Ústavní soud nemá být továrna na nepřesvědčivá rozhodnutí. Noví soudci varují před inflací lidských práv i aktivismem

Na začátek je nutné poznamenat, že je namístě předběžná opatrnost: snad každý z kandidátek a kandidátů prezidenta Pavla na ústavního soudce totiž při svých slyšeních v Senátu mluvil o povinné zdrženlivosti a respektování rolí. 

Často také slibovali, že jako soudci by s pokorou přistupovali k předchozí judikatuře soudu, která by se měla měnit jen výjimečně.

Bohužel, po příjezdu do Brna pak skoro všichni (čest několika výjimkám) potvrzení soudci místo deklarovaného archeologického štětečku a pinzety coby pracovního nástroje vybalili krumpáč s dynamitem, aby realizovali své „představy o lepším právu“. Jali se měnit ustálenou judikaturu obecných či správních soudů, s níž jako akademici či řadoví soudci nesouhlasili, ale teprve na Ústavním soudu dostali jedinečnou možnost svůj názor prosadit.

Stalo se tak třeba v případě v pravdě revolučního nálezu pléna ohledně nehmotné újmy právnických osob, kde se z Ústavního soudu stal fakticky alternativní zákonodárce. Zatímco v této věci alespoň rozhodlo jeho plénum, v jiných případech dochází k „unášení práva“ ve tříčlenných senátech.

Problémem těchto rozhodnutí je, že se doslova pouze „větším razítkem“, a někdy jen dvěma hlasy, vynucuje změna judikatury, k níž dospěly oba nejvyšší soudy. A to často ve svých rozšířených tělesech – rozšířeném senátu Nejvyššího správního soudu či velkých senátech obou kolegií Nejvyššího soudu. Nemluvě o tom, že se tak v některých případech děje i v rozporu s dosavadními nálezy, a to včetně těch z poslední doby.

Naposledy na to upozornil velmi trefně profesor Zdeněk Kühn v disentním stanovisku k několika nálezům, kterým Ústavní soud vyhověl stížnosti Státního pozemkového úřadu v jinak mediálně poměrně sledované věci jedné komplikované restituce (IV. ÚS 164/24 ze dne 28. 5. 2025). Podle Kühna totiž jeho dva kolegové v senátu rozhodnutím nejen popřeli dosavadní závaznou judikaturu, včetně nálezu pléna, ale zároveň i „vybočili z role“, kterou Ústavní soud má.

„Kdybych byl soudcem Nejvyššího soudu, ať již jeho občanskoprávního a obchodního kolegia, či ještě lépe velkého senátu téhož kolegia, s velkým zájmem bych argumentům obou mých kolegů naslouchal a asi by mne přesvědčili pro hlasování o změně dosavadní civilní judikatury. Soudcem Nejvyššího soudu ale nejsem, proto nemohu hlasovat pro změnu ustálené judikatury Nejvyššího soudu, aniž pro to vidím jakékoli ústavně významné argumenty,“ napsal do disentu profesor Kühn.

Tato a podobná rozhodnutí Ústavního soudu pak logicky vyvolávají tenzi mezi ním a obecnou justicí, snižují váhu jeho rozhodnutí a přirozený respekt, který by měly vyvolávat. Ruku v ruce s takovým pojetím výkonu funkce jde samozřejmě i často kritizovaná „nadprodukce“, kdy se z Ústavního soudu stává alternativní dovolací, ale někdy pohříchu i odvolací instance. 

Jen pro lepší představu: ročně Ústavní soud vydá přibližně 4 tisíce rozhodnutí ve čtyřech senátech, každý ústavní soudce se tak různou měrou podílí na přibližně tisícovce rozhodnutí ročně.

Nejen z toho, co o sobě oba noví ústavní soudci řekli, ale i z výroků prezidenta Pavla je možné usuzovat, že si na Pražském hradě možná někdo tuto realitu poněkud „odbržděného“ čtvrtého Ústavního soudu uvědomil.

„Docent Bartoň má pověst vzdělaného a rozvážného právníka se skutečným respektem k dělbě moci. Rozhodně není hlasatelem nějaké soudcovské hegemonie, což považuji nejenom za důležité, ale také za správné,“ odůvodnil prezident Pavel senátorům nominaci ústavního právníka Michala Bartoně.

U Martina Smolka pak, vedle jeho znalosti evropského práva a judikatury evropských soudů, zmínil prezident jako důvod jeho nominace i to, že ústavním soudům někdy „hrozí jistý despekt k politice i částečná neschopnost porozumět praktickým obtížím, které politické instituce při svých rozhodnutích čelí“.

Že by mohli být Bartoň se Smolkem na „Baxově“ soudu spíše „brzdaři“ a mít blíže k současné disentující menšině, nasvědčují jejich motivační dopisy i odpovědi během senátních slyšení.

„Bude-li například Ústavní soud řešit dílčí otázky podústavního práva, může mu v množství agendy mezi prsty protéct to podstatné,“ řekl senátorům minulý týden Bartoň. „Základní práva mají sloužit jako trumfy. Nevytahují se příliš často, ale o to větší mají přesvědčovací schopnost, když už někdo tu trumfovou kartu vytáhne. Žádnou hru ale nelze rozumně hrát, bude-li každá nebo skoro každá karta trumfem,“ doplnil.

V motivačním dopise byl pak Bartoň v tomto tématu mnohem konkrétnější. Upozornil v něm na trend, kdy se z dříve politických nároků stávají nároky právní a postupně i lidskoprávní. Soudy jsou tak podle něho stále častěji konfrontovány nikoliv s aktivními zásahy státu do autonomie jednotlivce, ale naopak s jeho vytýkanou nečinností, včetně té legislativní. Podle Bartoně se na tuto proměnu musí Ústavní soud připravit a být velmi obezřetný.

„Pokud bude každá společensky sporná otázka přetavena v lidskoprávní problém, bude každá tato otázka s konečnou platností odpovězena až mocí soudní. Zákonodárce tím vylučujeme ze hry,“ napsal Bartoň.

Při výborovém slyšení k tomu Bartoň uvedl, že soudci by měli vždy posuzovat, zda se opravdu jedná o základní lidské právo, anebo o jiný druh nároku, jehož řešení náleží politikům. S vědomím toho, že vyhoví-li takovým nárokům, pak takto rozšířený katalog lidských práv nelze zužovat. Včetně rizika, že extenzivní výklad může vést k vyprazdňování politiky a následně i k podkopání legitimity systému.

Problém vidí Bartoň i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), neboť „státům někdy stanovuje vysoké cíle“, které nejsou politici schopni prosadit. „Nemůžeme donutit politiky hlasovat pro něco, o čem nejsou přesvědčeni. Nemáme totiž žádného lidskoprávního exekutora,“ dodal k tomu Bartoň při slyšení v senátním Výboru pro lidská práva.

Kritický byl Bartoň k vnitřnímu fungování Ústavního soudu, který se podle něho někdy topí v otázkách podústavního práva. Jedná se o velmi důležitý vzkaz, uvědomíme-li si, že zaznívá od člověka, který je intimně obeznámen s vnitřním fungováním této instituce, kde 13 let působí jako asistent.

„Až příliš mnoho otázek je řešeno jen na podkladě čl. 36 odst. 1 Listiny a tvrzeného práva na soudní ochranu. To činí rozhodovací praxi místy nepředvídatelnou a často ‚utopenou‘ v řešení otázek podústavního práva,“ uvedl Bartoň v motivačním dopise. Řešením není podle Bartoně omezení možnosti se na soud obracet, ale racionalizovat jeho vnitřní činnost tak, aby nebyl korektorem každé nesprávnosti. „Ústavní soud by se neměl stávat továrnou na množství nepřesvědčivých a vzájemně rozporných rozhodnutí,“ dodává ve svém motivačním dopise.

Bartoň se měl možnost před senátory vyjádřit i k některým nedávným rozhodnutím Ústavního soudu, které vyvolaly debatu jak uvnitř soudu samotného, tak někdy i ve veřejném prostoru.

Kritický byl třeba k nálezu o úřední změně pohlaví, kdy podle něho pojem pohlaví nesouvisí s biologickou podstatou člověka. K nálezu o platu soudců uvedl, že „soudcovská nezávislost neznamená jistotu trojnásobku“. Za projev aktivismu Ústavního soudu pak označil nález pléna o nehmotné újmě právnických osob a přihlásil se k názoru disentující menšiny.

V otázce omezování svobody projevu uvedl, že stát má trestním právem řešit jen naprosté extrémy, přičemž každý zásah do svobody projevu je podle něho „ústavně podezřelý“.

„Když příliš uzavřeme ten papiňák veřejné debaty, tak je možné, že se budou chtít lidé vyjádřit jinak, například při volbách, a to není dobře,“ vysvětlil svůj pohled Bartoň při slyšení na Ústavně-právním výboru v Senátu.

Ke zdrženlivosti se přihlásil v Senátu i Martin Smolek, z jehož motivačního dopisu i z vyjádření před senátory byl zřejmý důraz na zachování funkčnosti systému. „Ochrana ústavnosti znamená i ochranu systému,“ prohlásil na senátním Výboru pro lidská práva. Podle Smolka je Ústavní soud primárně soudní orgán, jehož hlavním úkolem je kontrola ústavnosti norem. 

„Jako soud má Ústavní soud normu posoudit a říci, jestli je souladná s Ústavou, nebo není. Nic víc, nic míň. Neměl by zahajovat či spouštět jakoukoli politickou diskusi, vyjadřovat se k účelnosti nebo rozumnosti normy či mít ambici radit zákonodárci, jak by právní úprava měla vypadat. Ani by to po něm neměl nikdo žádat. Podobně by neměl být tím, kdo by v konečném důsledku instruoval moc výkonnou. Ústavní soud by v obou případech měl toliko jasně vymezit mantinely, za které moc zákonodárná a moc soudní nemohou,“ řekl Smolek minulý týden na plénu Senátu.

Při slyšeních na výborech tuto tezi konkretizoval tak, že povinnost chránit základní práva a svobody mají všechny soudy, jen tomu ústavnímu je svěřena možnost normy rušit z důvodu jejich neústavnosti. Obecné soudy mají být tomu ústavnímu podle něho nejbližším partnerem, přičemž s nimi komunikuje primárně svými nálezy, nikoliv usneseními. 

„Tím, že se Ústavní soud snaží odůvodňovat usneseními zjevnou neopodstatněnost, jsou totiž soudy často zmateny,“ dodal na slyšení senátního ústavně-právního výboru Smolek. A zmínil i respekt, který musí Ústavní soud přirozeně v obecné justici mít, čehož jsou předpokladem přesvědčivá rozhodnutí, která se však nesmí v krátké době měnit.

„Být soudním orgánem ochrany ústavnosti znamená vést dialog s dalšími soudy. Jsou to ostatně obecné soudy, které spolu s Ústavním soudem mají chránit základní práva a svobody. Ve vztahu k vnitrostátním soudům jsou jádrem takového dialogu přesvědčivá, jasně vyargumentovaná a zejména koherentní rozhodnutí, která budou obecné soudy respektovat,“ uvedl ve svém projevu na plénu Senátu.

I Smolek, stejně jako Bartoň, zmínil potřebu „selekce nápadu“ tak, aby nebyl ÚS zahlcen. Na výborových slyšeních dokonce mluvil o tom, že je na státu, jak takovou selekci nastaví.

Až nejbližší měsíce, první nálezy a případné disenty nových soudců ovšem ukážou, kam se na Ústavním soudu oba zařadí: zda si v Brně vybalí onen pomyslný oprašovací štěteček a pinzetu, anebo se přidají k dosavadní většině krumpáče a dynamitu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.