Audioverze
Prezident Soudcovské unie ČR Libor Vávra vidí v české justici řadu zakořeněných problémů, které brání její modernizaci a efektivitě. Ve svém vystoupení na exkluzivní debatě vydavatelství Czech News Center o právu a justici mluvil o zbytečném odporu vůči umělé inteligenci, neefektivní síti okresních soudů zděděné z dob Rakouska-Uherska i o nebezpečném trendu, kdy si nejvyšší soudy přisvojují pravomoci na úkor soudů nižších stupňů.
Co se dozvíte:
Proč se justice brání umělé inteligenci.
Které okresní soudy by se měly zrušit a proč je to politicky citlivé.
Jak si nejvyšší soudy uzurpují moc a proč je to nebezpečné.
Proč rychlost justice nestojí na soudcích, ale na jejich asistentech.
Jak ministerstvo spravedlnosti ztratilo reálný vliv na řízení soudů.
Jakou klíčovou vlastnost by měl mít ideální soudce.
Úvodem svého vystoupení zmínil prezident Soudcovské unie ČR Libor Vávra problém s úmorným zlozvykem papírování v justici. Řešení je podle něj až překvapivě jednoduché. „Stačilo by začít zásadou, že co přijde elektronicky, tak se nesmí tisknout. Najednou by se začal celý ten systém měnit,“ navrhuje Vávra.
Dalším krokem je podle něj zavedení strojových přepisů soudních jednání. Všechna se dnes nahrávají a moderní nástroje umělé inteligence je dokážou spolehlivě převést do textu.
„Zajímavé je, že v justici je velký odpor k tomu přejít ke strojovému přepisu. A když si to přitom testuju, tak ono to funguje mnohem lépe, než jsem se domníval,“ říká Vávra a dodává, že technologie si překvapivě dobře poradí i s řečí cizinců.
Budoucnost stojí na asistentech, ne na rychlém psaní na stroji
Nástup technologií podle Vávry nevyhnutelně změní i složení personálu u soudů. Postupně zanikne potřeba zaměstnanců, jejichž hlavní kvalifikací je rychlé psaní na stroji – dovednost, kterou si justice podle něj vleče od přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Budoucnost justice a její rychlost tak stojí hlavně na odborném aparátu – na kvalifikovaných asistentech a vyšších soudních úřednících. „Ano, nekvalitní soudce řízení zpomalí. Ale jestli ho něco fatálně zpomalí, tak je to špatně odeslaná doručenka nebo nesprávně použité vzory rozeslané kanceláří,“ vysvětluje Vávra s tím, že tyto chyby mohou jednání i zcela zmařit.
Zrušme okresní soudy. Myšlenka stará 20 let
Libor Vávra se věnoval i tématu tzv. justiční mapy. S myšlenkou rušit okresní soudy prý přišel jako první v Česku už před dvaceti lety. „Ten článek jsem začal psát jako žert, kdy jsem se posmíval těm, kteří bránili odstranění vrchních soudů. A než jsem ho dopsal, došlo mi, že jsem začal psát správnou myšlenku,“ vzpomíná.
Podle něj je přílišný počet okresních soudů slabinou systému. „Je to dědictví Rakouska-Uherska, těch soudů založených na principu, že musíte pěšky dojít na svůj soud a zpět v ten soudní den, což byla vlastně velmi humánní zásada,“ vysvětluje historické kořeny stávajícího stavu.
Problém je to podle něho ryze politický. V mnoha městech je totiž okresní soud posledním velkým symbolem státní moci a místní politici, zejména starostové, mají obrovský vliv. „Kdyby se někdo z politiků pustil do tohoto kroku, tak ponese obrovské politické náklady. To nebude populární záležitost,“ domnívá se Vávra.
Vávra proto navrhuje kompromis: ne rušit všechny soudy, ale specializovat je. „Ne každý okresní soud musí mít plnou jurisdikci,“ říká. Důležité je, aby například v citlivých trestních věcech rozhodovali pouze odborníci. „Přípravné řízení je nejcitlivější moment trestního řízení. Jakákoliv chyba nebo podlehnutí nátlaku zatíží proces a práva účastníků podstatně víc než v jakékoliv další fázi,“ vysvětluje důvody.
Sokolov jako odstrašující příklad
Jako typickou ukázku neefektivnosti uvádí Okresní soud v Sokolově. „Všichni vědí, že tam nikdo nechce pracovat. Ten soud leží 17 minut jízdy z Karlových Varů a 20 minut jízdy z Chebu, kde máme třetinu justiční budovy zakonzervovanou, protože je úplně prázdná,“ popsal Vávra situaci. Přesto se soud v Sokolově, kam právníci nechtějí, uměle udržuje.
Nebezpečná koncentrace moci u nejvyšších soudů
Vávra také ostře zkritizoval trend, kdy si nejvyšší soudy, včetně Ústavního soudu, přisvojují pravomoci, které jim nenáleží – například hodnocení důkazů. „To, co jsme před 20 lety považovali za samozřejmé, že vlastně nesmí dělat ani odvolací soud, tak dnes tyto soudy v podstatě vrchnostenským způsobem dělají,“ uvedl Vávra.
Tento jev považuje za nebezpečný. Soustředění moci do rukou úzké skupiny lidí na vrcholu justice je totiž podle něj závažným systémovým rizikem. „V roce 1948, když se komunisti chopili moci, bylo poměrně jednoduché změnit rozhodování v justici. Stačilo vyměnit lidi v klíčových senátech Nejvyššího soudu,“ varuje Vávra a dodává, že výhodou justice by měla být právě rozmělněná moc, která ji chrání před politickými tlaky.
Kdo vlastně řídí justici?
S dekoncentrací moci souvisí i správa justice. Podle Vávry ztratilo ministerstvo spravedlnosti schopnost ekonomicky řídit soudy už v 90. letech. „Dnes ministerstvo jenom rozdělí balíky peněz na krajské soudy. A jsou to krajské soudy, které to posouvají dál,“ popisuje realitu. De facto tak justici řídí předsedové vyšších soudů, což ministrům znemožňuje provádět jakékoliv systémové změny.
Jakého soudce vlastně chceme?
Na závěr se Vávra zamyslel i nad výběrem soudců. Problém vidí v tom, že systém nemá jasně definováno, jakého člověka hledá. „Část z nás miluje skvělé právní odborníky s dokonalou znalostí vyhlášek. Část z nás – a k té se hlásím – se domnívá, že soudce by zejména měl být člověk rozhodný a samozřejmě slušný. Nerozhodný soudce je největší smrt pro účastníky řízení,“ míní Vávra.
Na dotaz moderátora debaty Petra Dimuna ohledně aplikace nálezu Ústavního soudu, který umožňuje odvolacím soudům měnit zprošťující rozsudky (jako se to stalo např. v případu Čapí hnízdo), Libor Vávra odpověděl jednoznačně: „Dokud mě někdo nepřesvědčí o opaku, já se tedy hrdě hlásím k tomu, že jsem příznivcem velké zdrženlivosti odvolacích senátů vůči skutkovým zjištěním soudu prvého stupně. Myslím si, že je to tak správně.“
