Audioverze
Byl to politický boj, nikoli odborná debata. Tak po dvou letech hodnotí soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon zkušenost s neúspěšnou kandidaturou na ústavního soudce, která však podle něho odhalila víc o politicích než o něm. V rozhovoru pro podcast Dimun popisuje také napětí mezi Ústavním a Nejvyšším soudem, kritizuje nedostatečný zákon o odškodňování a varuje před tlaky, které mohou soudce vehnat do slepé uličky strachu.
„Byl jsem z toho grilování takový dost ohořelý,“ vzpomíná soudce Pavel Simon na události přesně před dvěma roky. Tehdy se ucházel v Senátu o potvrzení své nominace na ústavního soudce. „Byla to natolik bizarní a traumatizující zkušenost, že mi trvalo tak rok, než jsem se z toho dostal,“ přiznává soudce, který se přitom nedlouho předtím dostal do nejužšího výběru na soudce Evropského soudu pro lidská práva.
„Připadal jsem si jako voják na bitevním poli, kde probíhá několik střetů, které se mnou nemají moc společného,“ vysvětluje dnes své pocity. Podle něj nešlo o jeho odbornost, ale o mocenský střet mezi nově zvoleným prezidentem a Senátem, který si chtěl vymezit vliv. „Když chcete znemožnit prezidenta, potřebujete potopit jeho kandidáta,“ dodává s tím, že se stal snadným terčem ve hře, jejíž pravidla neurčoval.
Kritikou některá média a následně i senátoři nešetřili ani jeho rozhodovací praxi v oblasti odpovědnosti státu za způsobenou škodu. Politikům, kteří mu ji vyčítali, však vzkazuje: „Hrajeme podle not, které jsme dostali. Jestli se vám nelíbí melodie, změňte noty – tedy zákon.“
Když Ústavní soud přijede s buldozerem
Napětí, které zažil v Senátu, je však jen odrazem hlubšího pnutí v samotné justici. Simon v podcastu Dimun otevřeně popisuje komplikovaný vztah mezi Nejvyšším a Ústavním soudem. Zatímco Nejvyšší soud má podle něho s „klapkami na očích“ řešit jen úzce vymezené právní otázky, Ústavní soud by měl být institucí pro naprosto výjimečné zásahy. „Jeho nálezy by měly být jako výbuch atomové bomby nebo příjezd buldozeru,“ říká metaforicky.
Takový „buldozer“ může být podle něj občas užitečný, když prorazí cestu ze slepé uličky, do níž se judikatura dostala. Problém ale nastává, když zasahuje příliš často nebo vnáší do systému nestabilitu. Za největší problém považuje rozhodování ve tříčlenných senátech Ústavního soudu. „Rozhodnutí dva proti jednomu nejsou zřídkavá. Dva lidé vám mohou kompletně otočit judikaturu a nasměrovat český právní řád někam, kde si to nikdo z nás nepřeje,“ varuje Simon.
Platíme i viníkům? Český extrém v odškodňování
Jako expert na odpovědnost státu se Pavel Simon denně potýká se zákonem, který považuje za nedostatečný a v mezinárodním srovnání i extrémní. Česká právní úprava je totiž založena na objektivní odpovědnosti – stát platí za škodu i v případech, kdy prokazatelně nepochybil. „Blížíme se k extrému, kdy stát odpovídá úplně vždycky,“ konstatuje.
To v praxi vede k situacím, kdy stát musí odškodňovat i lidi, kteří sice nebyli odsouzeni, ale existuje důvodné podezření, že trestný čin spáchali. „V Rakousku dostanete po zprošťujícím rozsudku náhradu nákladů na obhajobu do výše 30 tisíc eur a nic víc. My jsme v Evropě naprostá výjimka,“ upozorňuje.
Právě tato praxe podle něj vytváří politický tlak na justici. Místo aby se politici zaměřili na změnu pravidel, volají po větší odpovědnosti soudců a státních zástupců. „Příčina toho, proč vyplácíme moc peněz, není primárně ve státních zástupcích, ale v tom, jak máme nastavený systém odškodňování,“ domnívá se.
V nedávných rozhodnutích týkajících se například Vlasty Parkanové jeho senát zdůraznil i jiný aspekt – sílu omluvy. „Když se stát rychle a slušně omluví, je to forma satisfakce. Náhrada v penězích pak nemusí být tak vysoká,“ vysvětluje v podcastu.
Cesta do pekel a soudce, který se nesmí bát
Navzdory kritice některých aspektů systému je Pavel Simon hrdý na proměnu, kterou prošel Nejvyšší soud. Z instituce s pověstí „Mordoru“ se stal moderní a efektivní sbor. „Dnes jsme schopni rozhodovat o dovolání do dvou, tří měsíců. Debata na kolegiu je věcná a bez osobních animozit,“ popisuje.
O to víc ho znepokojují politické tlaky na postihování soudců za jejich právní názory. „To je cesta do pekel,“ říká rezolutně. „Nezávislost máme proto, aby se soudci nebáli rozhodovat, primárně vůči státu. Justice je často jediný přítel, kterého máte, když se proti vám stát postaví. V momentě, kdy soudce svážete strachem, ztratí nezávislost a vrátíme se k mechanickému rozhodování z dob socialismu,“ upozorňuje. Justice podle něj nepotřebuje bič, ale odvahu. A tu si může zachovat jen tehdy, pokud bude skutečně nezávislá na politických tlacích a náladách.
