, což není žádná legrace.

Teoreticky je jistě možné, aby se cena povolenky pohybovala pod uvažovanou limitní hranicí – pak by dopady na konečné ceny pro spotřebitele byly nižší. Ale to je jen teorie. V některých odvážnějších odhadech se počítalo s tím, že cena jedné povolenky vyskočí na řádově stovky eur. Každopádně se do roku 2027, kdy mají nové emisní povolenky vstoupit u nás v platnost, ještě může stát leccos – v závislosti na výsledcích voleb.

Každému je však jasné, že zásadní zdražení energií by spotřebitelé v Česku (systém ETS 2 se ovšem týká celé EU) „odměnili“ pomstou přinejmenším v politické, respektive volební, rovině.

Je ale nutno doplnit, že například část domácností odebírající teplo z velkých tepláren už má do svých energií cenu povolenky dávno promítnutou a systém ETS 2 by se jich u plynu či uhlí netýkal.

Tak či onak, neustále zdražující povolenka pro obyvatele a od toho odvozené čím dál tím dražší energie by mohly vést k dramatické nevraživosti velké části „obětí“ tohoto sociálně-povolenkového unijního experimentu.

Zdražovat skrze povolenky energie je to poslední, co by dnes Česko potřebovalo. Vzpomeňme cenové skoky cen energií v nedávné minulosti a na rekordně vysokou inflaci z let 2022 a 2023, která doznívá dodnes, aniž by byla přesvědčivě zkrocena.

Zcela jistě zde platí banální konstatování, že případné nižší zdražení je „lepší“ než větší zdražení. Na druhou stranu, celý systém emisních povolenek, který je pro velké firemní producenty emisí v platnosti už 20 let, byl od samého začátku svými tvůrci, tedy vedením EU, koncipován tak, aby celkový objem povolenek klesal.

Jejich cena úměrně tomu měla neustále růst až do takové výše, která odradí firmy, potažmo spotřebitele, od používání energií produkujících do ovzduší tzv. skleníkové plyny. Jinými slovy, původním cílem bylo to, aby cena povolenek stoupala a tím se stupňoval tlak na snižování spotřeby „uhlíkových“ paliv, a tedy i objemu vypouštěných emisí. Tím se dostáváme k jisté absurditě, k níž směřuje aktuální vývoj.

Zastropováním ceny se z povolenky stává v jistém smyslu uhlíková daň, jejíž „sazbu“ spoluurčují obchodníci s povolenkami a Evropská komise.

Neřešme přitom samotnou složitost toho, jak na centrální politické úrovni zařídit, aby cena povolenky dosáhla té či oné konkrétní výše (či limitu), když se ze své podstaty jedná o mechanismus, jehož podstatou je tržní obchodování (a spekulace) s povolenkami, v němž Evropská komise fakticky obhospodařuje jen celkový objem povolenek na trhu.

Pokud emisní povolenky na domácnosti chápeme jako eurounijní daň (a ona skutečně připomíná spotřební daň), pak její neurčitá sazba, odvozovaná od tržních machinací, byla krajně nestandardní ideou.

Zastropovaná cena povolenky, a tedy i shora omezená daň však není o nic méně podivná a o nic méně nebezpečná. Především je kritickou otázkou, na jaké celoevropské jednotné úrovni má být cena povolenky zastropována a proč právě na takové a nikoliv jiné?

Jaká výše je pro spotřebitele všeobecně únosná a jaká už nikoliv? Vždyť platy a ceny v Česku (a v dalších postkomunistických zemích) jsou nadále odlišné od situace v Německu a jiných vyspělých západních zemích. Tento faktor, i když odhlédneme od nejistoty kolem „finální“ ceny povolenky, ukazuje na absenci „dobrého“ řešení týkajícího se „spotřebitelských povolenek“.

Premiér Fiala v kontextu deklarované dohody na stanovení povolenkového cenového limitu uvedl, že oficiálním postojem Česka je povolenky na spotřebu domácností vůbec nezavádět. To zní hezky, i když jde zatím jen o akademickou úvahu, neboť Fialou zmíněný postoj není v Unii převažující.

Zásadnější je to, že tento názor odmítající emisní povolenky jako takové v důsledku zpochybňuje projekt Green Deal jako takový. Ukazuje se, že když přijde na lámání politického chleba, Green Deal přestává být posvátnou krávou.

Omezení ceny povolenky v rámci systému ETS 2 je demontáží základních principů Zelené dohody, která ve své nabubřelé vznešenosti usiluje o snižování produkce skleníkových plynů a záchranu planety před globálním oteplováním.

Jenže Green Deal založený na opatřeních, která nakonec politici změkčují tak, aby nebolela občany (ani klima), je postup dosti blízký tomu, čemu říkáme švejkovství. Tímto postupem nelze „slavně zvítězit“ nad klimatem.

Neodbytnou otázkou zůstává, zda má takový boj vůbec smysl v situaci, kdy zdaleka největší země světa, Čína a Indie, nadále pevně stojí na rozvoji uhlí a Rusko deklaruje (či jen hrozí?) tím, že na uhlí hodlá masivně přejít.

Vedle tohoto faktu se unijní půtky o zavedení povolenkové emisní daně pro domácnosti mohou jevit jako okrajové z pohledu hypotetické záchrany planety, ale o to zásadnější z hlediska zdaňování obyvatelstva.

Emisní čili povolenková daň zřejmě bude zavedena. A daň je prostě daň, se všemi z toho plynoucími dopady. I když bude nyní zastropována, nelze vyloučit, že za vhodnější geopolitické konstelace přijde v budoucnu jiná garnitura politiků s námětem na změnu k „lepšímu“, tedy k posunutí stropu směrem nahoru; a to třeba i bez ohledu na to, zda tato emisní daň pomůže klimatu, či nikoliv...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.